Z POPELA



Dvě sousedské rodiny donuceny žít pod jednou střechou. Zatímco z jednoho bytu ještě doutná, jeho obyvatelé svým nastěhováním k sousedům pomalu rozdmýchají dosud poklidný život. A v popelu se skrývá nepříjemné tajemství... Přihořívá!




Manda je po celou dobu hry na scéně. Buďto na jednom místě, nebo během obrazů přechází, ale je tam neustále a neustále hledí do svého telefonu.

Od chvíle, kdy se na scéně objeví Kryštof, i on zůstává na jevišti až do konce, ale nehledí do telefonu.
Oba jsou apatičtí – každý však z jiných důvodů.

Ani jeden z nich nereaguje na okolní dění; oživují jen tehdy, kdy jsou ve scénáři.


Prolog
Obývák. Na gauči sedí Manda Marasová, civí do mobilu a něco po něm hmatá… Po chvilce projde Marek, její otec.

MAREK         Ztratila se mi lodní stěžeň!

MANDA        Uh-uh.

MAREK         Mando, neviděla jsi mou lodní stěžeň?

MANDA        Ty jo.

MAREK         Mando?

MANDA        Fakt, jo?

MAREK         Mando, posloucháš mě?

MANDA        (probere se) Co je?

MAREK         Ztratil jsem lodní stěžeň!

MANDA        (ironicky) Asi ti ho vzalo rozbouřené moře…

MAREK         Raději si zase přilep čelo k tomu displeji, ty chytrá.

MANDA        Tati, nikdo neskládá modely v lahvích.

MAREK         No a co? Tvoje maminka dělá jógu a já nesmím dělat něco svýho?

MANDA        Jenomže jóga není divná.

MAREK         Kdybych si začal strkat nohy za hlavu, vsadím se, že by ti to divný přišlo. A neměla už být doma?

            Ozve se tlumené hlučné povykování a podivné rány. Za chvíli přiběhne Marie, lapá po dechu, ukazuje do portálu, „k sousedům“.


První obraz
            Na scénu nastupují Marasovi a za nimi Kalinovi. Všichni Kalinovi na sobě mají krásný oděv, protože se akorát vraceli z divadla. Působí však strhaně a vyčerpaně.

KLÁRA         (zakašle) Všechno je pryč, všechno, všechno shořelo, i ta pitomá kočka!

            Karel zarytě mlčí. Marek přinese Karlovi lahev piva, ten si ji neochotně vezme a napije se. Tvář mu zkřiví potlačovaný výraz znechucení.

KLÁRA         Celý byt obrácený v prach!

            Marie drží Kláru a snaží se ji uklidnit.

MARIE          Omlouvám se… kdybych vás nezdržela před barákem, nemuselo to takhle dopadnout…

KLÁRA         Stojíme před panelákem, povídáme si a najednou zahlédneme, jak z našich oken šlehají plameny…

MANDA        Ví už, co se stalo?

KRYŠTOF     Stěží, teď teprve uhasili požár.

MANDA        A tebe nenapadá, co se mohlo stát?

MARIE          Hlavně, že vy jste v pořádku, Klárko.

KLÁRA         Já si ještě v tom divadle neustále říkala… nezapomněla jsem vypnout žehličku?

MARIE          To já si myslím vždycky, určitě se nic takového nestalo.

KLÁRA         Všechno shořelo… (zakašle) Kde budeme bydlet, Marie? (zoufale) Kde?

KAREL          (rozhořčeně) Jak?

KRYŠTOF     (apaticky) Proč?

KLÁRA         Celý byt na popel, i ta kočka… Všechno…  (zakašle)

KAREL          Kláro, nemůžeme k tvým rodičům?

KLÁRA         I ta pitomá Manda shořela…

MANDA        Cože?

KRYŠTOF     Manda, Mando. Naše kočka, Manda.

MARIE          Klárko, Kája se tě ptá, co tví rodiče? Nemůžete k nim?

KLÁRA         Co? Tam? To nejde… vždyť mají jen garsonku… Táta je nemocný, jen bychom se tam pletli pod nohy…

KAREL          Holt půjdeme do penzionu… Stejně musíme zítra zajít do pojišťovny… Nebo, já nevím, na policajty?

KLÁRA         (zoufale) Pojišťovna?

KAREL          (rozhořčeně) Policajti?

KRYŠTOF     (apaticky) Hasiči?

MAREK         Ale nikam nepůjdete – Maruško, snad tu máme nějaký ty spacáky ještě, ne?

MARIE          Určitě, myslím, že jsou ve sklepě.

MAREK         Skočím tam pro ně.

MARIE          Klárko, ty můžeš spát dneska na gauči a kluci se vyspí ve spacácích.

            Marek odejde.

MANDA        Přinesu nějaký polštáře, ať nespíte na tvrdým.

            Manda odběhne. Klára zakašle.

MARIE          Klárko, chceš přinést vodu?

KRYŠTOF     Mamka se nadýchala strašně kouře, chtěla zachránit kočku…

KLÁRA         Všechno je pryč…

            Marie odejde. Kalinovi se posadí na gauč.

KLÁRA         … i ta pitomá kočka.


Druhý obraz
            Kuchyň. Marie a Kryštof sedí u stolu. Vchází Klára.

MARIE          Dobré ráno. Jak se cítíš? (jde obejmout Kláru)

KLÁRA         Jako vyuzená. Kryštofe, ty už seš vzhůru?

KRYŠTOF     Nemohl jsem spát. Mluvilas ze spaní. Volala jsi furt „čičí“.

KLÁRA         Počkat, Maruško, co tu děláš?

