Zaškův blog

Edmund Dulac Jsem šedesátá první vteřina. Jsem ozvěna pohledu, který tě oněměl. Jsem ztracený dotek, bříško prsteníčku levitující nad kůží. Jsem zpocená rozkoš v puklině ledovce. Jsem severní polární záře vycházející z majáku. Jsem noha ve dveřích. Jsem dlaň na židli bránící místo pro toho, kdo nikdy nepřijde. Jsem vytržená stránka z knihy, rozstřihaná a přeskládaná tak, aby mi dávala smysl. Jsem ticho při polibku i ticho mezi tóny při vyzvánění. Jsem chvíle oddělující blesk a hrom. Jsem pupeční šňůra vzpomínek. Jsem smola na prstech po pohlazení tváře. Jsem origami jeřáb složený z dopisu. Jsem třicátá sedmá fotka. Jsem laň na okraji silnice. Jsem nechtěný dotek a omluva. Jsem rameno a tvář, které se neotočily a jsem ruka, která nezamávala. Jsem benzín vypotřebovaný cestou na nákup. Jsem pták za oknem čekárny. Jsem husí kůže v davu lidí. Jsem slunečními brýlemi položenými na sedadle spolujezdce. Jsem exploze věty pronesené v kavárn

Dystopie o požitkářském světě a dvou lidech na jeho hranici.   Uprostřed sálu tlustých dětí, odděleného od zbytku světa jen korintskými sloupy a šedesáti šesti metry smogu, jsem stál se skleničkou čokolice, lihoviny destilované z čokoládových bobů, a zíral v tupém neuvěření skrze poloprůhlednou rozetu ve stropě. Přesně v jejím středu se uhnízdil oranžový měsíc, tak pateticky dojímavě. Tato dokonalá chvíle však zůstala opomenuta pod nánosy kakaového prachu a pozlátka přijatelné pederastie, neboť to jediné, co ostatní hosté viděli, byly zbytky čokolády na zubech lidí, s nimiž se zoufale snažili udržet konverzaci.   Klesl jsem zrakem na velkou fontánu obtékající tekutou čokoládou ve třech pramenech – sladká platina si brázdila cestu ve spirále kolem mohutného válce, přes něhož stékal mléčný bronz, co se v bazénku mísil s čokoládou té nejhlubší noci, čokoládou barvy nejúrodnějšího humusu, která dostřikovala na válec z desítek trubiček umístěných po vnitřním obvodu bazénku. Prste