Zaškův blog

      A ty básně, kde skončily, ty básně? Vzal je čas, nebo vítr?      Když se ohlížím přes rameno, chvějí se mi řasy.       A i ve třiceti jedna letech si koušu kůži u nehtů až do krve.     Vznášeje se na hladině zálivu prostřeleného srdce , nebo-li Regoista  pokračuje docela zdárně. Po konci Díry mě to hodně chytlo, už se mi dlouho nestalo, abych tak moc chtěl psát knihu a aby mi to i přirozeně samo od sebe šlo, aby se mi obrazy skládaly ve věty tak prostě a jednoduše. Zároveň jsem jednotlivé fragmenty začal vkládat do ucelenější podoby a vyřešil nějaké logické kiksy nebo vůbec, děj jako takový (který ostatně stále moc není). Také jsem se rozhodl víc opřít do konceptu lyrického románu a „poezie v próze“ a nestydatě a okatě přímo v textu veršuji. Někdy lépe, někdy hůře, ale je mi to jedno. Jak já žízním, šíleně, po autorském konceptu. Bože, ten svět je tak kreténsky retardovaný, je to k nesnesení, všechno je tak blbé a pr...

V klubu U Stepujícího vlka... Políbili jsme se na tváře, přestože jsme věděli, že každý polibek bez lásky zabije jednoho anděla. Posadili jsme se u stolku s bílou pivoňkou ve váze, hned u zamlžené výlohy. Snad, abys měla kam odhlédnout, až tě zalijí rozpaky, či abych měl já kam klopit zrak, až mě polije stud. Ženy se na Renátu nikdy nedívaly přímo; ty hloupé proto, že je urážela, a ty moudré proto, že se před ní hanbily. Nebylo to však pouze vlivem Renátiny krásy, neb krásná může být i kdejaká kurva, nýbrž i něčeho podvědomého a nejasného. Neurčitý úžas & chladná zdvořilost v jejím pohledu, jímž klouzala po povrchu světa, snad se jím jen o něj otírala - opatrný & zdráhavý pohyb rukou, jako by svět tvořily vlákna pavučin - pýcha & pokora v držení těla a jemný & odhodlaný výraz vepsaný do tváře. Tvořena kontrasty, které dokázala skloubit v harmonii jedině ona, tak přirozeně a nenuceně. Vyzařovala z ní jistota čtyř ročních období, pomalého klopýtání času, jež vždy d...

  2:12 v noci. Poslední dny chodím pozdě spát a pozdě vstávám. Je tenhle pocit nesouladu přirozeným stavem lidské existence, vadou osobnosti, nebo výsledkem zrady sebe samého? „Alespoň zůstávám sám sobě věrný - co může být horší, než zradit sám sebe a žít s tím zrádcem po zbytek života?“ Tak bylo psáno - a bylo tak i žito? Všechno se jeví tak neskutečné a to skutečné nedosažitelné. Hloubka prožitku je mělká, každodení jako brodit se morénou snů, a umělecké ambice působí hloupoučce. Ale jako už tolikrát zbývá jediná otázka: který Zašek je skutečný, jestli ten denní, či ten noční? Kahuda napsal: MŮJ - ŽIVOT - BYL - NOČNÍ - PŘELET - SOVY Kahuda byl dědic undergroundu, slepá ulička, próza špinavá, ne a ne a ne... a přesto dokázal napsat Bytost. A teď je mrtvý, stejně jako Jóhann Jóhannson a stejně jako všechny ty midwest emo kapely těch mladých smutných kluků z garáží. Jedno léto, jedno cedko, jeden nezapomenutelný sled okamžiků, načež se vše rozplyne v dospělosti, kde už není síly a ...

