Dramata

  • O víru (audiodrama)
    • Jedna menší loď někde v Atlantiku je nemilosrdně vtažena do obrovského vodního víru, z něhož není úniku. Záchrana se zdá být v nedohlednu. Každý člen posádky se staví k osudu po svém a jak letí po obloze mračna a loď se blíží ke středu víru - k nevyhnutelné smrti - tak lidé na palubě zjišťují, že mají společného víc, než se na první pohled zdálo. V kritické chvíli konečně odhalují život takový, jaký doopravdy je.

  • Pády (také známo jako Mizerábl)
    • Co je zapotřebí, aby se člověk změnil? Anča sedí na návsi a čeká. Doktorovi se třese ruka a čeká. Jenovéfa má nabitou vzduchovku a čeká... Všichni v této ospalé vesnici na něco čekají s očima upřenýma nahoru; něco totiž visí ve vzduchu...

  • V kleci
    • V domě rodiny Červenkových najdete následující: 4+1 sourozence, nepočitatelné množství klecí s červenkami, červotoči prolezlého otce a přízračný štěkot ozývající se chodbami. Stavíte se na návštěvu?

  • Z popela
    • Dvě sousedské rodiny donuceny žít pod jednou střechou. Zatímco z jednoho bytu ještě doutná, jeho obyvatelé svým nastěhováním k sousedům pomalu rozdmýchají dosud poklidný život. A v popelu se skrývá nepříjemné tajemství... Přihořívá!

  • Farologie pro začátečníky
    • Příběh se odehrává na ospalém majáku v horách, tyčícím se nad jistým městečkem. Správce B. je staromladý muž, který každou noc zapíná světla polární záře.

  • Faux pas
    • Trojice byznysmenů přichází na večeři do domu svého šéfa, který se však po celý večer vydává za svou manželku.

  • Kvintesence
    • Čtyři muži dorazí na smuteční obřad, aniž by věděli, pro koho je.


Populární příspěvky z tohoto blogu

čtvrtstoletí

Obrázek
chmielinski Maluju teď obraz, říkám mu „Je mi dvacet pět“, a myslím, že je důležité, že tam chybí slovíčko „let“ na konci. Ale možná není. „A já myslela, žes říkal, že je to jen přechodný?“ Vyschlo mi v tu ránu v krku, co jsem asi měl říct? Ano, můj život je je jedna nekonečná LIMINALITA. Občas přes mé temeno přelétne pár ptáčků, docela maličkých, aniž bych si toho všiml. Svět má svoje tajemství, která nevydá. Mám notýsek plný vět a slov a krás; chytil jsem je jako slavíky do klece, ale každý ví, že slavík v kleci nezpívá. Tohle je život , snažím se sám sebe přesvědčovat každý den. Tohle je ono, a přesto čekat na potom, ač je jenom teď. Vždycky, v kteroukoliv chvíli, je jenom teď. Tečka. Naučil jsem se velice dobře koukat melancholicky z okna. JE MI JEDNO (ČTVRTSTOLETÍ). A až mi budou dvě (čtvrtstoletí), budu říkat: tohle byl život, tohle bylo ono? Otazník. Proč je krása válka a proč je pokoj bitva? Zpoza nehtů vytéká něco lepk
Další informace

Přítelkyně

Obrázek
(skutečně však bylo příhodné je takto označit? Toť otázka; pokud bychom se obou žen zeptaly, tak by nepochybně odpověděly ano (tkví jádro přátelství v něčem jiném, než přiléhavosti (Virgínie a Růt si byly podobnější, než si obě kdy opovážily připustit. Je nesmírná tragédie (stejně tak je velkou tragédií, že se Virgínie s Růt a Selmou (dohromady, ne jednotlivě) míjel y (v čase i prostoru) s lidmi jako je Auke, Vojtěch, Marcel, Fedor a Áron (a nutno poznamenat, že k „Velkému Míjení“ došlo i mezi Virgínií, Růt a Selmou!). Zdálo se, že všichni jsou totiž v takovém či onakém smyslu stejní, či alespoň fundamentálně podobní - naladění na stejnou (mořskou) vlnu. Navzdory různým projevům a manifestacím drželi všichni v hrudníku místo srdce poupě čajové růže, chvějící se při pohledu na západy slunce a při tom správném dotyku (list po tváři na podzim, suchopýr v podkolenní jamce v létě, vločka na řasách v zimě, kapka jarního deštíku třesoucí se na okraji horního rtu). Musíme tedy jako lidé neus
Další informace

Renáta u moře (re:goista, II.)

Obrázek
Jdu a nemyslím na nic... nic neříkám, nic mi nevlaje vlasy, než vítr, kluku... Seš kluk. Chodíš tudy a mohl bys chodit kudykoliv a nikdy bys nebyl spokojený, nikdy bys nebyl šťastný. Existuje tolik míst, které jsi navštívil, a kde Tvé srdce stejně tlouklo věčným strachem. Protože ,,Tvůj domov už není místo,“ nemám pravdu? Ach, Rubene... Teď mám rty zahalené šálou, na sobě anorak, vlasy mi vlají tady v tom větru, ... kdybych neměla rtěnku, mám rty modré. Koukáš na šedomodrý horizont (modré moře a šedé nebe / šedé moře a modré nebe / šedomodré moře a šedomodrý horizont) a jsi nešťastný, že Ti svět ještě stále nenabízí místo, na němž by ses mohl stočit do klubíčka. A přitom Ti dělá radost, že kráčíš po mrtvé zemi; že Ti tenhle svět nic nedluží a že vlhká žlutá tráva šeptá ticho; svět je nakypělý šumem a rozpoznáš jeho tisíce podob? Nechceš, seš teď a tady a mlčíš. Problém se neskrývá v tomhle světě, Rubene, nýbrž v Tobě, ... můj drahý. Slova ztrácí smysl. Jak tomu řík
Další informace