Trankvilitismus
Vždy jsem měl rád velká slova, přišla mi jakoby vytesaná z písmen velkými umělci. Na konci všeho, především na konci dní, mě jímá vždy totéž. A ač dokážu, myslím, velmi zkušeně žít, i přesto nedokážu přesně pojmout to, co bych tak rád vyjádřil slovy - barvami - písněmi - fotografiemi... nelze to vyjádřit. Pravdu nalézám nakonec vždy v sobě a především přirozenost, ztracenou autenticitu, kterou ti nikdo nenahradí, žádné ideje, žádní milovaní, žádní přátelé - to všechno je dobré, to všechno blaží, ale na konci dne stejně usínáš sám (a ráno se probudíš zase s nimi, tak neboj). Zůstávám, ostatně, stále oduchlý. Ruce mám těžké a hlavu taky. A není nikdo, kdo by mi mohl ulehčit; většinu břemen stejně nosíme sami (neboť jejich tíha padá jen na naše ramena, ne na jejich. Spolehnout se však na oporu, absurdní a nelogickou z jejich strany, o tom to je). Jsou tu slova, která nejsem schopen napsat, jsou tu obrazy, které nejsem schopen namalovat, jsou tu písně, které nedokážu zahrát, a