MARIE          Volala jsem do práce, vzala jsem si volno…

KLÁRA         Ne, ne, ne… (zakašle) V žádném případě. Nechci, abys měla kvůli mně nepříjemnosti.

MARIE          Nic nechci slyšet! Sedni si, udělám ti kávu.

KLÁRA         (posadí se) Brzo se odsud sbalíme, neboj. Nechceme vás obtěžovat…

MARIE          Vždyť nic nemáš, nemáte ani co na sebe.

            Klára se stáhne.

MARIE          Klárko, promiň, nemyslela jsem to tak, jen jsem chtěla říct, že…

KLÁRA         Já vím, Maruško. To je dobrý. (pateticky) Jsme vám vděční.

            Marie položí před Kláru šálek s kávou.

KRYŠTOF     Táta ještě spí?

KLÁRA         Jako zabitý. (upije kávy, ale vzápětí jí vyplivne zpátky)

MARIE          Klárko, promiň, já úplně zapomněla, že ty vlastně nesladíš! (vezme šálek a nalije ji novou kávu)

KLÁRA         To nic, děkuju… (upřímně) Jsme vám vděční.

            Marie položí před Kláru nový šálek. Vchází Karel.

KAREL          Ráno.

MARIE          Ahoj, Kájo.

KLÁRA         Kájo, akorát jsme se bavili, co budeme dělat?

KAREL          Nevím, nikdy jsem ještě nevyhořel. Nejspíš bychom měli zajít do pojišťovny.

KLÁRA         (zakašle) Policajti?

KRYŠTOF     Hasiči?

KLÁRA         Kdoví!

KAREL          Uklidni se, Kláro. S Kryštofem to dneska obejdeme.

MARIE          Kluci, já vám to oblečení aspoň přeperu, vždyť jste v tom i spali…

            Karel a Marie odchází.

KRYŠTOF     Skočím se ještě podívat vedle do bytu, jak to tam vypadá…

KLÁRA         Tam já už nikdy nevkročím.

KRYŠTOF     (v rozpacích) Mami?

KLÁRA         No?

KRYŠTOF     Včera, to s Mandou… Já…

KLÁRA         Manda zhubla, nezdá se ti? Moc jí to sluší.

KRYŠTOF     Ale ne, já myslím Mandu, naši Mandu, kočku…

KLÁRA         (mlčí)

KRYŠTOF     Mami?

            Klára neodpoví. Kryštof se posadí na okraj scény. Klára upije kávy. Ušklíbne se, očividně jí nechutná. Kryštof promlouvá k Mandě, ta je zabraná do mobilu a nevšímá si ho.

KRYŠTOF     Mando?... Mando? Mando?!

            Kryštof vytáhne mobil, začne něco psát. Mandě se rozzáří obličej, chvíli si píší. Kryštof pak přestane a schová mobil. Manda znervózní a pak pohlédne na Kryštofa.

MANDA        Kryštofe, proč neodepisuješ?


Druhý obraz
            V kuchyni je Marie a přichází Marek.

MAREK         Ahoj Maruško (políbí Marii na tvář a podívá se na stůl)… kde je večeře?

MARIE          Bavila jsem se s Klárou, oni večeří až v sedm kvůli Karlovi, on chodívá z práce pozdě domů.

MAREK         No, ale já se vracím už ve čtyři…

            Vchází Manda.

MANDA        Tati!

MAREK         Co?

MANDA        Vyhořel jim byt!

MAREK         (lehce, až pobaveně) Celá domácnost je vzhůru nohama…

MANDA        Ano, Marasovi jednou večeří později a Kalinům vyhořel byt, ale to domácnost Marasů je vzhůru nohama…

MAREK         Kde vlastně jsou?

            Ozve se otevření dveří.

MARIE          My o vlku...

MAREK         Oni mají klíč?

MARIE          Půjčila jsem jim ten svůj.

            Do kuchyně vtrhne rozezlený Karel, za ním zoufalá Klára a za ní zamlklý Kryštof. Následuje je znuděný, otrávený Byrokrat.

BYROK         (Znechuceně se rozhlédne) Máte pravdu, vypadá to tu příšerně.

KAREL          Náš byt je vedle. Tady jsme u sousedů.

BYROK         Aha. Jak vidím, žijete si momentálně nadstandartně…

KAREL          Spíme ve spacácích.

BYROK         To utuží charakter… Pojďme tedy do bytu.

            Kryštof s Byrokratem se odeberou do vyhořelého bytu…

KAREL          Zatraceně!

KLÁRA         Prý podezřelé okolnosti! Podezřelé okolnosti!

MARIE          Co se stalo?

KLÁRA         Co si teď počneme? Celý den dokola – policajti, hasiči, pojišťovna, banka, hasiči, banka, úřad, banka, banka, banka, policajti, pojišťovna, úřad, policajti, hasiči – a nakonec nic…

MARIE          Stojí mi voda na kávu, dáš si?

KLÁRA         Já nám ji udělám…

MAREK         Však tu ještě můžete zůstat, než se to nějak začne hýbat.

KAREL          Ále, mě to tak vytáčí… Člověk se dostane do problémů a nikdo mu nepomůže… Krom vás! Ale vás já už ani nepočítám! U vás je to samozřejmost!

KLÁRA         (se samozřejmostí) Jsme vám vděční.

            Klára položí kávu na stolek. Marie upije, ale okamžitě kávu vyplivne zpátky.

KLÁRA         Ach, já pitomá! Vždyť vy sladíte… Omlouvám se…

MARIE          To nic, posaď se.

KLÁRA         Já jsem jen zvyklá, víš, (zakašle) na svou kávu, uklidňuje mě to. (S ještě větší samozřejmostí) Jsme vám vděční.

            Vrací se Kryštof s Byrokratem, přichází i Manda.

