VĚČNÉ ŠTĚSTÍ ČLOVĚKA MOUDRÉHO, I.


O apatii věčnosti.




Romana probudila z denního snění červená kometa, jež prolétla jeho zorným polem zaostřeným do dáli, na tmavé, štíhlé komíny fabrik. Sklopil dlaň, na níž měl položenou bradu a znovu se pořádně podíval z malého okna třídy na nahou břízu. Aniž si to uvědomoval, zběsile hledal onen podivný zázrak, který ho vytrhl z otupění. Nicméně bříza byla holá, pokrytá tlustou vrstvou sněhu a jediná červeň toho malebného obrázku, jehož obrysy byly tvořeny rámy okna, byla oprýskaná rudá hvězda tyčící se na vzdálené budově.
Soudružka vychovatelka ukončila vyučování s tradiční větou „Ať žije pořádek, práce a rodina. Ať žije národ slovanský.“, což všichni chórově zopakovaly, načež poukázala na Romana Romanova Pavlovyče, ať posečká. Roman znervózněl a podíval se znovu z okna – červená hvězda nesvítila, pozadí obrazu zůstávalo mrtvolně bílé. Jakmile veškeré žactvo opustilo třídu, Pavlovyč vyšel  k vychovatelce postávající u katedry a pociťoval každým metrem, jímž se k ní přibližoval, jak moc se propadá pod jejím probodávajícím pohledem hlouběji a hlouběji do bílého linolea a když se u ní zastavil, připadal si velikosti jejího palce.
„Soudruhu Pavlovyči, Vaše výsledky nepřestávají sestupovat sestupnou tendencí. Tímto způsobem neodmaturujete. Dovolte mi podotknout,“ etika řeči a její milá formulace byla přímo v kontradikci se způsobem, jimiž soudružka vyslovovala svá slova, ba každé písmeno, „že pocházíte z čistě rusoslovanské rodiny, která má i v dnešním Slovanském Svazu vysoké postavení. Vaše chování a výstup absolutně nekorespondují s jménem Vaší rodiny, pročež bych Vám silně doporučovala, abyste…“ Roman ale náhle ztratil zájem, poněvadž v okénku za vychovatelkou, z jejíchž rtů se počínala řinout rudě zbarvená, nacionalistická propaganda obsahující slova jako je „hrdost národního příslušenství“, „čest náležitosti k proletariátu“ a „predestinace pro blaho společnosti“, spatřil svou červenou jitřenku, jež právě usedla na větev břízy. Byl to ptáček, o němž si jednou přečetl v jedné ze starých encyklopediích svého strýčka. Hloupá pošetilost strýce Rodiona a naivní nepozornost pětiletého Romana, který omylem zmínil svou fascinaci nad těmito knížkami při jedné z rodinných večeří, stály Rodiona svobodu. Desítky dopisů posílané na Sibiř svému strýci se nikdy do rukou onoho muže nedostaly – po příslibu odeslání jeho rodiči byly okamžitě vhozeny do krbu – a všechny nepřečtené omluvy vyšly komínem a zachycovaly se na padajících vločkách, po nichž později šlapaly kolemjdoucí, navždy tak zatracující Romanovy prosby o odpuštění, které by stejně nebyly vyslyšeny, poněvadž Rodion Pavlov Pavlovyč nepřežil na Sibiři ani týden.
Kardinál červený, pěvec, který v žádném případě nepatřil do drsné východoevropské fauny. Chov tohoto ptáka, jenž patří na černou listinu tabuizovaných předmětů, slov i věcí, lze stíhat i smrtí, což ale nebyl hlavní důvod, proč byl Roman tak unesen pohledem na toho ptáka odsouzeného na smrti umrznutím. Ani jeho okouzlující červené peří na sněhovém pozadí, které působilo jako čerstvá krev vystříknutá na plátno nebylo to, co mu nedovolovalo odtrhnout zrak. Tou osudovou věcí, díky níž neslyšel nic jiného než tlukot srdce, byla otázka: „Proč?“
Proč se tu ten pták objevil? Proč dnes, proč právě nyní, proč ho viděl on, proč ne někdo jiný, je vůbec skutečný či je to sen, nesní náhodou, nesní náhodou celý svůj život, co když ano a tento pták je jeho vědomí, které řve, aby se probudil? Aby se probudil z příšerné noční můry, kde rodiče plivou na své děti, jakmile zjistí pravdu o jejich orientaci, kde děti udávají své rodiče, pakliže zjistí sebemenší pochybnost o režimu a její ideologii, kde věda a pokrok ustupuje na úkor režimu a tradicím, kde společnost je rozdělena na několik světových mocností, kde v každé z nich bují nacionalismus a fundamentalismus trhající od sebe celé lidské pokolení jako kus hadru.

Načepýřený kardinál červený, posel náhody, zmizel a s ním i Romanova náhlá touha po změně, poněvadž v okamžiku, kdy spatřil nekonečnou temnotu panenek své vychovatelky, pochopil, že tu barvu nikdy nezmění. A možná to tak má být; možná je to v pořádku.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

Pohádkový realismus

V KLECI