Jdu a nemyslím na nic... nic neříkám, nic mi nevlaje vlasy, než vítr, kluku...
Seš kluk.
Chodíš tudy a mohl bys chodit kudykoliv a nikdy bys nebyl spokojený, nikdy bys nebyl šťastný. Existuje tolik míst, které jsi navštívil, a kde Tvé srdce stejně tlouklo věčným strachem.
Protože ,,Tvůj domov už není místo,“ nemám pravdu? Ach, Rubene...
Teď mám rty zahalené šálou, na sobě anorak, vlasy mi vlají tady v tom větru, ... kdybych neměla rtěnku, mám rty modré.
Koukáš na šedomodrý horizont (modré moře a šedé nebe / šedé moře a modré nebe / šedomodré moře a šedomodrý horizont) a jsi nešťastný, že Ti svět ještě stále nenabízí místo, na němž by ses mohl stočit do klubíčka.
A přitom Ti dělá radost, že kráčíš po mrtvé zemi; že Ti tenhle svět nic nedluží a že vlhká žlutá tráva šeptá ticho; svět je nakypělý šumem a rozpoznáš jeho tisíce podob? Nechceš, seš teď a tady a mlčíš.
Problém se neskrývá v tomhle světě, Rubene, nýbrž v Tobě, ... můj drahý.
Slova ztrácí smysl. Jak tomu říká Ondřej? ... Co, R…