BYROK         Uuuuuuuuuuh…. Takže…. Takže tak. Uhhhh… Ozveme se vám.

KAREL          Kdy?

BYROK         Brzy. Nejprve se musí podat hlášení, pak musíme počkat na zprávu o zdroji požáru, pak se musí vyplnit žádost o vyplacení pojistky, předtím se však musí podat žádost o žádost vyplacení pojistky, což může taky chvíli trvat… A to všechno za předpokladu, že se neobjeví podezření na podezřelé okolnosti, což se v tomto případě… (podívá se do papírů)… stalo, takže ještě musíme podat zprávu o podezřelých okolnostech, což zdrží proces vyplacení pojistky, neboť se musí zpráva o podezřelých okolnostech společně se zprávou o zdroji požáru poslat na magistrát do Prahy, kde nám to snad do čtyř dnů či čtyř měsíců schválí a pak pošlou zpátky. Navíc kvůli addendu bruselské vyhlášky o vyplácení pojistek ze škod z lidské nedbalosti minulého roku musíme řešit i škodlivý dopad na přírodní prostředí, jinak bychom při návštěvě bruselských revizorů, jež by tyto odchylky od bruselských klauzul odhalili, mohli přijít o dotace z EU… Takže, brzy. (odejde)

KLÁRA         My skončíme na ulici! (zakašle)

MANDA        Teto, uklidni se. Na ulici neskončíte!

MAREK         Vždyť o nic nejde, prostě tu ještě pár dní zůstanete.

KAREL          Říkali, že to může trvat klidně i čtyři měsíce! A to jen ta Praha!

MAREK         No… tak tu holt zůstanete… delší dobu.

            Chvíli je ticho. Karel pozorně sleduje Marka.

KAREL          Ne, to nejde, slyším, jak se zdráháš… ale já to chápu, no…

MANDA        Tátu to jen překvapilo, nic víc!

MAREK         Jo, jen mě udivilo, že to trvá tak dlouho… samozřejmě, že můžete zůstat.

KAREL          Ne, stejně už mám pocit, že vás zneužíváme…

MANDA        Strejdo, vůbec ne! Naopak, můžete si vzít můj pokoj, ať máte nějaké soukromí. Já budu spát na gauči. Mám velkou postel, na tu se nějak namačkáte i s tetou.

KLÁRA         Mando, neblázni! To ne, to bychom nebyli kamarádi! Už teď pro nás děláte tolik – (jakoby přesvědčujíc) jsme vám vděční!

MANDA        Chci, abyste tam spali.

            Chvíli je ticho. Marie a Marek se zdráhají.

KRYŠTOF     Ten gauč mámě neprospívá, jak má ten kašel.

KLÁRA         Ale Kryštofe, vždyť to není… (zakašle)… vůbec pravda!

KRYŠTOF     Navíc furt mluvíš ze spaní… My s tátou se takhle aspoň vyspíme. Je správný, že nám chceš takhle pomoct, Mando.

KLÁRA         (téměř lakonicky) Jsme vám vděční.


Třetí obraz
            Marie sedí v kuchyni a pije kávu. Vchází Karel. Na druhé straně jeviště sedí u pracovního stolu v ložnici Marek a skládá loď v lahvi. Vchází Klára. Obě scény se odvíjí paralelně.

KAREL          Nemáš něco na žaludek…
MARIE          Co se děje, Karle?
KAREL          Není mi dobře, už od rána…

KLÁRA         Že na to máš trpělivost, Marku!
MAREK         Klárko, fuj, to jsem se lekl…
KLÁRA         Promiň! Nechtěla jsem.

MARIE          Nějaké zprávy z pojišťovny?
KAREL          Nic… Koukal jsem, že Marek ještě furt skládá ty svoje lodě?
MARIE          (smích) No jo.

KLÁRA         Karel si myslí, že seš jako malej.
MAREK         (smích) To neslyším poprvé.
KLÁRA         (nevnímá) Kdyby měl taky něco takovýho a nechodil furt do hospody.

MARIE          Nechceš něco na ten žaludek?
KAREL          Projdu kolem vaší ložnice a vidím všechny ty hračičky jak je tam má vystavený na poličkách… A já nemám ani ty poličky…

            Marie rozpačitě upije kávy.

KAREL          Zatímco si on skládá pinzetou koráby, já šmátrám pinzetou v peněžence.

KLÁRA         (zamyšleně) Je zvláštní vidět, že hned vedle našeho vyhořelýho bytu život pokračuje beze změny.

KAREL          Pečlivě, jednu součástku po druhé… Dokud nevytvoří něco tak nesmyslnýho a zbytečnýho…

KLÁRA         Ten řád a čas a úsilí, vše naložené do malé lahve… Tak krásný a složitý.

KAREL          A přitom tak křehký, stačí jen ťuknout, upustit, zakopnout…

KLÁRA         Všechno je ztracený.

            Karel s Klárou přistoupí každý z jedné strany ke gauči uprostřed scény. Nevidí se.

MARIE/MAREK      (synchronně) Karle? / Kláro?

            Karel začne do gauče vztekle kopat a bušit pěstmi, je frustrovaný a běsní. Klára hystericky drápe a škrábe, v zoufalství tahá za opěradlo, visí se na něm a se vzlykotem se válí po gauči, dupe a tluče.

KAREL          Omlouvám se.

KLÁRA         Já nechtěla…

            Marek nemotorně obejme Kláru.

MARIE          To nic.

MAREK         Já to chápu.

KAREL          (bez patosu) Kde bychom bez tebe byli, Marie.

MARIE          Vždyť jsme sousedi.

            Karel chytí Marii neohrabaně za ruku, ta se mu vyvlékne.