      Musím říct, že mě míra a hloubka Virginiina prožitku vlastní prózy skoro uvrhává do depresí a znova a zas jsem nucen přemýšlet nad hloubkou nejen prózy vlastní, ale i dnešní kultury.     Takové to klišé o ohlížení se do minulosti ke „starým mistrům“ je možná, podobně jako mnohé další věci, jen přechod od „odrazu“ přes „zrcadlo“ k „objektu“. Tj. od „ó, staří mistři byli úžasní“ přes „věčný omyl - je to jen hra světel - ne, každá doba má své dobré a zlé“ k „a kurva, staří mistři vážně byli úžasní“...     A proměnlivost života a člověka je tak únavná, a proto nemohu nikomu zazlívat ortodoxii vlastní identity či postoje až ideologie. Sláva všem skalám!     Jenomže velikost Virgíniiny doby byla vykoupena mizérií, a průměrnosti této doby je obětována jakákoliv velikost. No ale... Thoreau mluvil o tomtéž a o tomtéž mluvil také Musil, přitom ten žil přece v belle epoque , za fin de siécle , no - prostě - za zlatého věku umění. Takže z toho nejs...

      Myslím, že Hudsonův záliv je prvním dílem, v němž naplno využívám možnosti literatury; jako kdybych si teprve s touto knihou uvědomoval, co má literatura vlastně být a co nabízí mně jako spisovateli. V jejím stínu všechny ostatní projekty, které mám rozepsané (i které jsem kdy napsal), blednou bezvýznamností a banalitou. Přesto - i když mám pocit, že jsem našel klíč ke knize - se mi nedaří prolomit tu hradbu a rozepsat se, ačkoliv v jednom kuse zachytávám za běžných dní ty pocity a myšlenky, které bych rád vyjádřil či zachytil na papír.     Psát deník je asi podvádění, protože mám pocit, že „píšu“, ačkoliv samozřejmě nepíšu absolutně nic; přijde mi to podobné, jako když slovo nahrazuje čin - tedy například „začnu cvičit“ - kdy neustálé omílání o nějaké aktivitě vyvolává v člověku pocit skutečného vykonávání této aktivity. Tohle je stejné, jen prázdné plácání. Snažím se však sám sebe přesvědčit, že se tímto rozepisuji.  Ano, ano, určitě...   ...

       Myslím, že název Vznášeje se na hladině zálivu prostřeleného srdce  se mi líbí, takže zůstaňme u toho, ač pro zkratku budu asi stále mluvit o Hudsonově zálivu . Je to moje „Hledání ztraceného času“? Protože se opravdu snažím oživit jisté pocity či spíše způsob prožívání a vnímání, které se mi ztratily v čase, potažmo během dospívání. Takže jak bylo řečeno již někdy a někde (snad samotným Proustem): „můj domov již není místo, nýbrž způsob nazírání“... k nimž je ale nemožné se vrátit, neboť je odvál čas. Snaha o rekonstrukci je odsouzena k marnosti, a přesto, přesto se o to pokoušet. O co tady vlastně jde, když pitváme a analyzujeme svoji mytologii - je to snaha se vrátit, nebo snaha vykročit vpřed?     V návaznosti na tohle je asi potřeba mluvit o osobní mytologii, která se manifestuje v tvorbě vytvářením subjektivních symbolů či motivů s osobním významem. Jaký má smysl donekonečna psát o Aurélii/Renátě, o modrých tulipánech a liliích, o moři a v...

  „Vše je předvídatelné a nic mě neuspokojuje.“      ... jsem si zapsal před pár dny do zápisníku a myslím, že jsem konečně ve svých třiceti letech došel k jakémusi pochopení své podstaty, která je tak primitivní a banální, že mám chuť praštit hlavou do zdi. Vzpomínám si na četbu Stepního vlka , v sedmnácti čirý úžas, o pouhé tři roky později už opovržení (logicky, broušení vlastní identity/uměleckého přístupu hyperkritičností ke všemu cizímu), a teď hlubší pochopení pro hlavního protagonistu Harryho.      Což je strašně pozérské, protože jsem tohoto „uvědomění“ dosáhl co - po návštěvě jednoho baletu a opery? - to je směšné. Ačkoliv ne, ten pocit neuspokojení ze všeho kolem se táhne mým životem už dlouho, jen opravdu málokdy jsem pocítil to pnutí, ty ohňostroje v hrudi z čirého úžasu; naštěstí už jsem dost starý na to, abych si uvědomil, že je to moje vina a ne vina společnosti (ale nedokážu se ubránit hořkému cynismu). Opravdu někdy závidím normíkům,...

