V KLECI



V domě rodiny Červenkových najdete následující: 4+1 sourozence, nepočitatelné množství klecí s červenkami, červotoči prolezlého otce a přízračný štěkot ozývající se chodbami. Stavíte se na návštěvu?




Nela Červenka
Iliáš Červenka
Hugo Červenka
Ingrid Červenková
Libor Červenka

            Po celé scéně jsou umístěny ptačí klece s červenkami. Jedna visí ze stropu, druhá stojí v rohu, atp… Červenky neustále pozpěvují.
Sourozenci sestaví rodinný portrét… Shluknou se kolem pohovky, jako by pózovali na fotografii.

NELA         Jsem Nela. Vystudovala jsem obor kulturní sémiotika v kontextu hermeneuticko-antropologickém. Jsem filozof na akademické úrovni.

ILIÁŠ          Jsem Iliáš. Zbohatl jsem na ilegálním obchodování s tituly. Bakalář, magistr, doktor, inženýr, vyberte si.

HUGO        Jsem Hugo. Jsem praktikující freegan a předcházející dva roky jsem strávil v odlehlých vesnicích Thajska, kde jsem vyučoval angličtinu.

INGRID      Jsem Ingrid. Nikdy jsem neopustila rodné město.

LIBOR        Jsem Libor. Nedělám nic.

            Tma. Chvílí se ozývá štěkání a podivné škrábání. Pak ustane.
            Libor leží v rohu scény. Ve tmě přistoupí Iliáš, je očividně rozrušený a sklíčený. Přistoupí k Liborovi, chvíli na něj zírá a zhluboka dýchá. Libora probudí jeho hluboké dýchání, polkne, čeká, co se stane. Iliáš nakonec odchází.
Světlo.
V rohu scény leží stále Libor. Vchází Hugo s pugetem růží, všímá si Libora.

HUGO            Libore?

LIBOR           (probouzí se, ale zůstává na zemi) Ahoj, Hugo.

HUGO            Co děláš?

LIBOR            Ležím na zemi.

HUGO            Proč?

LIBOR            Proč? To je ta otázka. Proč?

HUGO            Jak dlouho už tam ležíš?

LIBOR            V bahně své existence? Od svého narození… jako my všichni…

HUGO            (se smíchem) Co je to s tebou? Máš depresi?

LIBOR           (posadí se) Nemám depresi. Deprese je vážné psychické onemocnění způsobené           
                        poruchou chemické rovnováhy v mozku vlivem vnějších i vnitřních faktorů, 
                        projevující se zhoršenou náladou, pocity bezvýchodnosti a beznaděje. (lehne si) Já 
                        jsem jen smutný a líný. Jsem smíný… nebo lutný.

HUGO            No, jak myslíš. Přijel jsem na tátovo narozeniny…

LIBOR            Tak to jdeš pozdě.

HUGO             Let měl zpoždění… Chtějí za to takový prachy a nakonec ani nejsou schopni přiletět 
                        na čas… Všichni ještě spí?

Vchází Nela, je rozespalá, ale upravená a oděná. Chvíli udiveně zírá na Huga, jako kdyby
se zasekla.

NELA             (šeptem) Dvacátého osmého června 1873 – Hugo se vrátil z cest.

HUGO            Cože?

NELA            (vzpamatuje se) Jdeš pozdě.

HUGO            Takhle vítáš po dvou letech svého bratra?

NELA             Pojď sem. (políbí ho na tvář) Stejně, jdeš pozdě.

HUGO            Furt stejný pedant! Let měl zpoždění… Chtějí za to takový prachy a nakonec ani  
                        nejsou schopni přiletět na čas.

NELA             Kdybys chtěl doopravdy dorazit na čas, tak by se čas zastavil.

HUGO            Asi se na mne naštval. Nějak jsem nesledoval, jak plyne, v tom Thajsku… Všichni 
                        ještě spí?

NELA             Za pár vteřin přijde Ingrid… Růže? Pro tátu?

HUGO            Však ty jsou pro Ingrid, nestihl jsem její narozeniny…

NELA             Zbláznil ses! Přičichne si k nim, proděraví se jí srdce a vykrvácí! (vytrhne Hugovi 
                        růže z ruky a vyhodí je) Je to panna, zapomněl jsi?

HUGO            Ještě furt?