MARIE          Zbláznil ses! Copak jsi zapomněl? Jóga už je skutečně jóga a ty už skutečně chodíš na pivo!

KAREL          Nikdy mi nechutnalo, je hořký. Stejně ho všichni pijou ze zvyklosti, tváří se, že jim chutná, přitom je to taková břečka. A teď ho piju taky, jo, ale pokaždý když si nechám jedno natočit, vzpomínám na to, co jsem dřív měl místo něj. To bylo sladký. A tak piju ten hořkej hnus a sladce vzpomínám a ve výsledku mají ty večery takovou hořkosladkou pachuť.

MARIE          (váhá, je v rozpacích)

KLÁRA         Vždyť toho zas tolik nechci! Nebo ano? (brečí Markovi do trika)

MAREK         (v rozpacích) To bude… To bude v pořádku. Pojď si lehnout… (odvede Kláru)

KAREL          Marie, podívej se na mě. Já už nic nemám, chápeš to? Nic.

MARIE          Takže ti dlužím samu sebe? Nebuď směšnej, Karle.

            Vchází Manda. Oba dospělí zrozpačití.

KAREL          … Jdu se projít… Cítím se hrozně.

MARIE          Chceš něco na ten žaludek?

KAREL          Ne. A omlouvám se, Marie.

MARIE          Nic si z toho nedělej.

            Rozhostí se ticho. Manda zvedne zrak a podívá se na matku. Ta se na ni nejistě usměje širokým, falešným úsměvem.

MANDA        (kouká se do mobilu) Přišel ten týpek z úřadu.

MARIE          Dobře, Mando.          

            Manda vypadá, že chce něco říct, pak ale odejde. Marie si nasype do kávy čtyři lžičky cukru.

BYROK         Paní Marasová! Kde je pan Maras?

MARIE          Asi v ložnici… skočím pro něj. (odejde)

            Byrokrat následuje Marii do obýváku ke gauči. Marie s Markem postávají a nejistě hledí na Byrokrata.

BYROK         Paní a pane Marasovi! Mrzí mě, že nevycházíte vstříc požadavkům svých spolubydlících! Jsem zklamán. Měli jsme od vás taková očekávání…

MARIE          Spolubydlících?

MAREK         Požadavky? Jaké požadavky?

BYROK         (vytáhne dopis) Cituji: „Vážený pane! Gauč Marasových je nepříjemně umístěn na severní stranu a častý průvan, jenž domem vane, pak způsobuje, že nám při posezení profukuje ušima. P.S.: Má manželka navíc tvrdí, že gauč narušuje plynutí feng shui v místnosti, což jí způsobuje velký stres.“

MARIE          Ale o tom my nic nevíme!

MAREK         Oni si u vás stěžují?

BYROK         To není stížnost, nýbrž komunikace, drahý pane, komunikace s klienty je důležitá! Komunikace, restrukturalizace, revitalizace.

            Byrokrat se postaví doprostřed scény a začne mluvit na Kryštofa a Mandu.

BYROK         Musíte myslet na to, jak prostředí ovlivňuje vaše děti, naši budoucnost. Podívejte se tady na Mandu. Má v životě tolik příležitostí, tolik možností, jako žádná generace před ní. Mando, dovolte otázku do ankety – jste šťastná?

MANDA        (znuděně) Jo.

BYROK         Samozřejmě, že je. Má všechno, nač si vzpomene. Je materiálně zajištěná. A co vy, Kryštofe, jste šťastný?

KRYŠTOF     Co je to za otázku?

BYROK         Chudák mladík ani neví, jak by odpověděl. Není šťastný, protože se tu necítí být jako doma. Mando, co uděláte, aby se tu cítil Kryštof lépe?

MANDA        (zamyslí se) Chceš můj mobil?

BYROK         První gesto – gesto materialismu! Ale to nestačí. Mando, obejměte Kryštofa.

            Manda vstane a velmi nemotorně obejme Kryštofa, který se od ní snaží odtáhnout.

BYROK         Druhé gesto – gesto lásky.

            Čím více se Kryštof vzpouzí, tím více jej Manda mačká.

MANDA        Nebraň se, Kryštofe, bude ti líp.

            Kryštof to vzdá a uvolní se.

BYROK         Děkuji, slečno Mando. (Manda se vrátí na místo) A poslední, třetí gesto – gesto kompromisu.

            Byrokrat začne šoupat s gaučem a ostatním nábytkem. Marie s Markem se začnou vybavovat a chtějí jít k sobě. Byrokrat je ignoruje, věnuje se stěhování, nicméně neustále jim staví do cesty židle, stoly i gauč.

MARIE          Marku! Tohle nemůže pokračovat!

MAREK         Vždyť o nic nejde… Je to jen dočasné!

MARIE          Dočasně trvalé a trvale dočasné!?

MAREK         Nebuď taková! Jsou to naši sousedé!

MARIE          Asi jo, neměla bych být asi taková, jsou to naši přátelé!

MAREK         Tak jak – sousedi nebo přátelé?!

MARIE          Marku!!

MAREK         Marie?!

            Byrokrat posune gauč doprostřed scény, aby stál na šířku k hledišti, jako zeď mezi kuchyní – Marií – a ložnicí – Markem. Byrokrat odejde. Vejde Klára, je v lepší náladě. Přehopsne přes opěradlo a posadí se na gauč. Marek odejde.

KLÁRA         Maruško! Uděláme si kávičku?

            Marie zmateně přikývne a postaví na kávu. Něco zmateně hledá.

MARIE          Nemůžu najít cukr do kávy.

KLÁRA         Já pitomá ho určitě někam zašprajcla…

MARIE          Dám si to s mlíkem…

KLÁRA         Je ti něco?

