Čekárna IV.





Definovalo nás ticho. Ležel jsem na posteli, nepřirozeně prkenně, očima upnutými na strop. Z venku se skrze rozvláté záclony do místnosti dostával ruch nočního města. Alicia měla dlaň položenou na mé hrudi a hrála si s mými chlupy na prsou. Ovíjela mé tělo tak, jako by chtěla stůj co stůj udržet mou mysl na místě, avšak ta už dávno opustila tuto místnost a nyní se plahočila letní půlnocí, po holandských grachtech a můstečkách, nepřemýšlejíc. Má duše do sebe nechávala vsáknout solnou vlhkost, drsnou dlažbu, vzdálený povyk z barů a klubů, letmý pohled cizince na polonahou dámu zahalenou jen rudým světlem, vůni marihuany skrývající v sobě vymodlený smích a tajemství zavřených tulipánů. To vše se do ní vpíjelo a nás dva tudíž definovalo ticho.
Sjela mi po břiše k rozkroku, nicméně nebyla schopna ve mne probudit jakoukoliv vášeň; ačkoliv ona jí doslova plála, otírala se mi stehnem o nohu vydávala hlasité vzdechy, v nichž jsem slyšel výzvu k zapomnění. Cožpak ale mohu zapomenout, když není na co? Každý okamžik mnou jen proteče, nejsem schopen si jej udržet, prolije se skrze mé tělo jako by bylo plno děr. Necítím to. Ba ne, to bych lhal; pocítím to něco jako orgasmus, jenž přijde jako výstřel, proletí mým tělem a zanechá v něm krvácející díru, načež se kulka navždy ztratí v nedohlednu a mne nezbude nic jiného, než prchavá vzpomínka, díra okamžitě se zacelující.
Alicia vzdala své snažení a přitáhla své rty k mému krku. Políbila mne a něco zašeptala; neslyšel jsem to, poněvadž jsem ji neposlouchal. Nebyl jsem schopen ji poslouchat. Věděl jsem, jak zoufale chce udržet mé obrysy pevné a dané a v jakési podobě, kterou je schopna obejmout a udržet si u sebe, a proto mne ověnčila svou láskou. Nyní se čeká, až budu milovat já ji. Bohužel vím něco, co i ona tuší, jenomže si to nechce přiznat – já lásky nejsem schopen, poněvadž tento mocný cit vychází z nejhlubších kořenů našeho psyché, ze samého jádra naší bytosti. Obávám se však, že všechen duch, jímž jsem kdy mohl oplývat, už dávno vyčpěl z děr, skrze něž mnou prosvítají touhy a sny druhých. Jsem dutá schránka, kůže nabalená na matrjošce, jež se může zdát býti komplexní, avšak jejíž nejzákladnější jádro není nic jiného, než imitace vnějšku. Cožpak mohu milovat, pakliže jsem jen prázdnou skořápkou…? Přesto mě Alicia naplnila sny, plynnými sny o lásce, růžovou mlhou naděje, zpívající mi ukolébavku o zamilovanosti. Tudíž čekám, čekám, až budu Aliciu potřebovat, až budu myslet na to, co právě dělá, až nebudu schopen bez ní být a budu chtít být neustále při ní a neustále ji líbat. Do té doby nás definovalo ticho.
„Mám Tě ráda.“ zašeptala do mořského větru, jenž společně s její větou vtrhl do ticha a rozcupoval ho na rozpačité pomlky, aby dal tak prostor pro nevyřčené. Já čekal na totožná slova, která by měla každou chvílí vyjít z mých úst.
Určitě, již každou chvílí.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI

Pohádkový realismus