Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z září, 2013

O Bedřichovi, I.

Obrázek
Zdá se mi, že v poslední době žiji od jednoho bedřicha k druhému. Dosud nejkrutějším králem byl ale bezesporu ten Chorvatský… A nemohu jej nijak obviňovat, protože zrůdu jsem z něj udělal já sám. Udělal jsem z něj netvora, který se mnou mluvil skrze klec a sliboval mi klíč a vysvobození. Přitom jediné, o čem kdy mluvil, byl svět tam venku, za klecí. Klec je ze skla a já mám železné pěsti. Byl to poutník, jako já. Lidé jsou poutníci. Přichází a odchází, přičemž někteří nám svá slova a jména vryjí hluboko do myokardu. Tato zjizvená tkáň pak činí srdce odolnější, říkají starší… Jak už jsem říkal; nezdál se být nijak výjimečný; nic jsem k němu nepocítil, když nahlédl do mého kupé a zeptal se, zda-li by si mohl přisednout, nepocítil jsem nic, ze slušnosti jsem kývl. A on mi začal vyprávět o svých cestách, o tom, kde všude byl, co zažil a já se, ačkoliv jsem ho zprvu poslouchal jen ze slušnosti, zanedlouho do jeho vyprávění ponořil a usmíval se. Z ničeho nic jsem ho začal považovat za souč…

Čekárna IV.

Obrázek
Definovalo nás ticho. Ležel jsem na posteli, nepřirozeně prkenně, očima upnutými na strop. Z venku se skrze rozvláté záclony do místnosti dostával ruch nočního města. Alicia měla dlaň položenou na mé hrudi a hrála si s mými chlupy na prsou. Ovíjela mé tělo tak, jako by chtěla stůj co stůj udržet mou mysl na místě, avšak ta už dávno opustila tuto místnost a nyní se plahočila letní půlnocí, po holandských grachtech a můstečkách, nepřemýšlejíc. Má duše do sebe nechávala vsáknout solnou vlhkost, drsnou dlažbu, vzdálený povyk z barů a klubů, letmý pohled cizince na polonahou dámu zahalenou jen rudým světlem, vůni marihuany skrývající v sobě vymodlený smích a tajemství zavřených tulipánů. To vše se do ní vpíjelo a nás dva tudíž definovalo ticho. Sjela mi po břiše k rozkroku, nicméně nebyla schopna ve mne probudit jakoukoliv vášeň; ačkoliv ona jí doslova plála, otírala se mi stehnem o nohu vydávala hlasité vzdechy, v nichž jsem slyšel výzvu k zapomnění. Cožpak ale mohu zapomenout, když není…

Čekárna III.

Obrázek
Otočil jsem se ke kroužku děvčat sedícím nalevo ode mne. Zdály se být naplno ponořené do konverzace. Ta, která nyní máchala svými nalakovanými nehty kolem sebe a skrze našpulené rty ji vycházelo vyprávění o její dovolené v Chorvatsku, se na mne krátce podívala a přerušila svůj monolog. Nadzvedla znechuceně obočí a všechny dívky se rozesmály. „Fakt divnej.. No, kde jsem skončila? Jo, už vím, takže já se jakoby usmála a řekla, že prostě jsem to tomu klukovi slíbila a oni, že ne, že prostě se jde spát, že zítra už odjíždíme.. Takže jim říkám, že ne prostě… Vlastně to bylo o tom, že mě nechtěli pustit, že jo…“ „No jasně.“ „Demence prostě.“ Znaveně jsem otočil zrak na druhou stranu. Trojice mladíků, sedící na lavicích, zrovna rozprávěla o nedávném fotbalovém zápase. „Ten čůrák to pískal, ale ty vole, vždyť to bylo jasný, ne, že…“ „Hele, hele! Ale úplně to samý už se stalo minulej zápas!“ „Fakt nechápu, proč mu kurva nedaj červenou a byl by pokoj, ty vole. Co je, ty vole?“ „Ty vole, já byl…