  Jsou pryč ty pohledy věnované zapadajícímu slunci, ale ty se za ním zase rozběhneš, viď? Phil říká „není konce“ a „jsem šíp ve vzduchu“. Samozřejmě, že tě miluju, Renáto; navěky. Je to pryč - cítíš to? Jak asi - jak cítit to, co odnesl vítr? Ano, cítíš to, tu nepřítomnost. A ještě lépe; ano, cítím to, ten vítr, co to odnesl...                                        slyšíš ho?             ...  þœ...                                                                                              ...

  Tento článek jsem začal psát, když mi bylo devětadvacet. Přemýšlím o významu přechodových rituálů, zda je opravdu podstatné oddělit umělé období od dalšího umělého období, které vzniklo proto, že máme deset prstů. Necítím při té myšlence nic hlubšího, netrápí mě přerod z jedné desítkové soustavy do druhé, avšak ten konec - jako každý - by měl být nějaký. A tak, pro klid duše, zapaluji svíčku v mušličce, která mi leží na stole už bůhvíjakdlouho. A přesto se vkrádá do každičkého rituálu konce absurdní idiocie; protože pokud za třicet let života je nějaká pravda, kterou jsem poznal (a není jich mnoho, jen pár trpkých trnek po kapsách), tak je to ta, že není konce,  aniž bych měl teď na mysli nějakou směšnou myšlenku nesmrtelnosti, naopak pouze přerodu, bolestivého nekonce, neurčitosti změny a proměnlivosti nestálého. Vzpomínám si na někoho, koho jsem miloval, a pak to skončilo... a ta bolest, kdysi tak palčivá a srdcetříštící, otupěla v nostalgický úsměv. Nemá smysl si hrát na ...

 Přiznám se, že každou noc ulehám s Virginii Woolfovou, a nahotou jejího těla upadám do rozpaků. Nevím, co si o tom všem Virginie myslí; její tělo je však nyní mé a mně nezbývá než doufat, že by jí to „nevadilo“ ... Je to zhýralost, můj anděli obtěžkaný kameny, tvé vlasy vlnící se v řece zapomnění, do níž jsi vkročila dobrovolně, a jíž se vzpouzí ti hloupí a bázliví? I já jednou vstoupím do té chladivé řeky, ať tak či onak; zapomenut tak sladce. Můj anděli obtěžkaný kameny, dej mi nové jméno, až znovu nabydu sílu ohlédnout se a ujistit se, že Renáta se na mě nedívá (moře jí sluší). I ona je můj anděl - anděl s trnkami po kapsách (staronová mytologie). Přesto jí vyhlížím každý den, nemohu jinak - a volám ji, hluboko v duši, se skousnutými zuby a panty vrytými do kůže - ten hlad po větru, ta žízeň po moři! Nikdy mě neopusť a buď má! Ne, moje dny nejsou obtěžkané kameny, ale jsem jako ten zimní hranostaj v rozkvetlé louce a v jeho černých perličkách očí se odráží dálná nebesa. A ty se...

  (Z člověka pouhý žíč.) Čím méně se ti stává, že strháváš ten barevný závoj (kterému říkají život), tím silněji na tebe působí pohled na ty obrazy skutečnosti tekoucí mezi prsty (citumžik). Ale síla strhávat ten barevný závoj (kterému říkají život, Maughame, Byrone) je v očích, v ničem jiném (všim). Slyšíš to ťapkání ( Chrysocyon brachyurus )...? A Renáta (17 let) čeká před bungalovem v sousedství (2004), kde všichni truchlí pro přejetou kočku (2 měsíce). Je tohle má nová mytologie? Neschopnost proniknout skrze krustu každodení (oduchlost); proč je umění vzpourou (proti životu, jaký je) a ne oslavou života (jaký by měl být)? Je tohle nová mytologie? Někdo, kdo žije (žíč), otevírá dveře... a prosí o minutu bez mytologie.  Ale já jsem přece jen člověk se svým příběhem, zotročen předchozími kroky a jehož svoboda spočívá jen v tom, kam udělám ten příští. Nadechni se. Zkus to znovu. Ty staré kroky (ve svalech). Když skousnu zuby, vryjí se mi panty do kůže. A rozhrnu záclonu, ktero...

