Spisovatelovy deníky 7
Donekonečna řeším stále ty stejné otázky. Jednou z nich je, zda je melancholie noci reálným odrazem lidské duše, nebo jenom sentimentálním záchvatem, jen vytržením z každodení, jen křečovitě nataženou rukou z nicoty v hladové touze lapit teplé maso. Když se teď krátce obrátím ke Stepnímu vlku, odpovídá, že jelikož je skutečný člověk i vlk, musí být skutečná melancholie noci i tanec každodení. Tedy skutečná je panna i orel a především tedy jeho strana pojící obě strany, oba protipóly. Existují lidé, kteří v sobě nemají tuto brutální dichotomii, nebo jsem vadný v tom, že ji nedokážu stabilizovat a nalézt balanc, zharmonizovat všechna své já? Odjakživa proklínám svou beztvarost a odjakživa poslouchám řeči o tom, jaký jsem pozér. A i já sám se někdy zastavím v každodení absolutně perplex ze svého vlastního chování, nevěře jeho afektované autenticitě. Jak dobře se teď zvládám chovat, jak dobře teď zvládám konverzace a situace, které bych před deseti, patnácti lety shledával absolutně retardované a nesnesitelné... Je to známka popření svého já, nebo jen zkrocení svého ega? Spíš to druhé. Všichni žijeme své životy a chceme jimi proplout snáze, snesitelněji. A pravda je, že se usmát a vyslechnout nějakou naprostou píčovinu od člověka, který tě vůbec nezajímá, je jednodušší a snesitelnější, než své já prosazovat. Nakonec je totiž já poněkud křehké, je to ptáček v hrudním koši. Půjdu si lehnout a zkusím naslouchat jeho zpěvu...
Každopádně.
Se musím přiznat, že často teď myslím na to, vystřelit si mozek (metaforicky). Nedávno jsem narazil na titulek nějakého videa - neobtěžoval jsem se tím, že bych na něj koukal - jaká je cena za to, být sám sebou. <-- Chtěl jsem se o tomhle rozepsat víc, ale náhle jsem ztratil zájem.
Tak se ještě krátce vyjádřím k tomu metaforickému vystřelení mozku. Občas zaslechnu nějaký útržek reklamy nebo filmu, písně, dokonce konverzace, zahlédnu nějaký bilbord... a skoro mi to vžene slzy do očí. Asi stárnu, protože GRANDIÓZNÍ DEBILITA mě přestává trápit, dnes už mě jen dohání k slzám. Jako kdybych nedokázal akceptovat - znova a zas, přestože jinak - její skutečnost. Z celého světa se mi chce ukrutně plakat, přestože na něj ukazují svým vlastním prstem a přestože jsou mé nohy příliš líné vystoupat na vrcholky hor. Tak mi teda nezbývá, než utíkat znova a zas do lesů; já prahnu po Šumavě nebo lese alespoň - mění se to v mé jediné útočiště, kde si můžu oddechnout.
„Jestliže existuje něco takového, jako je sebevražda - rázný akt ukončení života - musí existovat i přesný opak - rázný akt sebezrodu.“ To jsem někde četl. Myslím, že to byl kterýsi mím.
Asi nedokážu dost jasně vyjádřit opovržení nad vlastní dětinskostí toho, že osočuji svět z něčeho, co po něm sám vyžaduji (ač co tvrdil, že tím oplýval, takže má žaloba není zcela neopodstatněná), a zároveň nedokážu dost jasně vyjádřit tu hlubokou nenávist, kterou cítím ke všemu kolem sebe, vyjma podzimního listí.
Výtah ze Zálivu:
Základní vadou mé osobnosti, v níž koření všechny mé strasti a problémy, je má neochota spokojit se s životem, je má naděje na krajinu za barevným závojem, je má víra v něco víc - a to něco víc jsi Ty, Renáto. Nedokáži se spokojit se sledem dní, nedokáži být uchlácholen smíchem přátel, nedokáži nevidět hlubiny v loužích. Ty jsi všechno, po čem jsem kdy toužil; Ty jsi polární záře, k níž natahuji ruce, Ty jsi zapadající slunce, za nímž běžím, Ty jsi vítr, jenž honím po hřebenech hor. Ale když tě sevřu v náručí, vybuchneš v tisícovku vlaštovek migrující na jih od mého života. Renáto, nechci Tvé tělo; chci Tvou duši, chci vidět sám sebe Tvýma očima a chci Tvé ruce na svém hrudníku, jako kdybys mi chtěla zabořit prsty do hlíny masa a sevřít jemně mé srdéčko jako zpěváčka, chci cítit, jak se mi chvějí srdeční chlopně jako plachty jachet na ledovcovém jezeře. Renáto, vteč do mně a splyň se mnou a už nikdy mě neopusť, prosím, proboha, dřív, než se zase rozbrečím. Renáto, vracíš se mi každým pomíjivým okamžikem jenom proto, aby ses tím dalším se mnou zase rozloučila, a nemůže to být jinak.
Takže zase nějak přemýšlím o životě; a jestli tohle je to, čím má být. Neboť popravdě mám to, co jsem chtěl. Je nemožné zcela dosáhnout svého potenciálu; na to je člověk příliš malý. Člověk by si tedy měl být vědom hranic své potenciality a --- a co? Naplnění potenciálu není otázka marnivosti; je to otázka naplnění, poněvadž jen život žitý naplno je život šťastný. Ale co - to - znamená? A znamená to vůbec něco? Musí to vůbec něco znamenat - je to návod, je to pravidlo? Není to jen nastavení mysli, jen pocit, kam vykročit? Jen zastavit se pod podzimním stromem, jen odejít od počítače k hezkému obrázku? Co je život žitý naplno - je to život věrný svému srdci?
„ALESPOŇ ZŮSTÁVÁM SÁM SOBĚ VĚRNÝ. CO HORŠÍHO MŮŽE BÝT, NEŽ ZRADIT SÁM SEBE A ŽÍT S TÍM ZRÁDCEM PO ZBYTEK SVÉHO ŽIVOTA?“
