þœ

 

z tvých hor 

je mi do breku

a slunce naposledy

vydechlo mi v náručí

*

loučíš se se mnou jako osika

a jediné, nač myslím, je,

že musí existovat poslední list na podzimním stromě

*

a z větru chce se mi plakat...

přivál mi dávné dny

bez cejchu čísel

(domov tam, kam fouká)

*

vločky padají

jako by klouzaly po fasádách

pomaloučku a tlusťoučce

jako vykrmená perská koťátka

*

dokážeš si představit tiché kroky

po písčité cestě k moři

mezi trsy trav

a tam rakytník

brána duny počká

pár desítek let. Víc ne.

A já to stihnu

přísahám, že jsem

                                na cestě