Spisovatelovy deníky 5

 


2:12 v noci. Poslední dny chodím pozdě spát a pozdě vstávám. Je tenhle pocit nesouladu přirozeným stavem lidské existence, vadou osobnosti, nebo výsledkem zrady sebe samého? „Alespoň zůstávám sám sobě věrný - co může být horší, než zradit sám sebe a žít s tím zrádcem po zbytek života?“ Tak bylo psáno - a bylo tak i žito?


Všechno se jeví tak neskutečné a to skutečné nedosažitelné. Hloubka prožitku je mělká, každodení jako brodit se morénou snů, a umělecké ambice působí hloupoučce. Ale jako už tolikrát zbývá jediná otázka: který Zašek je skutečný, jestli ten denní, či ten noční?

Kahuda napsal: MŮJ - ŽIVOT - BYL - NOČNÍ - PŘELET - SOVY


Kahuda byl dědic undergroundu, slepá ulička, próza špinavá, ne a ne a ne... a přesto dokázal napsat Bytost. A teď je mrtvý, stejně jako Jóhann Jóhannson a stejně jako všechny ty midwest emo kapely těch mladých smutných kluků z garáží. Jedno léto, jedno cedko, jeden nezapomenutelný sled okamžiků, načež se vše rozplyne v dospělosti, kde už není síly a nebo i je, ale není příležitosti.

Kolik krásy bylo zardoušeno každodením?


A proč donekonečna obracím minci, když už dávno vím, že člověk je pannou i orlem? A tak nezbývá než okusit plody noci, ale polední slunce je tak jasné...


MŮJ - ŽIVOT - JE - VEČERNÍ - PŘELET - VLAŠTOVKY

(dle staré norské legendy přezimovaly vlaštovky na dně jezer)

(tam spím, za vrcholných paren lét)

 


Komentáře

Nové komentáře nejsou povoleny.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Spisovately deníky 2

Obrázek
       Myslím, že název Vznášeje se na hladině zálivu prostřeleného srdce  se mi líbí, takže zůstaňme u toho, ač pro zkratku budu asi stále mluvit o Hudsonově zálivu . Je to moje „Hledání ztraceného času“? Protože se opravdu snažím oživit jisté pocity či spíše způsob prožívání a vnímání, které se mi ztratily v čase, potažmo během dospívání. Takže jak bylo řečeno již někdy a někde (snad samotným Proustem): „můj domov již není místo, nýbrž způsob nazírání“... k nimž je ale nemožné se vrátit, neboť je odvál čas. Snaha o rekonstrukci je odsouzena k marnosti, a přesto, přesto se o to pokoušet. O co tady vlastně jde, když pitváme a analyzujeme svoji mytologii - je to snaha se vrátit, nebo snaha vykročit vpřed?     V návaznosti na tohle je asi potřeba mluvit o osobní mytologii, která se manifestuje v tvorbě vytvářením subjektivních symbolů či motivů s osobním významem. Jaký má smysl donekonečna psát o Aurélii/Renátě, o modrých tulipánech a liliích, o moři a v...
Další informace

A odlétlo to oknem, jako duše

Obrázek
  Jsou pryč ty pohledy věnované zapadajícímu slunci, ale ty se za ním zase rozběhneš, viď? Phil říká „není konce“ a „jsem šíp ve vzduchu“. Samozřejmě, že tě miluju, Renáto; navěky. Je to pryč - cítíš to? Jak asi - jak cítit to, co odnesl vítr? Ano, cítíš to, tu nepřítomnost. A ještě lépe; ano, cítím to, ten vítr, co to odnesl...                                        slyšíš ho?             ...  þœ...                                                                                              ...
Další informace

29/30

Obrázek
  Tento článek jsem začal psát, když mi bylo devětadvacet. Přemýšlím o významu přechodových rituálů, zda je opravdu podstatné oddělit umělé období od dalšího umělého období, které vzniklo proto, že máme deset prstů. Necítím při té myšlence nic hlubšího, netrápí mě přerod z jedné desítkové soustavy do druhé, avšak ten konec - jako každý - by měl být nějaký. A tak, pro klid duše, zapaluji svíčku v mušličce, která mi leží na stole už bůhvíjakdlouho. A přesto se vkrádá do každičkého rituálu konce absurdní idiocie; protože pokud za třicet let života je nějaká pravda, kterou jsem poznal (a není jich mnoho, jen pár trpkých trnek po kapsách), tak je to ta, že není konce,  aniž bych měl teď na mysli nějakou směšnou myšlenku nesmrtelnosti, naopak pouze přerodu, bolestivého nekonce, neurčitosti změny a proměnlivosti nestálého. Vzpomínám si na někoho, koho jsem miloval, a pak to skončilo... a ta bolest, kdysi tak palčivá a srdcetříštící, otupěla v nostalgický úsměv. Nemá smysl si hrát na ...
Další informace