Vchází Ingrid, jen v pyžamu a s rozcuchanými vlasy.

INGRID          Hugo! Hugo přijel! (vrhne se k Hugovi)

HUGO            Ingrid! Ty jsi za ty dva roky vyloženě rozkvetla!

INGRID          Všiml sis! Já teď dělám krásné věci… šiju, pletu, čtu poezii, chodím do lesů, koupu se       nahá v řece…

NELA             Ingrid, to nikoho nezajímá.

INGRID          Ona bručí, protože jsme to dělávaly jako malé společně, ale pak začala studovat     
                        filozofii a počalo se jí to zdát takové… buranské! (smích)

NELA             Chceš-li se změnit v divoženku jako tvá teta, jen pokračuj…

INGRID          (Hugovi, šeptem) Ta zatuchlá rodinná historie, neustále nám ji teď připomíná…

HUGO            Jak jsi věděla, že přijde?

INGRID          (vypukne v smích) To je přesně to, o čem mluvím!

NELA             (bezbarvě) Červenkovi vstávají mezi šestou a sedmou.

Ingrid se posadí a začne si hřebenem pročesávat své krásné vlasy. Dělá to velmi pečlivě,
s láskou. Tu a tam jimi projede prsty, jen tak, pro radost z nich.

HUGO            Co je s Liborem?

NELA             Prochází si tou fází, jako každý z nás.

HUGO            Ještě stále? Takhle dlouho to u nikoho netrvalo, nebo snad ano?

NELA             (s nenuceností, vskrytu hrdě) Já držím rekord. Rok a tři měsíce.

HUGO            A jak dlouho to trvá u něj?

INGRID          (skočí do řeči) Zatím je to rok, dva měsíce a dvacet dva dní!

HUGO            Tak to pozor, Nelo, aby tě nepřekonal!

NELA             Rozhodně nehrozí, že by překonal náš druhý rekord, jenž drží naše Ingrid. Jak dlouho 
                        tomu bylo u tebe? Dva… ne, tři dny? Máma s tátou si mysleli, že něco špatného 
                        snědla… a přitom měla svou existenciální krizi!

INGRID          (lakonicky) Tehdy akorát dozrávaly lesní jahody, přišla mi škoda ležet v posteli a 
                        vzdychat.

Vchází Iliáš, jakmile spatří Huga, zkoprní.

ILIÁŠ              (na Huga) Sluníčkářská smažko…

HUGO            (na Iliáše) Buržoazní svině…

       Chvíli se pozorují, pak vybuchnou smíchy a obejmou se.

ILIÁŠ             Tak co děcka v Thajsku, už mluví anglicky?

HUGO            A co tituly, ještě se prodávají?

ILIÁŠ             To bys koukal. Zrovna minulý týden jsem prodal doktorský titul jednomu idiotovi z 
                        Ameriky, který se divil, proč přijel do Czech Republic a ne do Czechoslovakia!

NELA             Kluci, musíte se o tom bavit přede mnou? Já jsem se kvůli svému doktorátu málem      
                       udřela k smrti!

ILIÁŠ             Ale no tak, Nelinko, my víme, že to tvému vznešenému duchu neprospívá, ale 
                       kvintesence a ens reale bohužel nikoho nezasytí… Zato možnost někomu zvýšit ego –     to nasytí vždy celou rodinu!

NELA            Jsi amorální.

ILIÁŠ             Nelinko! Já tě tak miluju! Ty jsi tak úžasná, čistá bytost. Obě naše sestry jsou tak čisté,      nemám pravdu, Hugo?

HUGO            Nejčistší. Jako víly!

INGRID          Jé, slyšíš to, Nelo? Jsme víly!

Iliáš si všimne Libora.

ILIÁŠ              Tak co? Jak to jde? Už jsi našel smysl života?

LIBOR             Ne.

ILIÁŠ              Nechci ti kazit zábavu, ale tam na zemi ho asi nenajdeš!

NELA             Iliáši, nech ho být.

ILIÁŠ              Jen trocha humoru, vždyť jsem toho zas tolik neřekl…

HUGO            A co táta?

NELA             Byl ve skvělé formě. Dokonce se i smál. Už je mu myslím mnohem lépe.

INGRID         Nelinko, skoč pro poštu! Horlivě očekávám jisté zprávy…

NELA            Nemáš nohy?