  Při nedávné procházce městem mě ovládl pocit měkoučkého štěstí kujného jako indium. Bylo to štěstíčko docela nepatrné a maličké, jemňoučké jako srst jehněte. Nad takovým štěstíčkem by kdekdo ohrnul nos - ostatně i já, kdysi. Ptám se: kde se vzala tahle louka? Nebo jsem k ní byl jen slepý? A jak ulehám mezi květiny, umírám, nebo vítězím? Je tohle cíl, kvůli němuž trpěla a bolela má duše, au au au? Je tohle ta „chvíle, jež se nazývá domovem“? Kdo mi ho postavil a kdo mi otevřel dveře? Ale tam nahoře, v pokoji pro hosty, je otevřené okno, jímž dovnitř fouká vánek... a já tuším, že záclona tiše tančí, ale tu jistotu nemám, nikdo ji nemá. A desítky nehybných sluncí ve mě probudilo náhlou chuť psát básně, která se rozplynula do všednosti. Tak mi to uletělo pryč, ono plaché zacuknutí v prstech, a já už to nesvíral v dlani pevně a křečovitě. Není schopnost všimu, ta schopnost vidět krásu v každodení, přece jen ušlechtilejší než její násilný otisk do papíru perem? Listy knih, které jsem n...

  Nabídka vlka hřivnatého se objevuje mezi úzkými kmeny podzimních stromů, s jejichž padajícím listím jeho hadí tělo splývá. „Máš nohy znavené z kroků v cizích kruzích?“ ptá se mlčenlivým a upřeným pohledem. Zírá člověku do duše s k zemi sníženou hlavou, kterou však nedrží tak pokorně kvůli tobě, ty mizerný malý člověče, nýbrž před svou vlastní nabídkou. Odvrátím se od jeho černých očí, co tak prudce září mezi světlým třepotáním listů. Teď upřímně - co doopravdy nabízí vlk hřivnatý? Jeho nabídka je prostá; následuj ho mezi stromy, daleko, daleko do hor. Ty víš, že tam vzduch chutná jinak. No tak - ty přece víš, že tam je bolest důkazem toho, že jsi naživu, zatímco tady dole je to jen tvá chyba. No tak, upřímně, co doopravdy nabízí vlk hřivnatý? Útěk z cest, které sis nevytyčil, do široširých pustin? Jak snadno se to říká, tobě, vlku hřivnatý; když shlížíš na cesty z vrcholků hor! Kdo ví, co je za rohem? Jen ty, vlk hřivnatý. A pověz, jsi tam šťastný? Vlk hřivnatý mlčí, protože jsi ...

„Ten barevný závoj, kterému říkají život“ je citace na začátku jedné knihy od W. S. Maughama a věta, která mi dodnes nedává spát.  „Barevný závoj“ jako vavřín, na kterém usneš, jako poloautomatický úsměv na rtech v odpověď na nejapnou poznámku, ale tu tíhu v koutcích neskryješ. Vždy jednou za čas mě zarazí život, který žiji; procitám do přítomnosti v neochotné nedůvěře k tomu, co mám. Bez pohrdání, spíš z rozčarování - přitom jsem už příliš starý na to, abych měl ideály, a vím, že „stav věcí“ není jen výsledkem činů, nýbrž i nahodilostí. Jako kdybys na prknech stál sám! Proč tedy mám ten pocit, že mi barevný závoj srostl s kůží? „Ten barevný závoj, kterému říkají život“ ...! Proč se člověku stále dokola vrací tytéž otázky a proč není ochoten - schopen přijmout odpověď, kterou již jednou nalezl? „Ten barevný závoj, kterému říkají život...“ Kde začíná cesta a kde řeka? A já jsem tady - „šíp ve vzduchu“ - a proto protrhnout barevný závoj, kterému říkají život, znamená krvácet.