MARIE          Ale nic.

KLÁRA         To můj kašel v noci, co? Nevyspala ses.

MARIE          Ne, ne…

KLÁRA         To je tou Mandinou postelí. Na ní se nedá spát, je strašně tvrdá. Vůbec mi to nesvědčí… Ale já si zvyknu… co mi zbývá…

            Ozve se ťukání. Marie odchází a vrací se s Hanou. Ta je jako smršť; cupitá energicky po místnosti, bere věci z místa a vrací je na jiné, vše okoukává, ohmatává a neustále něco pindá.

HANA            Mno hezoučké no moc hezoučké!... Takové až éterické to tu je najednou, prosluněné, ne, bobe?... (všimne si Kláry) Klárko, bobe!

KLÁRA         Hani! (zakašle)

MARIE          Hanko, dáš si kávu?

HANA           No o tom neuvažuj, bobe. (na Kláru) Tak, bobe, povídej.

KLÁRA         Je to hrůza!
HANA           Bobe, vařila jsem teď buchtu a spálila jsem ji! Vím úplně, jak se cítíš. Ještě že máte tak skvělý sousedy, bobe!

KLÁRA         (znuděně) Jsme jim vděční.

            Marie položí kávy k  Haně. Ti okamžitě upijí, ale vzápětí zkřiví obličej.

HANA            No bobe? Co cukříček, ten by nebyl, bobe?

MARIE          Hanko, můžu ti dát mlíko, cukr nemůžu najít…

            Klára se plácne do čela a pobaveně se zasměje. Pak s úsměvem přejde k Marii, a z nějakého absurdního místa vytáhne cukřenku.

KLÁRA         Tady je, ty ťulpásku!

HANA            Bobe!

MARIE          Aha… Jak se tam dostal?

KLÁRA         (zakašle) Hlavně, že jsme ho našli. Tu máš, slaď.

            Hana si osladí kávu pěti lžičkami cukru. Vypije kávu naráz.

HANA            Mařenko, ještě kávičku bych poprosila! (Marie dolije Haně kávu, ta si ji osladí čtyřmi lžičkami a vypije) Bobe a co ten tvůj kašel?

KLÁRA         Už je to lepší. Spím teď v posteli, tak už se mi v noci i lépe dýchá…

HANA            Mařenko, ještě jednu kávičku! (Marie dolije Haně kávu, ta si ji osladí třemi lžičkami a vypije) Bobe a kde jsi spala předtím?

KLÁRA         No na gauči, přece.

HANA            Mařenko, ještě jednu! (Marie dolije Haně kávu, ta si ji osladí dvěma lžičkami a vypije) Jo na gauči, bobe? Jak to?

MARIE          No, Hanko, my nemáme postele navíc, je to malý byt…

KLÁRA         Ale ne, ne, Maruško, ty nemehlíčko, to není nic proti tobě! Hanka to tak nemyslela…

HANA            Mařenko, ještě! (Marie dolije Haně kávu, ta si ji osladí jednou lžičkou a vypije) A co to máš na sobě, bobe? Proč tak vyfintěná, bobe?

KLÁRA         To jsou ty šaty od divadla…

HANA            Mařenko! (Marie dolije Haně kávu, ta si ji již neosladí a vypije) Cože, bobe? Ty chodíš ještě furt v těch, bobe?

KLÁRA         Nechtěla jsem brát Mařence šaty…

HANA            Bob s námi půjde nakupovat! Pojď, bobe! Pa, bobe!

            Hana odtáhne rozjařenou Kláru. Marie se posadí celá vyjevená ke stolu a nasype si do kávy osm lžiček cukru.
            Manda promluví, kouká stále do mobilu.

MANDA        Věděls, že tvůj táta spí s mou mámou?

KRYŠTOF     Copak jsem blbej?

MANDA+KRYŠTOF           Prej na jógu! / Prej na pivo!

            Oba se ironicky zachechtají.


Intermezzo
            Je noc. Obývák. Na gauči spí Manda, ve spacácích leží Kryštof a Karel. Ozývá se příšerný kašel. Po chvilce vychází ze svého pokoje Marie a přechází do pokoje Mandy, kde spí Klára. Celou rozespalou a zmatenou ji přetáhne do svého pokoje a jde si lehnout k Mandě do pokoje.
            Po chvilce se ozve znovu kašlání, Marie vyběhne z pokoje, ale jak se blíží do ložnice, kde spí Klára, kašlání zničehonic slábne a zmizí. Jde si zase lehnout.
            Probudí se Karel. Jde na záchod.
            Po chvilce se ozve udivený, slabý výkřik. To Marek se probudil a našel vedle sebe Kláru. Vyjde z ložnice a zamíří hledat manželku. Výkřik probudil Kryštofa.

KRYŠTOF     Co děláš?

MAREK         Neviděls tetu?

KRYŠTOF     Někdo teď šel na záchod.

            Marek odejde směrem na záchod. Ozve se Klára.

KLÁRA         Čičí! Čičí!!

            Kryštof vstane a jde do pokoje Mandy.

MARIE          Kdo!

KRYŠTOF     Kdo?

MARIE          Kryštofe?

KRYŠTOF     Marie?

            Marie přijde do obýváku. Přichází Karel a Marek.

MAREK         Tady jsi!

MARIE          Kryštof říkal, žes mě hledal?

MAREK         Proč vedle mě spí Klára?

MARIE          Hrozně kašlala, tak jsem jí zkusila dát do naší postele. A už nekašle.

KLÁRA         Čičí!! Čičí!!!

KAREL          Měl bych tam jít. (odejde do ložnice)

MARIE          Tak dobrou. (odejde do pokoje, po chvíli se vrátí) Kryštof usnul v posteli.

