Spisovatelovy deníky 7
Donekonečna řeším stále ty stejné otázky. Jednou z nich je, zda je melancholie noci reálným odrazem lidské duše, nebo jenom sentimentálním záchvatem, jen vytržením z každodení, jen křečovitě nataženou rukou z nicoty v hladové touze lapit teplé maso. Když se teď krátce obrátím ke Stepnímu vlku , odpovídá, že jelikož je skutečný člověk i vlk, musí být skutečná melancholie noci i tanec každodení. Tedy skutečná je panna i orel a především tedy jeho strana pojící obě strany, oba protipóly. Existují lidé, kteří v sobě nemají tuto brutální dichotomii, nebo jsem vadný v tom, že ji nedokážu stabilizovat a nalézt balanc, zharmonizovat všechna své já? Odjakživa proklínám svou beztvarost a odjakživa poslouchám řeči o tom, jaký jsem pozér. A i já sám se někdy zastavím v každodení absolutně perplex ze svého vlastního chování, nevěře jeho afektované autenticitě. Jak dobře se teď zvládám chovat, jak dobře teď zvládám konverzace a situace, které bych před deseti, pa...