INGRID         Proč chodit ven, když už není ranní rosa?

NELA            (odchází)

ILIÁŠ            Táta bude mít radost, že jsi konečně přijel.

HUGO          Nemohl jsem jen tak odjet.

ILIÁŠ          (výtka) Teď už má to nejhorší za sebou.

HUGO         To rád slyším.

ILIÁŠ          Ten kůrovec se na něm ale vyřádil. Jizvy se mu táhnou po celém těle.

INGRID      (téměř škodolibě) Často mu ty rány mokvaly, byl jako chodící naturalistická báseň.

ILIÁŠ          Často skučel dlouho do noci, až by ti ho bylo skoro líto.

INGRID      Upeču koblihy, dal by sis, Hugo? Borůvkové! Ty jsi měl vždycky rád.

HUGO         (myslí jinde) Ne, díky, já lepek nejím.

ILIÁŠ          Pán nejí lepek! Pán si myslí, že je něco víc?

HUGO         (náhle) Co je to s Nelou?

ILIÁŠ          Co by s ní mělo být?

HUGO         Je taková… mrtvá.

INGRID      Tak to aby se nám nezměnila v červenku a neodlétla!

HUGO         Nechte toho. Tehdy, před dvěma lety…

INGRID      Když nebohý tatínek onemocněl…

ILIÁŠ          Když Hugo odjel na druhý konec světa…

HUGO         … tak mě tady na prahu držela za nohu jako koule a nechtěla mě pustit.

ILIÁŠ          Za dva roky se toho hodně změní, Hugo.

HUGO         Co se tady stalo?

Vchází Nela. Zírá na dopisy.

NELA             Patnáctého února 1882 – Ingrid obdržela telegram z Prahy.

ILIÁŠ              (skřípe zuby) Nelo…!

NELA             (vzpamatuje se) Ingrid, přišel ti dopis.

INGRID          (netrpělivě) Od koho?

NELA             Nějaké nakladatelství.

INGRID          Výborně! Posílala jsem jim tam sbírku básní.

HUGO            Ty píšeš básně?

INGRID          Ne.

ILIÁŠ              Ingrid básně nepíše, ona je skládá.

HUGO            Skládá?

NELA             Ano, ze sušených květin. Lepí na papír k sobě květy a poupata všemožného býlí a     
                       nazývá to floropoezií.

ILIÁŠ          S tím názvem původně přišla Nela, použila jej ironicky, ale Ingrid se zalíbilo.

INGRID      (zmačká papír) Sprostí barbaři!

HUGO         Nevzali to?

INGRID      Dokonce ani mou báseň z loňských jarních krokusů, kvůli nimž jsem jela v pět hodin ráno do hor, abych je sebrala ještě před rozevřením! Taková sprostota!

ILIÁŠ          Ingrid, jsou to umělečtí analfabeti. Netrap se tím!

NELA          Prosím tě! Jak bys asi tak tu poezii předčítala? Jetel – pelyněk – sasanka… Bršlice kozí noha – oměj vlčí mor – tetlucha kozí pysk?!

HUGO         Jsi ve své době nepochopená, Ingrid, to je velká čest.

INGRID      (zasněně opakuje) Nepochopena ve své době… Nu což. (odejde papír vyhodit do koše, ovane jí závan vůně růží a padá v mrákotách)

Všichni, krom Libora, vyskočí na nohy.

HUGO            Ingrid! Jsi v pořádku?

ILIÁŠ              Který debil to tam dal!? Hugo?!

NELA             Nech ho být, Iliáši! To jsem byla já!

INGRID          Nic mi není! Jsem v pořádku, drazí sourozenci… Jen se mi zatočila hlava.

NELA             Posaď se, Ingrid, pojď ke mně, udělám ti čaj z octa.

INGRID         Ten je pro staré panny a já stará ještě nejsem! Nic mi není, vskutku. Podívejte… (udělá piruetku a všichni zatleskají, krom Libora) Půjdu pro tatínka, projdu se a hned mi bude lépe.

NELA          Stejně ti raději postavím na čaj, alespoň heřmánkový.

INGRID      Dobrá, drahá sestřičko, když jinak nedáš. Octový si udělej raději ty.

NELA          (vrhne na ni zlý pohled, pak o růžích) Tohle tady nemůže zůstat.

