Zaškův blog

      Myslím, že Hudsonův záliv je prvním dílem, v němž naplno využívám možnosti literatury; jako kdybych si teprve s touto knihou uvědomoval, co má literatura vlastně být a co nabízí mně jako spisovateli. V jejím stínu všechny ostatní projekty, které mám rozepsané (i které jsem kdy napsal), blednou bezvýznamností a banalitou. Přesto - i když mám pocit, že jsem našel klíč ke knize - se mi nedaří prolomit tu hradbu a rozepsat se, ačkoliv v jednom kuse zachytávám za běžných dní ty pocity a myšlenky, které bych rád vyjádřil či zachytil na papír.     Psát deník je asi podvádění, protože mám pocit, že „píšu“, ačkoliv samozřejmě nepíšu absolutně nic; přijde mi to podobné, jako když slovo nahrazuje čin - tedy například „začnu cvičit“ - kdy neustálé omílání o nějaké aktivitě vyvolává v člověku pocit skutečného vykonávání této aktivity. Tohle je stejné, jen prázdné plácání. Snažím se však sám sebe přesvědčit, že se tímto rozepisuji.  Ano, ano, určitě...   ...

       Myslím, že název Vznášeje se na hladině zálivu prostřeleného srdce  se mi líbí, takže zůstaňme u toho, ač pro zkratku budu asi stále mluvit o Hudsonově zálivu . Je to moje „Hledání ztraceného času“? Protože se opravdu snažím oživit jisté pocity či spíše způsob prožívání a vnímání, které se mi ztratily v čase, potažmo během dospívání. Takže jak bylo řečeno již někdy a někde (snad samotným Proustem): „můj domov již není místo, nýbrž způsob nazírání“... k nimž je ale nemožné se vrátit, neboť je odvál čas. Snaha o rekonstrukci je odsouzena k marnosti, a přesto, přesto se o to pokoušet. O co tady vlastně jde, když pitváme a analyzujeme svoji mytologii - je to snaha se vrátit, nebo snaha vykročit vpřed?     V návaznosti na tohle je asi potřeba mluvit o osobní mytologii, která se manifestuje v tvorbě vytvářením subjektivních symbolů či motivů s osobním významem. Jaký má smysl donekonečna psát o Aurélii/Renátě, o modrých tulipánech a liliích, o moři a v...

  „Vše je předvídatelné a nic mě neuspokojuje.“      ... jsem si zapsal před pár dny do zápisníku a myslím, že jsem konečně ve svých třiceti letech došel k jakémusi pochopení své podstaty, která je tak primitivní a banální, že mám chuť praštit hlavou do zdi. Vzpomínám si na četbu Stepního vlka , v sedmnácti čirý úžas, o pouhé tři roky později už opovržení (logicky, broušení vlastní identity/uměleckého přístupu hyperkritičností ke všemu cizímu), a teď hlubší pochopení pro hlavního protagonistu Harryho.      Což je strašně pozérské, protože jsem tohoto „uvědomění“ dosáhl co - po návštěvě jednoho baletu a opery? - to je směšné. Ačkoliv ne, ten pocit neuspokojení ze všeho kolem se táhne mým životem už dlouho, jen opravdu málokdy jsem pocítil to pnutí, ty ohňostroje v hrudi z čirého úžasu; naštěstí už jsem dost starý na to, abych si uvědomil, že je to moje vina a ne vina společnosti (ale nedokážu se ubránit hořkému cynismu). Opravdu někdy závidím normíkům,...

  Jsou pryč ty pohledy věnované zapadajícímu slunci, ale ty se za ním zase rozběhneš, viď? Phil říká „není konce“ a „jsem šíp ve vzduchu“. Samozřejmě, že tě miluju, Renáto; navěky. Je to pryč - cítíš to? Jak asi - jak cítit to, co odnesl vítr? Ano, cítíš to, tu nepřítomnost. A ještě lépe; ano, cítím to, ten vítr, co to odnesl...                                        slyšíš ho?             ...  þœ...                                                                                              ...

  Tento článek jsem začal psát, když mi bylo devětadvacet. Přemýšlím o významu přechodových rituálů, zda je opravdu podstatné oddělit umělé období od dalšího umělého období, které vzniklo proto, že máme deset prstů. Necítím při té myšlence nic hlubšího, netrápí mě přerod z jedné desítkové soustavy do druhé, avšak ten konec - jako každý - by měl být nějaký. A tak, pro klid duše, zapaluji svíčku v mušličce, která mi leží na stole už bůhvíjakdlouho. A přesto se vkrádá do každičkého rituálu konce absurdní idiocie; protože pokud za třicet let života je nějaká pravda, kterou jsem poznal (a není jich mnoho, jen pár trpkých trnek po kapsách), tak je to ta, že není konce,  aniž bych měl teď na mysli nějakou směšnou myšlenku nesmrtelnosti, naopak pouze přerodu, bolestivého nekonce, neurčitosti změny a proměnlivosti nestálého. Vzpomínám si na někoho, koho jsem miloval, a pak to skončilo... a ta bolest, kdysi tak palčivá a srdcetříštící, otupěla v nostalgický úsměv. Nemá smysl si hrát na ...

 Přiznám se, že každou noc ulehám s Virginii Woolfovou, a nahotou jejího těla upadám do rozpaků. Nevím, co si o tom všem Virginie myslí; její tělo je však nyní mé a mně nezbývá než doufat, že by jí to „nevadilo“ ... Je to zhýralost, můj anděli obtěžkaný kameny, tvé vlasy vlnící se v řece zapomnění, do níž jsi vkročila dobrovolně, a jíž se vzpouzí ti hloupí a bázliví? I já jednou vstoupím do té chladivé řeky, ať tak či onak; zapomenut tak sladce. Můj anděli obtěžkaný kameny, dej mi nové jméno, až znovu nabydu sílu ohlédnout se a ujistit se, že Renáta se na mě nedívá (moře jí sluší). I ona je můj anděl - anděl s trnkami po kapsách (staronová mytologie). Přesto jí vyhlížím každý den, nemohu jinak - a volám ji, hluboko v duši, se skousnutými zuby a panty vrytými do kůže - ten hlad po větru, ta žízeň po moři! Nikdy mě neopusť a buď má! Ne, moje dny nejsou obtěžkané kameny, ale jsem jako ten zimní hranostaj v rozkvetlé louce a v jeho černých perličkách očí se odráží dálná nebesa. A ty se...