            Pár chvíli nejistě postává, pak ulehnou do spacáků.


Čtvrtý obraz
            Obývák. Marie a Marek sedí u televize.

MAREK         Není mi dobře.

MARIE          Klárka říkala, že u nich doma tohle vařili furt…

MAREK         Kalinovská kuchyně je atentát na mou žáhu.

MARIE          Dneska neusnu.

MAREK         Kde vlastně je? Klára?

MARIE          S Hankou venku.

MAREK         Už zase? Neměli by řešit nový byt?

MANDA        Tati!

MAREK         Co zas?

MANDA        Dopřej to tetě! Měla to teď těžký!

MAREK         Místo toho flákání by mohli přidat taky nějaký peníze na jídlo… Vždyť je v podstatě živíme.

MANDA        Jsi sobec, tati.

            Do bytu vtrhne Klára s Hanou. Jsou rozdováděné, Klára drží v rukou nákupní tašky.

KLÁRA         Bobe!

HANA           Bobe!

KLÁRA         Bobe, neudělala bys kafe?

            Marie si nevšimne, že mluví na ni.

HANA           Bobe?

KLÁRA         Marie?

MARIE          Co?

KLÁRA         I ty hlupáčku! Mluvím s tebou! Neudělala bys kávu?

HANA           Bobe a bez cukru!

MARIE          Cože? Ty už nepiješ s cukrem?

HANA           Bobe, už ne!

MARIE          No, co na tom… stejně se mi cukřenka někam ztratila…

            Marie odejde do kuchyně a za ní jdou Marie a Hana. Přijde Kryštof.

KRYŠTOF     Strejdo?

MAREK         Co?

KRYŠTOF     Táta by se chtěl podívat na tvoje loďky… Co máš vystavený.

            Marek se zvedne a odejde.

KRYŠTOF     Tví rodiče jsou nějací nerudní.

MANDA        Z toho si nic nedělej, oni si nedokážou představit, jak to máte těžký.

KRYŠTOF     To máme. Ty jsi jediná, kdo se nám tu vůbec snaží nějak pomoct… Promiň, to bylo hnusný…

MANDA        Ne! Kryštofe, máš pravdu.

KRYŠTOF     Můžu ti věřit?

MANDA        Jo, samozřejmě.

KRYŠTOF     Vzpomínáš na tu kočku?

            Kryštof se posadí na gauč. Manda si k němu po chvilce přisedne.

MANDA        Vaši?

KRYŠTOF     Jo, jak uhořela.

MANDA        Co je s ní?

KRYŠTOF     Neuhořela.

MANDA        Ne?

KRYŠTOF     Ne.

MANDA        A co se s ní teda stalo?

KRYŠTOF     ... (políbí Mandu)

MANDA        (odtáhne se) Ne…

KRYŠTOF     (chytne pevně Mandu a znovu ji políbí)

MANDA        Kryštofe!

KRYŠTOF     Zabil jsem ji. Vběhl jsem do hořícího bytu a uškrtil jsem ji. Celej byt byl v plamenech, ale ta kočka žila. Schovávala se, ale žila, a já se na ni koukal a říkal jsem si: nemůže zůstat. Nemůže přežít, když všechno ostatní skončí na popel!

MANDA        Proboha, Kryštofe…

KRYŠTOF     Všechno se obrátilo v prach a není kam, ani na koho svést vinu. Ale já vím, mám pocit, že kdybych přišel s tou kočkou v náručí k vám, něco by nás s tím světem, co tam zůstal v ještě žhnoucích troskách, stále pojilo, a ta představa mě děsila… Ale teď toho lituju. Teď chci, aby ta kočka žila. Strašně si přeju, abych ji nebyl zabil… Jmenovala se Manda, ta kočka, víš to?

MANDA        Samozřejmě, že vím… (snaží se zavést konverzace jinam) Přistěhovali jste se vedle nás a to naše mámy v podstatě spřátelilo… (rozpačitý smích) ta vtipná náhoda, že se jmenuju stejně jako vaše kočka…

KRYŠTOF     Máma mě přitom načapala. Právě proto tak kašle. Hrozně dlouho tam s tou kočkou pak byla. Musel jsem ji odtáhnout násilím, hned potom dorazili hasiči… A teď dělá jakoby nic. Ale viděla to. Mando, jsem špatnej člověk?

MANDA        … Ne, Kryštofe, nejsi… Byl jsi v šoku.

            Ozve se třískot skla. Přiběhne Karel se zakrvácenýma rukama. Hned za ním jde Marek.

MANDA        Co se stalo?!

            Karel zarytě mlčí.

MAREK         Rozmáčkl lahev s lodí v ruce!

            Vběhne Klára a Marie.

KLÁRA         Kájo!

MARIE          Proboha, to je krev?

MAREK         Karel rozbil sklenici, pořezal se! Marie, pinzetu, vodu, něco…!

MANDA        (na Marka) Tati, nemůžeš dávat pozor?!

KLÁRA         Proč tu máte takový věci? Jsou strašně nebezpečný!           

            Klára posadí Karla na gauč. Marasovi zmizí, na gauči zůstanou Kalinovi, ve vroucném objetí. Po chvíli se od sebe zlehka odtáhnou a beze slova na sebe koukají.


Pátý obraz
            Vchází Byrokrat s Marií a Klárou.

BYROK         Vedete si velmi dobře, paní Kalinová…

KLÁRA         Děkuji vám.

MARIE          A jak to vypadá s pojistkou?

BYROK         Vždyť není kam spěchat. Kalinovi žijí ve velmi uspokojujících podmínkách. Do týdne bychom měli vědět, co dál.

MARIE          To samé jste říkal v telefonu před týdnem.

