Čekárna XII.: Pohřeb





Na pohřbu jsem byl dočista sám. Bylo léto – věčné, neboť se jednalo o jedinou roční dobu, kdy se dalo žít. Touživě roztoužené, sténavě stejné.
„Existuje tolik krásy, o létě, až mám strach, že ji nejsem schopna všechnu pobrat,“ řekla dáma, s níž jsem se nedávno viděl. Vzpomněl jsem si na ní, když jsem se zahleděl na rozpité slunce. Léto bývalo věčné, ale teď už bude nutno očekávat podzim, nabalit se do vrstev a nechat si rozčesat vlasy severním větrem, mým nejbližším přítelem, s nímž protančíme celý svět, metr šedesát pět nad zemí.
Na pohřbu jsem byl dočista sám. Zavřel jsem oči a hledal ve tmě den, kdy jsme se potkali. Vyhlížel v Haustově údolí ptáky, kteří padaly z korun do vesmíru a nic tomu neříkal. Když jsem mu pak podkopl nohy a skutálel jsem si ho domů, vše se zdálo být dočista v pořádku. Jakmile pookřál, hřál světem, jemuž hleděl do tváře. A já mu věštil v čajových lístcích velkou budoucnost, vrcholky hor a mraky.
Ale teď jsem byl na pohřbu dočista sám. Když totiž neunesl tíhu všeho toho vzduchu nad sebou a příšernou lehkost mých dlaní, co hráli na natažené nitě jeho vlasů, dokud se všechny nezpřetrhaly, propukl v němý řev. A tak, tváří v tvář jeden druhému na prahu balkónu na útesech picassovské Býčí hlavy, jsem mu uřízl hlavu, nasekal ji na malinké kousíčky a poslal ji v dopisech sám sobě.
Leže pak v mukách výčitek a hnusu na podlaze jsem šeptal malé zašky, kteří chodili po světě a naříkali. Až ve chvíli, kdy jsem téměř stekl do podlahy (kráčeli po mně úplně všichni, má rodina, mí přátelé, mí jsoutuníci, poněvadž kdo hledí pod své nohy, aby hledal knoflíky?), vstal a podpálil můj svět. V očích se mi zračila hřejivá oranž a dokud hořelo, bylo mi teplo a já byl spokojený, nevnímaje agonické výkřiky mé rodiny, mých přátel, mých jsoutuníků. Bylo mi totiž teplo.
Jeho opartové oči na mě hleděly a jeho popartové rty na mne mluvily z míjníků a nezvaných návštěvníků, vpíjely se mi mezi prsty a já umíral znova a znova. Nadechni se a zemři. Musil jsem najít jeho hlavu, sic jsem věděl, že jsem příliš mladý na to, abych takhle donkichotil.
Ale jak šel čas a já vybral ze své hlavy všechny cibulky modrých tulipánů, odhalil jsem na svých lícních kostech, pokropených slzami, první poupata růží. A když konečně vykvetly, už tu byl někdo, kdo by k nim přičichl. A já znovu vybrnkával na vlasy a znovu tančil v peřinách, sic ne tango (,,Ale já nevím, zda-li mi valčík stačí," řekla).
Byl to den jako každý jiný. Na prahu balkónu mola vedoucím z přístavu do rozbouřeného moře stál zase on, bezhlavý, a propukl v řev. A já konečně pochopil, odkud ten křik vychází.
Zasadil jsem tvé srdce do hlíny a teď si v klidu počkám, zda-li vykvete, nebo shnije. Už mi na tom ale nezáleží, díkybohu, protože tu hlínu mám ve svém hrudním koši.

A teď jsem byl na pohřbu dočista sám. A proto, můj synu, mi odpusť a zůstaň mrtvý; pro dobro nás všech.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkový realismus

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI