O Bedřichovi, I.






Zdá se mi, že v poslední době žiji od jednoho bedřicha k druhému. Dosud nejkrutějším králem byl ale bezesporu ten Chorvatský… A nemohu jej nijak obviňovat, protože zrůdu jsem z něj udělal já sám.
Udělal jsem z něj netvora, který se mnou mluvil skrze klec a sliboval mi klíč a vysvobození. Přitom jediné, o čem kdy mluvil, byl svět tam venku, za klecí.
Klec je ze skla a já mám železné pěsti.
Byl to poutník, jako já. Lidé jsou poutníci. Přichází a odchází, přičemž někteří nám svá slova a jména vryjí hluboko do myokardu. Tato zjizvená tkáň pak činí srdce odolnější, říkají starší…
Jak už jsem říkal; nezdál se být nijak výjimečný; nic jsem k němu nepocítil, když nahlédl do mého kupé a zeptal se, zda-li by si mohl přisednout, nepocítil jsem nic, ze slušnosti jsem kývl.
A on mi začal vyprávět o svých cestách, o tom, kde všude byl, co zažil a já se, ačkoliv jsem ho zprvu poslouchal jen ze slušnosti, zanedlouho do jeho vyprávění ponořil a usmíval se. Z ničeho nic jsem ho začal považovat za součást mého kupé, jež nikam neodejde. O to větší bylo mé překvapení, když mě tehdy jeho sladké vyprávění ukolébalo až k spánku a já, jakmile se probudil, spatřil, že již v kupé není.
Přitom na tom není nic zvláštního, je to totiž naprosto přirozené. I já chodím občas z kupé do kupé, bez rozmýšlení je navštěvuji a opouštím, bez pohnutku a bez rozmýšlení. Jsme stejní, děláme to stejné. A možná je to přesně ono, co mě tak nyní tíží.
Čas ho odvál a já jsem za to vděčný. Díky němu nyní vím, že nic v životě není jisté.
Snad mě ani nezasáhla jeho smrt jako taková. Vlastně je hloupé mu dávat takovou velkou váhu, poněvadž jí není hoden a nepatří mu. Já sám mu ji přivlastňuji. A proč? Protože chci milovat, šíleně milovat, dokud neupadnu.
Aureála tvrdí, že bedřichové jsou ve skutečnosti jen vysnění synové Aurélie, jejichž základ nemá fyzické opodstatnění, jen to spirituální. Jsou jako sny, či noční můry, které se zdají být jen velmi realistické, až surrealistické. Na konci ale záleží jen na nás, zda-li si řekneme s úlevou „Konečně to skončilo!“ nebo, ochuzeni o dokonalost, povzdechneme, čímž zabíjíme.
Rozpažím ruce a křičím: „Já nevím!“
Tisíce odpovědí na jednu otázku a věřit se dá jen a jen jedné.

Troufám si podotknout, že jsem mladý, lásky nezkušený.
Již nemá smysl si to odpírat a tvářit se povzneseně. Konečně chápu, jak pošetilý a hloupý jsem dosud byl a stále jsem.
Ale na tom není nic špatného.
Jsme lidé.

„Milujeme, šíleně milujeme, dokud neupadneme a pak milujeme znovu.“
- Edith

Komentáře

  1. ta fotka je tak strašně krásná ! páteř ze střípků, nádherný !

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI

Pohádkový realismus