BYROK         (nezaujatě) Vážně?

KLÁRA         Ty jsi volala našemu pojišťováku, ty husičko?

MARIE          Jen jsem se chtěla přesvědčit, že je vše v pořádku…

BYROK         Reflexe, restrikce, destrukce! Copak byste chtěla, aby živořili někde v penzionu? Nebo u invalidních, těžce nemocných rodičů?

KLÁRA         U mých rodičů, kteří ani nemají co do huby!

BYROK         Tatínek se ani nemůže zvednout z postele a maminka trpí těžkou cukrovkou…
KLÁRA         Je v podstatě slepá!

BYROK         A tam byste je chtěla přestěhovat? Jen by se jim přitížilo! Měla byste pozvat její rodiče sem, k vám do bytu!

KLÁRA         Ne, to ne… ačkoliv, myslíte? Možná ano, měla, ano, pane, to by měla!

MARIE          Přece jen… Je to náročné…

BYROK         Pro koho?

MARIE          Myslela jsem…

BYROK         Chcete vyhnat lidi v tísni? Jsou to vaši sousedé, proboha. Imperfekce, tolerance, aplikace!

MARIE          Přeci jen…

BYROK         Copak nemají právo na kvalitní život? Vy si tu válíte šunky a Kalinovi trpí. Mějte krapet lidskosti, ačkoliv předpokládám, že je to v opojení privilegií, jimiž oplýváte, pro vás nejspíš příliš složitý koncept.

MARIE          Já jen…

BYROK         Ticho, tady jsme skončili.

Marie se odšourá ke gauči a posadí se.

BYROK         (paní Kláře) Jsme vaším případem potěšeni. Těší nás, když můžeme našim klientům být nápomocní v těžkém období.

KLÁRA         Děkuji vám, jste zlatý, děkuji, děkuji!

BYROK         Od toho tu jsme. Budeme vás průběžně informovat. (odejde)

            Klára se posadí k Marii. Marie zapne televizi. Kláře se nelíbí, co sledují. Klára začne kašlat. Nejprve zlehka, jako by si jen čistila krk, a pak čím dál tím hlasitěji. V jednu chvíli to už Marie nevydrží.

MARIE          Jdu do kuchyně…

            Klára přikývne. Marie odejde. Po chvíli Klára zničehonic silně chrchlavě zakašle.

MARIE          (z portálu) Doprdele už!

KLÁRA         (nevinně) Copak, Maruško, děje se něco?

MARIE          (z portálu) Ale ne, nejde mi otevřít sklenice s okurkami

KLÁRA         Okurky prosím ne, Kryštůfek po nich prdí.

MARIE          Tak dost! (vtrhne do místnosti) Kláro, já vím, že to máte těžký, ale… (zvonek)

KLÁRA         Ach! To je Hanička.

            Klára jde otevřít Haně. Ta vtrhne do místnosti, je rozdováděná a ulítlá, těká po místnosti a skotačí jako malá holka.

HANA           Bobe bobe bobe! Okamžitě! Musíme jít nakupovat! A pak na kafíčko, bobe!

KLÁRA         Zrovna tohle jsem teď potřebovala, bobe! Ale počkej… Maruško, chtělas něco?

MARIE          Ale… ne, nic.

KLÁRA         Ale no tak, jen do toho. Co jsi mi chtěla říct? Přece ti nevadí, že by to slyšela i tvá kamarádka?

HANA            Co může slyšet Klárka bob…

JANA             Může slyšet i Hanička bob!

KLÁRA         No…? (jedovatě a důrazně) Bobe?

MARIE          … Ne, nic. Užijte si to.

            Holky odejdou. Po chvilce si odemkne Karel, má v ruce igelitový pytel.

MARIE          Karle, odkdy máš vlastní klíče?

            Karel neodpovídá, projde. Začne se ozývat třískání skla. Z portálu křičí Marek.

MAREK         Karle! Co to děláš? Zbláznil ses? Nech toho!

            Vystoupí Karel s Markem. Karel drží v ruce plný igelitový pytel.

MAREK         Karle, co to do tebe vjelo?

KAREL          Tohle tady nemůže být. Jsou to příliš nebezpečný hračky.

MAREK         Zbláznil ses? Vrať mi to!

KAREL          Vzmuž se trochu, chováš se jako malý děcko. Chceš snad, aby se zase někdo zranil? Co kdyby to byla tvoje dcera? Co kdyby se zranila Manda?

MANDA        (zavolá znuděně) Záleželo by ti na tom vůbec, kdybych trpěla?!

MAREK         To by se nemohlo stát…

KAREL          A co kdyby ano? Nebo kdyby se pořezal Kryštof?

KRYŠTOF     (volá monotónně) To bolí! Pomoc! Tati! Tati! Pomoz mi prosím! Tatínku!

KAREL          Záleželo by ti na tom vůbec? Kdybych přišel o svého syna? Přišel jsem o všechno a teď mám přijít o to jediné, co mi zbylo, o mého syna? Chceš mi vzít syna?!

MAREK         Zbláznil ses, Karle? Od začátku neděláme nic jiného, než že vycházíme tobě a tvé rodině vstříc! Marie dělá první poslední, přizpůsobila celou domácnost tomu, abyste se vy měli dobře!

KAREL          (s jiným podtextem) … Mohla se přizpůsobit víc.

MAREK         Cože?

Marie se žalostně podívá na Karla.

KAREL          Mohla vyjít s pravdou ven!

MAREK         Tak to udělá teď! Marie, řekni tady Karlovi, ať už jde on i celá ta jeho famílie do prdele!

MARIE          Marku, prosím, ne…

MAREK         Tak řekni to! Vyjdi s pravdou ven!

