Tento článek jsem začal psát, když mi bylo devětadvacet. Přemýšlím o významu přechodových rituálů, zda je opravdu podstatné oddělit umělé období od dalšího umělého období, které vzniklo proto, že máme deset prstů. Necítím při té myšlence nic hlubšího, netrápí mě přerod z jedné desítkové soustavy do druhé, avšak ten konec - jako každý - by měl být nějaký. A tak, pro klid duše, zapaluji svíčku v mušličce, která mi leží na stole už bůhvíjakdlouho. A přesto se vkrádá do každičkého rituálu konce absurdní idiocie; protože pokud za třicet let života je nějaká pravda, kterou jsem poznal (a není jich mnoho, jen pár trpkých trnek po kapsách), tak je to ta, že není konce, aniž bych měl teď na mysli nějakou směšnou myšlenku nesmrtelnosti, naopak pouze přerodu, bolestivého nekonce, neurčitosti změny a proměnlivosti nestálého. Vzpomínám si na někoho, koho jsem miloval, a pak to skončilo... a ta bolest, kdysi tak palčivá a srdcetříštící, otupěla v nostalgický úsměv. Nemá smysl si hrát na ...