  z tvých hor  je mi do breku a slunce naposledy vydechlo mi v náručí * loučíš se se mnou jako osika a jediné, nač myslím, je, že musí existovat poslední list na podzimním stromě * a z větru chce se mi plakat... přivál mi dávné dny bez cejchu čísel (domov tam, kam fouká) * vločky padají jako by klouzaly po fasádách pomaloučku a tlusťoučce jako vykrmená perská koťátka * dokážeš si představit tiché kroky po písčité cestě k moři mezi trsy trav a tam rakytník brána duny počká pár desítek let. Víc ne. A já to stihnu přísahám, že jsem                                 na cestě

  Transmelancholie aneb Jak Franc Bašta k lásce přišel Tak mi vyšla kniha, tentokrát doopravdy. Koupit ji je možné  zde . Případně ve všech knihkupectvích. Po transplantaci srdce se Franc Bašta probouzí se zvláštními pocity melancholie. Brzy vyjde najevo, že mu bylo nedopatřením transplantováno srdce zlomené nešťastnou láskou k někomu, koho vůbec nezná. Nezbývá mu než se vypravit napříč Českem a odhalit, do koho byl jeho dárce zamilovaný. Ve světě, kde se současná doba střetává s pohádkami a živým folklorem, ve světě transplantovaných zlomených srdcí, prokletých manželek, moudré mluvící zvěře a čertovských bankéřů však není nic takové, jaké se zdá! Napsal jsem ji před šesti, sedmi lety... takže už to tolik neprožívám, ten pocit, že existuje, že je na světě, venku, už jsem si odžil, když jsem ji tehdy napsal. Vidět ji fyzicky je dobré, člověk je hrdý a je krásná, vypadá jako sbírka básní. Moje. Ale jsem zvědavý, co na ni řeknou lidé, to mě asi těší nejvíc - když se někoho dotkn...

      Dokážeš otevřít své oči stejně jako dveře do vedlejší místnosti? Tak, jako to teď dělám já, když vcházím do klubu, kde všichni mlčí při prvním kroku, ale co na tom, když druhý krok ospravedlňuje prvý?      Svobodu jsem zapomněl doma na věšáku.       Ach můj bože, nesnesitelná tíha všeho (ne)napsaného! Mlčí v rozpacích; kdo spřádá sny, je ten, kdo narušuje jejich přirozený tok, pakliže tráví veškerý čas vybíráním ospalků z těžkých víček okousanými nehty.       Ale teď to jde, teď se otevírá svět jako poupě a básně se vepisují do každého letmého pohybu obtěžkaného krásou němých rtů. Ale cítíš mezi škvírami podlahy hnilobný puch, což nevadí, protože do sebe vrazíš voňavou kdoulovicí. Koňak už nepiješ, protože jsi ho nepil nikdy. Je tohle vývoj?     Možná bys měl všechny své milované zabít, dokud mlčí v rozpacích, než se vrátí příští mořská vlna vteřiny věčné řeky. A možná bys měl zabít sám sebe a nechat j...

  Zavírám v srdci každou krajinu. Pokud bych se narodil jako pták, byl bych něco malého, co nelítá, a dával to jiřičkám, sýkorám za vinu. Schody z ropy a vzduch jak melasa, zatnout zuby a nadechnout se. Teď vložit rým, teď říct něco jako „masa“ a v lepším případě použít slovo „krása“. Když mi bylo šest, sousedův chlapec si sundal triko v zahradě. Mně bylo též vedro, ale strach mi nedovolil... z představy spálených ramen. Když mi bylo dvanáct, sousedův chlapec umrzl na poli za chatou. Stal se kamenem, stal se prvkem krajiny. Po kapsách trnky. Ruka na klice bytu gilotiny, každý rok teď leží na schodech jako něco, co se obchází, jako špína. Najít tak krajinu, která se nezavře při mém kradmém pohledu. Najít tak čas bez hodin a domov bez místa. „Můj domov již není místo, nýbrž chvíle.“ Chvíle jako krajina roztoužená soumrakem. Kolikrát tahle slova ještě vhodím do ticha? Jako mrštit růží do noci, tančit valčík v bezmoci. ...