Čekárna XII.: Pohřeb
Na pohřbu jsem byl dočista sám. Bylo léto – věčné, neboť se jednalo o jedinou roční dobu, kdy se dalo žít. Touživě roztoužené, sténavě stejné. „Existuje tolik krásy, o létě, až mám strach, že ji nejsem schopna všechnu pobrat,“ řekla dáma, s níž jsem se nedávno viděl. Vzpomněl jsem si na ní, když jsem se zahleděl na rozpité slunce. Léto bývalo věčné, ale teď už bude nutno očekávat podzim, nabalit se do vrstev a nechat si rozčesat vlasy severním větrem, mým nejbližším přítelem, s nímž protančíme celý svět, metr šedesát pět nad zemí. Na pohřbu jsem byl dočista sám. Zavřel jsem oči a hledal ve tmě den, kdy jsme se potkali. Vyhlížel v Haustově údolí ptáky, kteří padaly z korun do vesmíru a nic tomu neříkal. Když jsem mu pak podkopl nohy a skutálel jsem si ho domů, vše se zdálo být dočista v pořádku. Jakmile pookřál, hřál světem, jemuž hleděl do tváře. A já mu věštil v čajových lístcích velkou budoucnost, vrcholky hor a mraky. Ale teď jsem byl na pohřbu dočista sám. Když tot