Spisovately deníky 4

 

    Musím říct, že mě míra a hloubka Virginiina prožitku vlastní prózy skoro uvrhává do depresí a znova a zas jsem nucen přemýšlet nad hloubkou nejen prózy vlastní, ale i dnešní kultury.

    Takové to klišé o ohlížení se do minulosti ke „starým mistrům“ je možná, podobně jako mnohé další věci, jen přechod od „odrazu“ přes „zrcadlo“ k „objektu“. Tj. od „ó, staří mistři byli úžasní“ přes „věčný omyl - je to jen hra světel - ne, každá doba má své dobré a zlé“ k „a kurva, staří mistři vážně byli úžasní“...

    A proměnlivost života a člověka je tak únavná, a proto nemohu nikomu zazlívat ortodoxii vlastní identity či postoje až ideologie. Sláva všem skalám!

    Jenomže velikost Virgíniiny doby byla vykoupena mizérií, a průměrnosti této doby je obětována jakákoliv velikost. No ale... Thoreau mluvil o tomtéž a o tomtéž mluvil také Musil, přitom ten žil přece v belle epoque, za fin de siécle, no - prostě - za zlatého věku umění. Takže z toho nejsem moc moudrý... Snad jen, že opravdu všechno je čím dál tím hloupější a jejich argument lze podložit prostě jen jinými standardy.

    Hm... blbý, no.

    Dnešek naprosto příšerný. Vzbudil jsem se k poledni s vědomím, že je nutno sednout k nové Díře, protože je to vesměs jediný den tohoto týdne, kdy mám celý volno. Od posunu času špatně spím, ulehám večer s těžkou hlavou, kterou se mi víří myšlenky a nedají se utišit, víc než dřív. Během dne si připadám tupý a bez nápadů - ale dělám si to sám, když čumím do počítače, na youtube a blbý reely. Večer, když konečně ulehám bez stimulace, se mi hlavou rojí tolik věcí. Každopádně těžkopádně pádil jsem po poledni, příliš mnoho čajů (ani nebyly dobré) vyústilo v neurotickou nervozitu až úzkost a popudlivost, papír zůstal prázdný, absolutní nechuť psát, která nešla prolomit. Rozhodl jsem se, že si na chvíli sednu k Deníkům od Virgínie W., ale to mně jen podráždilo, protože v nich psala, jaký úspěch měly její Roky (prodáno 25 000 výtisků, devět vydání - v prvním roce?!), což je kniha, kterou dneska četlo asi tak pět lidí, a zase mě jen utvrdilo v grandiózní debilitě dnešní kultury - absolutní pocit marnosti a bezútěšnosti. Ospalost také, protože vždycky když čtu na gauči, usínám. Od čtyř do šesti šlofík, spíš jen polehávání, ale totální a absolutní decimace - bolelo celé tělo i hlava, ještě větší podrážděnost. Dneska už nic nebude, prsty mám úplně němé, ale je mi jasné, že v následujících dnech se budu proklínat, protože mám každý den práci. Do toho vize zbytku roku je všelijaká, trochu mě stresují představy všech těch fesťáků a conů - s tím souvisí asi tohle - po probuzení po šlofíku mnou prostupuje obsedantní představa proměny v gnóma s červenou čepičkou, takového jakéhosi zahradního trpaslíka, který celý den leží na mechu a v trávě a povídá si s lesními zvířátky, kouká na lišejníky, sbírá velké bobule a hopsá sem a tam. To by byl život!

    Hlava bolí doteď - přeleželost. Tenhle den už nic nezachrání.

    Před pár dny mě popadla náhlá chuť sáhnout zase po Marionu, což je dle mého kniha, která by dokonce mohla mít i úspěch, protože je tuze vyprávěcí, což je ovšem její hlavní problém, neboť já mám chuť vyprávět prózou asi tak jednou za sto let. No a před pár dny jsem to trochu cítil, ale regulérně jsem se na to vysral a už to necítím - měl jsem to podchytit a nepodchytil, proklouzlo mi to rukama jako hranostaj.

    Ten pocit, že žiju ve dvou světech, je čím dál silnější - jako noc a den.

    Předchozí odstavce jsou víc jak měsíc staré, slovo „deník“ je zavádějící. Zveřejňuji ho v okamžiku, kdy mám pocit nějaké celistvosti.

