Čekárna III.




Otočil jsem se ke kroužku děvčat sedícím nalevo ode mne. Zdály se být naplno ponořené do konverzace. Ta, která nyní máchala svými nalakovanými nehty kolem sebe a skrze našpulené rty ji vycházelo vyprávění o její dovolené v Chorvatsku, se na mne krátce podívala a přerušila svůj monolog. Nadzvedla znechuceně obočí a všechny dívky se rozesmály.
„Fakt divnej.. No, kde jsem skončila? Jo, už vím, takže já se jakoby usmála a řekla, že prostě jsem to tomu klukovi slíbila a oni, že ne, že prostě se jde spát, že zítra už odjíždíme.. Takže jim říkám, že ne prostě… Vlastně to bylo o tom, že mě nechtěli pustit, že jo…“
„No jasně.“
„Demence prostě.“
Znaveně jsem otočil zrak na druhou stranu. Trojice mladíků, sedící na lavicích, zrovna rozprávěla o nedávném fotbalovém zápase.
„Ten čůrák to pískal, ale ty vole, vždyť to bylo jasný, ne, že…“
„Hele, hele! Ale úplně to samý už se stalo minulej zápas!“
„Fakt nechápu, proč mu kurva nedaj červenou a byl by pokoj, ty vole. Co je, ty vole?“
„Ty vole, já byl s mladou… jsem nic neviděl, ty vole…“
„A přišel’s o hovno, ty vole. Hráli debilně.“
„Hovno?“
„Fakt, ty vole…“
Z obou stran se mne snažily polapit malomocné ruce nadějí a snů minulých generací. Zde, posazeni v řady a seřazeni dle abecedy, necháváme do sebe vpíjet názory a myšlenky nám neznámých lidí, jimž byl dán mocný titul magistrů, poněvadž si, stejně jako my, odseděli pár let mezi studenými zdmi a nejen, že oddali své duše do rukou národa, ale taktéž i své tělo nechali proplést nitkami a stali se tak loutkami meta-inteligence, znalostí společnosti a jejích zásad, zákonů a pravidel. Ach, nebozí pedagogové, směšné to figurky s autoritou na mince, věčně se kolébající na vratkém sloupečku „svých“ knih!
A pohleďte na nás, na nás pyšné žáky. To my jsme dětmi, jež odhodila svá jména na úkor akceptace společností. Sebemenší odlišnost od nereálného ideálu zesměšňujeme a vystrnadíme ze tříd a ze škol jako prase určené k porážce.
Pomalu trávíme náš drahocenný čas a mládí, abychom vysrali vědomosti, nebo-li bludy vítězů. Kde je pravda? Chudinka umrlá chcípla jako pes a lidé po ni před školou šlapou.
 Cožpak je tu nějaká alternativa? Všechny ostatní cesty stejně vedou podle kolejí. Tudíž je zapotřebí spolknout své hořké výčitky, spolknout své myšlenky, spolknout sám sebe.
„Však ono to přejde.“ prohodil jsem do ruchu přestávky, aniž by mne kdokoliv uslyšel.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI

Pohádkový realismus