Drahosti..



  Byl jsem již v posteli, když náhle mě zastihl nečekaný pocit, vlastně polibek múzy, zcela nečekaně mě k sobě přivinula a jen zlehka, konečky bříšek svých něžných ženských prstů mi přejela od temene po krku, až k atlasu páteře, skutečně tak lehounce, že jsem cítil, jak mě šimrá po chmýří těch nejslabších chloupků.


  Už se mi po ní stýskalo. Člověka tu a tam naplní prázdné pocity, pochyby. Nemají tvar ani vůni, chuť ani žádný charakteristický zvuk. Ale jsou tu, nepopiratelně. Tančí mi po pokoji, když se mi prsty chvějí nad klávesami a mé srdce zůstává němé, sic plné. Nemá jazyka, jímž by dokázalo formulovat své city, a tak zůstává potichu. Rdousí se, zakuckává, ale nemůže jinak. A pochyby tančí diskomazurku a tvá múza ti posílá pohledy odněkud z Norska či Švédska (samozřejmě, odkud jste čekali?). Avšak všechno má svůj čas a ve chvíli, kdy se zase rozkveteš, se zima bude zdát jen poklidným snem.


  Odhaluji prázdnotu všedních dnů a přestávám rozumět radostem svých vrstevníků. Zář obrazovky mě spíše poutá, než zaujímá. Angažované řeči mě spíše rozesmutní, než aby mne rozvášnili. Umění mě otravuje, než aby ke mne promlouvalo. Prahnu, více než kdy jindy, po tichém útěku na orosené pláně orámované horami (abych slyšel jen své kroky trávou a svůj horečný dech), ač vím, jak pateticky a banálně to zní. Všechna protočení očí a ironické úšklebky cítím za sebou, ale také je za sebou nechám; v ruchu a záři velkoměsta. Protože čím jsem starší, tím více pravdy a kyrrðu nalézám v tom, co tu vždy bylo a i zůstane.


  Dneska mi bylo podivně. Dopadala na mne taková úzkost, až oduchlost z tohoto života. Když se člověk nad ním totiž shýbá příliš dlouho a kouká na něj zblízka, ztrácí perspektivu.
  Ale léčí, věci. Jen je najít. Ty Své.. Hory, lesy, louky, podzim, led, tráva, skály, útesy, pobřeží, moře, jezera, oblaka, nebe a vítr, hlavně ten vítr - tisíckrát a znovu, tisíckrát a stále dokola, protože nikdy nedokáži přesně vyjádřit, co pro mě znamená.
  Věřím, že jsou ticho a samota důležité, protože umožňují sebereflekci a hlavně sebeobjevování. Dnes však nemáte šanci na to, být sami a v tichu, všude se na vás všechno usmívá a řve a nabízí se a prodává se a volá a nabádá a vyzývá. A tak jsme hloupější a arogantnější, protože ztrácíme perspektivu, ztrácíme tiché vrcholky hor, z nichž bychom na ten ruch tam dole shlíželi a přemítali o něm a o sobě. Nemáme šanci být sami sebou, protože v tom hluku se nikdo nemůže slyšet. A co děláme? Řveme hlasitěji a hlasitěji.
  Chtěl jsem jít spát dnes brzy, jenomže jsem nalezl stránku s fotkami. S těmito...

... a v tu se spánek stal podružným.
  Když člověk nahlédne za roušku každodenní a za háv smyslu a vidí tu čerň, prázdnotu, může jen dvě věci. Zírat do tmy, klesnout na zem a brečet, nebo oponu zase stáhnout a tančit.
  Chyba. Člověk musí dvě věci: zírat do tmy, klesnout na zem a brečet, a pak oponu zase stáhnout a konečně, svobodně, nesmyslně, pošetile, dětsky, vášnivě, navždy tančit.


  Milovat je veliké, milovat je těžké. Milovat je pochybné, milovat je nesnesitelné, milovat je nepochopitelné. Milovat je cesta, na jejímž začátku stojíte vy a na jejímž konci stojíte také vy. Ale ty dvě osoby se nepředstavitelně liší, protože tu první někdo jednoho dne vzal za ruku a doprovázel ji. Ležel s ní v posteli o těch bájných sobotních ránech a o nedělních večerech ji šeptal, že zítřek neexistuje, že je tu jen nyní. Na oplátku ho držíš v tichu, aby slyšel tlouci tvé srdce všemi těmi nevyjádřitelnými city a svými dotyky ho šimráš po strunách duší, o nichž doposud neměl ani zdání. A ty cítíš čím dál tím více, že ten člověk, kterým se po jeho boku stáváš, je přesně ten člověk, jímž jsi se vždy měl stát.


  A pak utečeš do samoty, ke Svým věcem, poněvadž je potřebuješ stejně tak, jako ho milovat. A čas se zdá být pouhou iluzí, neskutečností, která nic neznamená.


  Tohle je dušmír. Chvilka. Vteřina. Miliardtina života. Pouhý sen. Ale stojí za všechny ty smutky a hlouposti kolem.























Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

Pohádkový realismus

V KLECI