Maluju teď obraz, říkám mu „Je mi dvacet pět“, a myslím, že je důležité, že tam chybí slovíčko „let“ na konci. Ale možná není.
„A já myslela, žes říkal, že je to jen přechodný?“ Vyschlo mi v tu ránu v krku, co jsem asi měl říct? Ano, můj život je je jedna nekonečná LIMINALITA.
Občas přes mé temeno přelétne pár ptáčků, docela maličkých, aniž bych si toho všiml. Svět má svoje tajemství, která nevydá.
Mám notýsek plný vět a slov a krás; chytil jsem je jako slavíky do klece, ale každý ví, že slavík v kleci nezpívá.
Tohle je život, snažím se sám sebe přesvědčovat každý den. Tohle je ono, a přesto čekat na potom, ač je jenom teď. Vždycky, v kteroukoliv chvíli, je jenom teď. Tečka.
Naučil jsem se velice dobře koukat melancholicky z okna.
JE MI JEDNO (ČTVRTSTOLETÍ).
A až mi budou dvě (čtvrtstoletí), budu říkat: tohle byl život, tohle bylo ono? Otazník.
Proč je krása válka a proč je pokoj bitva?
Zpoza nehtů vytéká něco lepkavého... jsou to má slova, jimiž drhne čas.
A co se rozprostírá na noční…