KAREL          Ano, Marie, řekni pravdu, no tak, řekni, co máš na srdci!

MAREK         Marie, mluv!

KAREL          Ano, ano, mluv, Marie!

MARIE          (zacpe si uši) Dejte mi pokoj!

            Marek neví, co říct. Karel odejde.

MAREK         To už by stačilo! Jdou ven!

            Marie neodpovídá.

MAREK         Neboj se, nějak to vyřešíme. Všechno bude zase v pořádku.

            Marek obejme Marii. Ta se nechá, ale objetí neopětuje, je téměř apatická, má uvolněné tělo.
            Kryštof zničehonic vyskočí a vrhne se na Mandu. Oba se chvíli perou. Kryštof nakonec Mandu povalí a přitiskne jí čelo k čelu. Pevně jí svírá dlaněmi zápěstí.

KRYŠTOF     Podívej se mi do očí, co v nich vidíš?!

MANDA        (vzpíná se) To bolí!

KRYŠTOF     Mlč a odpověz mi!

MANDA        (mlčí)

KRYŠTOF     Tak co v nich vidíš?!

MANDA        Jiskry a plameny, nic jinýho, než plameny! Kryštofe, děsíš mě!

KRYŠTOF     A ty máš ve žlutých očích dvě černé čárky.

MANDA        Proboha, slez ze mne, mám strach, budu křičet…

KRYŠTOF     Budeš mňoukat a prskat a vytasíš drápky? To už tady jednou bylo a jak to dopadlo.

            Kryštof uvolní sevření, ale Manda se nehýbá. Horečnatě dýchá a pozoruje vyděšeně Kryštofa. Ten jí sevře dlaně kolem krku, pak sjede nahoru, uchopí děvče a vlepí jí vášnivý polibek. Posadí se doprostřed scény, společně.


Šestý obraz
            Karel s Klárou se vrací s Byrokratem… Snaží se otevřít dveře, ale zjistí, že jim nefungují klíče.

KAREL          Co to má být?

KLÁRA         Kájo, copak se děje?

            Karel zabuší na dveře.

KAREL          Pusťte nás dovnitř!

            Na druhé straně se objeví Marie s Markem.

MAREK        Zmizte odsud! Už vás tu nechceme!

KLÁRA         Maruško, co to má být?

MARIE          Klárko, promiň, ale my…

KLÁRA         Copak nás takhle necháte na ulici? Copak jsme nějaká zvěř?

MARIE          Jděte do penzionu, nebo něco…

KAREL          Do penzionu?! Kde na to máme vzít peníze?!

BYROK         Pane a paní Marasovi, okamžitě otevřete dveře nebo budeme nuceni použít drastických opatření.

MAREK         Co to melete, jste jen pojišťovák!

BYROK         Vy nemáte právo odpírat našim klientům právo na lepší život!

MAREK         Ale máme! Máme právo! Je to můj byt! Slyšíte! Můj byt!

BYROK         Můj můj můj, copak sousedské vztahy nic neznamenají?!

MAREK         A znamenají něco pro vaše klienty?!

BYROK         Nebuďte hysterický. Došlo jen k několika kompromisům a kolaterálním škodám, přeci je pochopitelné, že když dojde ke sloučení domácností, tak každá musí trochu ustoupit…

MAREK         Ale tady nedošlo ke sloučení!

BYROK         Přece nechcete, aby se vaši hosté necítili jako doma? Už tak si prošli tolika hrůzami… proč jim prostě nevyjdete vstříc?

KAREL          Otevři ty dveře, Marku, nebo uvidíš!

MAREK         Táhni odsud, ty hovado!

KLÁRA         Maruško, co jsem ti provedla?! Proč mi to děláš, já myslela, že jsme přítelkyně…

MARIE          Marku, přece jen, neměli bychom…

MAREK         Ne! Konec! Zmizte odsud! Sbalte si svoje saky paky a jděte bydlet třeba pod most!

MANDA        To by stačilo.
MARIE          Mando…? Co tu dělá ten….

MANDA        Chce se mi z vás zvracet.

MAREK         Mando, pojď k nám.

MANDA        Ne, tati.

MAREK         Zešílelas?

MARIE          Marku!... Mando, my jen… tohle jsme nechtěli… ale musíme, chápeš?
MANDA        Nechápu, mami!

KRYŠTOF     (téměř smířlivě) Nezlobte se na nás. My jsme jen tak, tak smutní.

KLÁRA         (Byrokratovi) Je to hrůza!

KAREL          (Byrokratovi) Chtěli jsme jen svůj kousek štěstí, vážený pane!

KRYŠTOF     Otevřete. Nemáte na vybranou.

BYROK         Pane a paní Marasovi, vidíte sami, že nemáte na výběr. Otevřete ty dveře. Akceptace. Kapitulace. Adaptace.

            Marie s Markem jsou vyděšení a tápou.

MANDA        Dělejte!!

            Marie odemkne, Marek otevře. Kalinovi vtrhnou dovnitř. Karel a Klára vystrčí Marii s Markem v nadávkách ze dveří.

KAREL          Sobče!

KLÁRA         Prej kamarádka!

KAREL          Fašistický svině!

KLÁRA         Proradný krysy!

            Karel s Klárou vynesou ze dveří i Mandu. Kryštof jen nevěřícně zírá.
            Zabouchnou se dveře. Manželé Kalinovi se obejmou. Manželé Marasovi se obejmou. Jejich děti stojí opět mimo, po boku svých rodičů, oba zlomení. Mezi páry stojí Byrokrat.

BYROK         Sympatizace (ke Kalinům), kondolence (k Marasům)… Indiference. 












Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

Pohádkový realismus

V KLECI