    Dočetl jsem Deníky Virginie Woolfové a překvapilo mě, že v posledním zápisu před svou smrtí psala o klobásách. Není to legrační? Ale proč by to mělo být jinak? Ta domnělá a afektovaná velikost, domýšlená pozdějšími čtenáři a dědici umění... Stejný problém jsem měl kdysi u Waldena od Thoreaua, přitom v „obyčejnosti“ a nenucenosti jeho zápisků se skýtá mnohem hlubší moudrost a pravda, než v nějakém pozérském mudrování - tak vypadaly jeho deníky z časů jeho mládí, samá hudba sfér a kosmické propojení s přírodou, hrůza. Stárnutí je skvělé, člověk se stává víc součástí přírody, víc se drží při zemi, přestává být tak nadpozemsky trapný a existenciálně egocentrický.

    Podtrhával jsem si tam některé věty a myšlenky. Byla až do konce svých dní dost nejistá, rozervaná, přeskakovala od sebejistoty (možná trochu hrané - přesvědčovala sebe samu) po naprosté dno zoufalství a marnosti. 

    Někdy zapomínám, jak lidští byli ti údajní velikáni. Hnusí se mi, jak je zbožšťujeme; ale asi to potřebujeme - tyhle kulturní hrdiny...

    S tím souvisí, že jsem také dočetl Bledý oheň od Nabokova. Úžasná kniha, byť jsem byl zprvu trochu rozpačitý, ale jakmile se do ní člověk trochu ponoří a přistoupí na tu hru, nechá se unášet textem, tak ho to baví (zemblanská/atentátníkova linka místy trochu nuda, ale to je v pořádku). Konec skvělý - vše do sebe zapadlo. Jakási jemná katarze. Krásná próza, ani jsem si neuvědomoval, jak jsem po ní hladověl:

    ... a na okamžik jsem se cítil obohacen o nepopsatelný úžas, jako bych se dozvěděl, že světlušky, v zastoupení zbloudilých duchů, vydávají šifrované signály, nebo že netopýr píše čitelný příběh mučedníků na otlučeném a ocejchovaném nebi.

    Ale co mě zaujalo nejvíc byl Kinbote, ten archetyp arogantního, domýšlivého, sebestředného, servilního, ubohého, patetického, parazitického, trapného, zmrdského akademika/konzumenta/teoretika, jenž se přicucl k básníkovi Shadeovi jako klíště a snažil se mu vecpat prázdné výstřely své vlastní kreativní impotence, přiživit se na něm, stát se součástí jeho slávy, jeho zářné nesmrtelnosti... fuj, hyena! Skvělá postava. A to poťouchlé a nemístné hledání něčeho, co není, a domýšlení si obsahu, který není, bože, lahoda! Nabokov skvěle vyjádřil tu nemoc impotentních, nemoc parazitů, kteří vidí v umění víc, než v něm je, přitom tento obsah či význam, tento VELKÝ MÝTUS, jenž spřádají kolem díla a jeho umělce, a s jehož pomocí se jej snaží zasadit do kontextu historie a umění, dát mu místo a řád, tento VELKÝ MÝTUS je ve skutečnosti tasemnicí egoismu, kterou si vytáhli ze zadku vlastní neschopnosti/lenosti a násilím ji rvou do čistého díla, osvobozeného od stojatých vod scén a akademií a galerií, stvořenou jen géniem, jen čirým kreativním pnutím, hlubokou lidskou potřebou tvořit a popisovat a vyjadřovat a komunikovat...

    (vsuvka - v Denících Virginia popisuje návštěvu u kteréhosi spisovatele (Henry James? Možná), a že on během ní něco blábolil a plácal, a ona by si tak moc přála povídat si o jeho psaní... A pak jsem četl v Bledém ohni ty pasáže, kde Kinbote na procházce se Shadem toužil mluvit o Shadeových nových básních a ten mezitím mluvil o ptactvu - dost mě to pobavilo)

    Až mě vlastně překvapuje, že se výraz „kinbot“ nezačlenil do kulturního slovníčku stejně jako „donkichot“. Možná je to proto, že to kritikové nedovolili, jelikož Nabokov uhodil hřebíček na hlavičku? Vtipná představa.

    Teď něco z jiného soudku - když už byla řeč o Thoreauovi, tak snad ty Mainské lesy.