Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z leden, 2014

VĚČNÉ ŠTĚSTÍ ČLOVĚKA MOUDRÉHO, I.

Obrázek
O apatii věčnosti.



Romana probudila z denního snění červená kometa, jež prolétla jeho zorným polem zaostřeným do dáli, na tmavé, štíhlé komíny fabrik. Sklopil dlaň, na níž měl položenou bradu a znovu se pořádně podíval z malého okna třídy na nahou břízu. Aniž si to uvědomoval, zběsile hledal onen podivný zázrak, který ho vytrhl z otupění. Nicméně bříza byla holá, pokrytá tlustou vrstvou sněhu a jediná červeň toho malebného obrázku, jehož obrysy byly tvořeny rámy okna, byla oprýskaná rudá hvězda tyčící se na vzdálené budově. Soudružka vychovatelka ukončila vyučování s tradiční větou „Ať žije pořádek, práce a rodina. Ať žije národ slovanský.“, což všichni chórově zopakovaly, načež poukázala na Romana Romanova Pavlovyče, ať posečká. Roman znervózněl a podíval se znovu z okna – červená hvězda nesvítila, pozadí obrazu zůstávalo mrtvolně bílé. Jakmile veškeré žactvo opustilo třídu, Pavlovyč vyšel  k vychovatelce postávající u katedry a pociťoval každým metrem, jímž se k ní přibližoval, jak …

Čekárna VI.: Addendum

Obrázek
Chodím a cítím jen to, co je přede mnou. Otáčím se ke světu zády a ten v oné vteřině zaniká. Je to dobře, je to špatně, netuším; je mi to dvojmo (snad jednoho dne i jedno).

  Kuře s bramborami k oběčeři a ticho.

  Včera jsem sám slepoval perly, dnes je kladivem tříštím na prach, který polykám.
  Včera jsem křičel ve své lebce, dnes slyším svou ozvěnu, zítra bude ticho.
  Včera jsem potkal pod lampou strachu jednoho ze svých bedřichů (byl tam i Hlupáček s velkým Há, Ha-ha-há!) a když se nikdo nedíval, tak jsem mu vtlačil knoflík do oka (do levého) a odešel jsem sám (jakože úplně?).

  Nejsem si jistý, zdali moje nůžky jsou tupé, nebo ostré. Zatím ale vždy ty žíly, co mě svazovaly, odstřihly dobře a mě to nebolelo. Doufám však, že se mi do nich těmito otevřenými ranami nedostane hniloba. 
  To se dozvím až časem.

  Ne, tvarem jsem se tam nehodil. Ale na ulici, pod lampou, zatímco ke mně kráčel opilý muž a potácel se, mi to bylo jedno.

  Sperma z očí místo slz a slzy při sexu místo spermatu.

  Asi…

Čekárna VI.

Obrázek
Seděl jsem s Bedřichem v restauraci Zlatohlavec. Byla to přenádherná restaurace, drobounká, avšak velmi útulná, lidé tam sedávali u drobných stolů a povídali si o světě tam za okny. O tom vzdáleném, vzdáleném, vzdáleném světě někde za tlustými vrstvami jejich každodení. Bylo to tak výjimečné, sednout si a metamluvit o svém životě. Onehdy jsem tam seděl s druhým Bedřichem (první byl už pouhým dítětem – nějak jsem si netroufal chodit po městě s malým kloučkem, brát jej do restaurací a líbat jej). Bedřich byl zlatohlavec sám o sobě, neboť měl blonďaté vlasy. Jeho suchá, slámová ofina mu padala do zastřených, těkavých očí, od nichž čpěly pohledy směřující k mým modrým, zklamáním zkaleným očím. Vždy uhnuly, všechny čtyři. Nechtěl mluvit, ale musel, protože se to dělává, víte – v restauracích. Bohužel Bedřich neuměl mluvit, jen křičet. „CO SI DÁŠ?!“ vykřikl s roztaženými rty a napnutým krkem. Cukl jsem sebou, stejně jako většina návštěvníků. „Prosím Tě, Bedřichu, nekřič.“ „PROMIŇ!“ Nastalo…

KNIHA: Egoista

Obrázek
Splněný sen. 


Je to kniha, moje kniha, je v ní má duše  a duše všech, kteří se do mne vpili. Je to fragment mého života. Ach!... mám radost.  Děkuji sobě. Děkuji Tobě. Děkuji všem. Je mi dobře, sice nachově modře (MODROMLŽÍ), ale dobře. Držím knihu u hrudního koše, protože je mým srdcem.
Dám ji přečíst lidem, kterým věřím. Anebo těm, kterým nevěřím. Nebo ji nedám přečíst nikomu (to by bylo nejsprávnější).
Ale to víte, že ji někomu půjčím, jsem přece člověk. Haha!

Mám radost. Mám fakt kurva radost.

V Divohoří

Obrázek
O PŮLNOCI ZJEVÍ SE NA KONCI CESTIČKY Z PLATINY ZA HUSTÝM VAVŘÍNOVÝM POROSTEM DVEŘE Z MOŘSKÉ VODY KTERÉ JSOU HLÍDÁNY VELKOU MEDVĚDICÍ A TAM TAM  TAM ČEKÁ STRACHAPOUD