Drahosti..
Byl jsem již v posteli, když náhle mě zastihl nečekaný pocit, vlastně polibek múzy, zcela nečekaně mě k sobě přivinula a jen zlehka, konečky bříšek svých něžných ženských prstů mi přejela od temene po krku, až k atlasu páteře, skutečně tak lehounce, že jsem cítil, jak mě šimrá po chmýří těch nejslabších chloupků. Už se mi po ní stýskalo. Člověka tu a tam naplní prázdné pocity, pochyby. Nemají tvar ani vůni, chuť ani žádný charakteristický zvuk. Ale jsou tu, nepopiratelně. Tančí mi po pokoji, když se mi prsty chvějí nad klávesami a mé srdce zůstává němé, sic plné. Nemá jazyka, jímž by dokázalo formulovat své city, a tak zůstává potichu. Rdousí se, zakuckává, ale nemůže jinak. A pochyby tančí diskomazurku a tvá múza ti posílá pohledy odněkud z Norska či Švédska (samozřejmě, odkud jste čekali?). Avšak všechno má svůj čas a ve chvíli, kdy se zase rozkveteš, se zima bude zdát jen poklidným snem. Odhaluji prázdnotu všedních dnů a přestávám rozumět radostem svých vrstevní