Re:goista (Návrat do klubu U Stepujícího vlka)

V klubu U Stepujícího vlka...

Políbili jsme se na tváře, přestože jsme věděli, že každý polibek bez lásky zabije jednoho anděla. Posadili jsme se u stolku s bílou pivoňkou ve váze, hned u zamlžené výlohy. Snad, abys měla kam odhlédnout, až tě zalijí rozpaky, či abych měl já kam klopit zrak, až mě polije stud.

Ženy se na Renátu nikdy nedívaly přímo; ty hloupé proto, že je urážela, a ty moudré proto, že se před ní hanbily. Nebylo to však pouze vlivem Renátiny krásy, neb krásná může být i kdejaká kurva, nýbrž i něčeho podvědomého a nejasného. Neurčitý úžas & chladná zdvořilost v jejím pohledu, jímž klouzala po povrchu světa, snad se jím jen o něj otírala - opatrný & zdráhavý pohyb rukou, jako by svět tvořily vlákna pavučin - pýcha & pokora v držení těla a jemný & odhodlaný výraz vepsaný do tváře. Tvořena kontrasty, které dokázala skloubit v harmonii jedině ona, tak přirozeně a nenuceně. Vyzařovala z ní jistota čtyř ročních období, pomalého klopýtání času, jež vždy doputuje tam, kam má, neochvějně & neodbytně...

Pila jsi příhodný čaj, bílou pivoňku, a já čaj černý, „námořnický“, jak jej kdysi někdo bezvýznamný z mého života nazval. Už si nevzpomínám, kdo to byl - ty rozhodně ne. Byl hořký jako ty trnky, o nichž jsi mi psala v dopise, a černý jako vyoraná hlína.

Přímo nad Tebou visela na stěně mapa Kanady a Arktidy, kde se hezky vyjímal Hudsonův záliv alias „Prostřelené srdce“, což byla asociace z dob mých gymnazálních studií, s hlavou položenou na lavici a zastřeným pohledem upřeným na mapu. Toho dne, kdy jsem poznal Tebe, jsem poznal i své srdce - jeho pravdou podobu. Má hlava ztěžklá mládím ležela na lavici v zeměpisné učebně a hleděla zastřeným pohledem na zeď, kde visela mapa Severní Ameriky. A tam - tam jsem ho spatřil - z onoho úhlu totiž záliv měl tvar srdce, jímž prolétla kulka z revolveru, a která na jeho druhém konci vylétá ven a tříští jej na kusy. Kulku, která roztříštila Hudsonův záliv (mé srdce), jsem měl poznat ještě téhož dne a ještě téhož roku ji zavraždit v trnčí.

A to bylo tak příhodné, má drahá Renáto, a já si tak řekl - dokud neuvidím v Hudsonově zálivu pouhý záliv, nebudu doopravdy svobodný a nebudu moct tě doopravdy opustit (byť jsem se o to pokusil tehdy v sedmnácti letech). Bohužel ta myšlenka měla hořkou pachuť, neboť představa ztráty schopnosti vidět v geografickém obraze obraz poetický mi připadal srovnatelný se ztrátou duše, zahynutím zahrady, zetlení srdce.

A já tedy nepochytil, nač ses mě ptala, a můj pohled se k Tobě vrátil, nejasný a zamyšlený, ještě obrácený dovnitř, do hlubin své vlastní minulosti a možné budoucnosti, toho strašidelného protnutí dvou abstrakcí utvářející konkrétní a tak hmatatelnou a skutečnou současnost. Nadechl jsem se zhluboka, jako bych se vynořil zpod hladiny, ačkoliv nosem, takže než jako člověk lapající po dechu spíš jako tuleň očekávající přítomnost ledního medvěda nebo Inuita, který ho praští po hlavě.

Ignoroval jsem Tvou nevyslyšenou otázku a přešel k něčemu, co mě trápilo od okamžiku, co jsem vešel.

„Kolik Ti je?“ zeptal jsem se. Pootevřela jsi rty a pohlédla úkosem do strany, zrak Ti padl k zemi jak kovadlina.

„Devětadvacet.“

„Jsi starší než já? Jak to? Vždyť nám bylo sedmnáct, oběma.“ Pohledem jsi sklouzla po povrchu stolu a mě zasvrběly dlaně, zatoužil jsem splynout s hrubým dřevem a stát se stromem. Zdráhala ses odpovědět, neboť Tě nejspíše napadlo, jak moc se mě tím dotkneš. Nakonec jsi zvedla oči s těmi blonďatými řasy, jejichž zář byla znásobena skořicovými pihami ve tvářích, ano – kontrast zesiluje vše, nenávist posiluje lásku a naopak.

„To kvůli tobě,“ odvětila jsi nakonec zcela zpříma, byť jsi měla hlas zastřený jemným hávem neidentifikovatelné emoce, která činila onu přímost v hlase vroucnější, než kdyby promluvila sebeněžněji. Tvůj hlas zněl vždy rozechvěle, jako kdyby Tebou uvnitř otřásal nějaký obrovský neznámý cit a Ty se ho snažila potlačovat. Měla jsi jemný hlas, ale ne měkký – bystřina mezi kamením, nikoliv studánka v mlází.

Zarazilo mě, že jsi zestárla vlivem mé přítomnosti. Nemohl jsem však vědět, zda jsi zestárla proto, že jsi byla moudřejší než já, nebo proto, že jsem Tě vyčerpával.

Roztěkané oči se na mě neochotně obrátily.

„Stýkám se teď s někým...“ Svět se roztříštil, „a potřebuji tvou pomoc.“

Odlepily se od sebe suché rty a držely spolu, dokud mohly - jako kdyby nechtěly být odtrženy, jako kdyby si nepřály, abych promluvil - mlč, mlč!

„S čím?“ hlesl jsem. Tvůj pohled sklouzl do rohu, k ničemu. Pološepot, do něhož Tvůj hlas uvadl, mě překvapil, a prozrazovala osudovost lásky, o níž jsem si já mohl nechat jen zdát. Můj vztah s Renátou byl nepřirozený; milovali jsme se jako děti a když jsme definitivně dospěli, museli jsme umřít - či alespoň jeden z nás. Ale já jsem teď dospělý, chtěl jsem křičet, chtěl jsem zatřást Tvými štíhlými dlaněmi jako mřížemi!

Ale ne. Tvé oči byly jako lístky osiky, neustále se odhalující a zahalující, neustále třepotající v čase jako rozloučení stříbrným šátkem.

„Trápí mě mystérium lásky.“ Pronesla jsi každé slovo s důrazem. „Milujeme se a přitom se trápíme.“

„Tak to asi nebude láska,“ oznámil jsem. Smutně ses pousmála a zabodla se mi do očí pohledem, jenž řekl všechno. Jak jsem si já mohl dovolit říct, co je a co není láska, jak jsem si mohl dovolit podotknout, že láska přinášející utrpení není opravdová, když jsem Tě z lásky zavraždil?

Pomalu ses zvedla, ani sis nedopila čaj.

„Napadlo tě někdy... proč jsi to vlastně udělal?“

„Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel,“ odpověděl jsem bezbarvě.

„Tehdy v těch trnkách to všechno teprve začalo, Natanieli.“ Mé jméno vyslovené jejími ústy znělo jako sudba. „Pojďme to dokončit, ať je to cokoliv.“

Dopil jsem narychlo čaj, ještě příliš horký. Zvedl jsem se. Potřásli jsme si rukou, jako kdybychom uzavírali nějakou dohodu - oba dva s ďáblem toho druhého.