Spisovately deníky 2

 

    Myslím, že název Vznášeje se na hladině zálivu prostřeleného srdce se mi líbí, takže zůstaňme u toho, ač pro zkratku budu asi stále mluvit o Hudsonově zálivu. Je to moje „Hledání ztraceného času“? Protože se opravdu snažím oživit jisté pocity či spíše způsob prožívání a vnímání, které se mi ztratily v čase, potažmo během dospívání. Takže jak bylo řečeno již někdy a někde (snad samotným Proustem): „můj domov již není místo, nýbrž způsob nazírání“... k nimž je ale nemožné se vrátit, neboť je odvál čas. Snaha o rekonstrukci je odsouzena k marnosti, a přesto, přesto se o to pokoušet. O co tady vlastně jde, když pitváme a analyzujeme svoji mytologii - je to snaha se vrátit, nebo snaha vykročit vpřed?

    V návaznosti na tohle je asi potřeba mluvit o osobní mytologii, která se manifestuje v tvorbě vytvářením subjektivních symbolů či motivů s osobním významem. Jaký má smysl donekonečna psát o Aurélii/Renátě, o modrých tulipánech a liliích, o moři a větru, pokud je klíč k jejich rozluštění ukrytý hluboko ve mně? V tomhle je literatura asi nejproblematičtější; protože fotit neustále dokola stromy dá lidem víc, než o nich psát. Jediná forma subjektivního symbolismu v literatuře, jíž jsou lidé ochotni strpět, jsou prosím básně.

    Někdy mě vlastně zaráží, že jsem se nestal básníkem - či jsem se nepokusil napsat nějakou sbírku, že jsem se do toho skutečně neponořil naplno, byť k tomu přece mám tendence a můj lyrismus boří moji prózu, a já si tu a tam naškrábu nějaký ten veršík či rýmeček. A už tady vidím, že umírám - neboť rozděluji namísto toho, abych přijal „svoji formu“ a obětoval - bože, co - srozumitelnost? Čtivost? Grandiózní debilita kultury, která si vytipovala svoje formy a ty ostatní zavrhla jen vesměs ledabylostí a náhodou, nedostatečností zástupců a objevitelů, no teda - to je ale kreténismus, a tímhletím se trápit? Kulturou, všehovšudy?

    A nyní znova k symbolům, jelikož „opakování motivů“ se považuje za vhodné, ba až symbolické, hluboké, atp., ale jiné „opakování“ asi nikoliv. Konkrétně: neustále opakuji několik zbloudilých veršů či frází až větiček, zřídkakdy konceptů, a to kupříkladu loučíš se jako osika nebo moře ti sluší či úplně poslední podzimní list na stromě. Tyhle střípky znova vkládám do mozaiek příběhů či básní snad ve snaze najít jejich ideální formu, ale zase - to je přece pitomost. Opakuji je stejně jako malíř opakuje tah štětcem nebo se fotograf vrací k témuž stromu. Ten střep má v sobě mnohem víc a je škoda ho omezit jediným příběhem či básní. Říct: mlčíme mezi lesem a polem / kde loučíš se jako osika je něco fundamentálně odlišného od loučíš se jako osika / kterou porazili brzy zjara. Argument neoriginalitou či ztrácením významu mi opravdu smrdí normíkovským kreténismem.

    Tím pádem v návaznosti k prvnímu odstavci ohledně věčných návratů; pokud je nutné opakovat a vracet se v mytologii ke starým konceptům - a jinak vyjádřeno, pokud mě má mytologie doprovází celý můj život, dá rozum, že se budou vracet i konkrétní obrazy, věty a koncepty, které tím rekontextualizuji--- to je hnusné slovo---- které uvádím do nových významů, či něco takového. Ale shrnuto podtrženo nutně potřebuji se držet perel své prózy a znovu je vrhat do moře.

    Kultura je absolutně marná a argument zapšklostí je pro změnu normíkovskou ortodoxií. Měl bych se však zklidnit a přestat se rozčilovat tím, co je věčné (Thoreau a jeho narážka na Little Reading, to je síla, co? Už tehdy. Vždycky tomu tak bylo), obrátit tuto energii do sebe. Je to arogantní. Ale ta arogance je přirozená reakce imunity umělce; protože vysoké standardy a touha po velikosti kultury jsou sráženy každodenní stupiditou, byť logicky nelze dosáhnout žádné velikosti, když smícháte všechny vkusy a ideje v jednom kotli - vyleze vám z toho břečka alias taková ta vyblitá hnědošeď, které je dosáhnuto smícháním všech barev. Velikosti lze dosáhnout jen kulturním fašismem - tohle ne, tohle ano. Co máme dneska, je taky forma fašismu - ale fašismus nízkosti a blbosti. Povalovat se v hovnech a oslavovat bláto, protože bláto je defacto hlína a z hlíny přece rostou květiny, ne??????? To je ale argument! Je to morální slabost a intelektuální lenost.

    Zase se rozčiluji. Obrátit energii do sebe, do sebe...!

    Byl Darger šťastný?

    Vím už vesměs dobře, co Renáta představuje, ale je obtížné zasadit ji do konkrétních situací. Nemohu donekonečna jen popisovat procházky městem a vnitřní pohnutí, protože se začínám točit v kruzích. Ruben je jasný; ostatně také konflikt. A cítím to v prstech - že to někde je, už někde... v článcích prstů, ale ještě to není úplně v bříškách. Drhne to a drhne to čím - čekáním na jaro, nebo mou leností? Kde je hranice mezi tím a oním? Neměl by tohle člověk přece jenom ve třiceti letech už vědět, znát se alespoň v takovém naprosto jednoduchém a primitivním rozsahu? Co naplat; den zase končí a já zůstávám neurčitě vágní ve svých rozhodnutích.