ILIÁŠ          Hodím je do popelnice.

INGRID       Ne, zadrž… Odnes je pod ořešák, na hrob Vendelínovi.

ILIÁŠ          Tam přeci nosíš květiny vždy jen ty sama, Ingrid. Přijde ti to vhodné?

INGRID      Udělalo by mu to radost. Nemyslíš si, že mi to dlužíš? Ostatně, proč bys tam nemohl ty květiny odnést ty? Já si přeci nemyslím, že bych měla nějaké výsadní právo – že bych byla něco víc, než ty…

NELA         Ingrid, to stačí.

Ingrid se potutelně zachichotá a odhopká, lehká jako laň. Iliáš také odchází.

HUGO         (o Liborovi) Pokusil se už o sebevraždu?

NELA          Samozřejmě, už dvakrát. Jednou skočil z patra a zlomil si nohu a podruhé spolykal čtyři plata paralenu.

LIBOR        Nic jiného jsme neměli.

HUGO         Dvakrát, to není špatný. Kdo drží rekord?

NELA          Přece ty, Hugo!

HUGO         Já? Já myslel, že Iliáš?

NELA          Ne, ne, u něj se jednou jednalo o otravu jídlem. Rodiče si mysleli, že spolykal prášky, ale jen snědl zkažený bramborový salát… Vzpomínáš, to bylo přece nějak po Vánocích.

HUGO         Máš pravdu! Tehdy jsem dostal svou první krosnu. Sloužila dobře, dokud nedošlo na ten osudný Amsterdam! Vraceli jsme se autobusem a já si z něj vezl pytlík s takovým voňavým zeleným suvenýrem… Kámoš do mě tehdy celou cestu hučel, že jsem vůl a až mě chytí, tak musím ve vězení hrát basketbal, abych zapadl a moc nevyčníval. Z nějakého důvodu si myslel, že se ve vězení hraje basket! Málem na to došlo – zastavila nás pohraniční kontrola a po mé krosně se ohnal vlčák a celou ji roztrhal… Měl jsem to lépe schovat, ukrýt ke starým ponožkám, tam by je to psisko nevyčmuchalo ani náhodou… A jediný, na co jsem tehdy mohl myslet, bylo, že neumím ani driblovat!

ILIÁŠ          (vchází se smíchem) A tehdy jsi obrátil a rozhodl ses konat dobro! Abys splatil dluh společnosti. A co dluh rodině? Ta tvoje kauce mě tehda málem zbankrotovala!

            Ingrid se vrací k rozesmátým sourozencům se zavřenou dlaní. Koulí oči, ale smutná není. Na rtech se jí kreslí udivený úsměv.

NELA             Co to tam máš?

INGRID          Nesu špatné zprávy.

ILIÁŠ              Špatné zprávy v dlani! Co to asi bude?

INGRID          Nakoukněte – je to k pokukání.

ILIÁŠ              Ona to nikdy nepřestane říkat! Kolikrát jsme jí jako malé říkali, že je to „k popukání“ 
                         a ne „k pokukání“?

NELA          (mávne rukou) Dělá nám to naschvál. Hlavně se nad tím nepozastavovat! Přesně to chce. Je vychytralá a mazaná. Myslí si, že je něco víc.

ILIÁŠ          Tak na to už je, sestřičko, trochu pozdě! Ale mazaná Ingrid je. Vloupávala se po nocích do kuchyně, olízávala cukr z maminčiných buchet a pak je obracela dnem vzhůru a posypala je znovu, aby na to nikdo nepřišel!

NELA          To mě vždy zaráželo – proč prostě nejedla rovnou cukr z dózy?

HUGO         Co by to bylo za dobrodružství?

LIBOR         (skočí do řeči) Co je v těch dlaních?

ILIÁŠ           … No jistě! Málem bychom to zamluvili. Co to tam máš, Ingrid?

INGRID       Našla jsem ji v otcově pokoji, hleďte!

Ingrid rozevře dlaň a z ní vylétne červenka. Sourozenci ztuhnou. Ptáček chvíli létá po místnosti.

HUGO            Ingrid, o čem to mluvíš?

INGRID          To je táta. Umřel.

Libor viditelně zareaguje.

NELA          (zpanikaří) Chyťte ji! Zavřete okna! Zavřete je všechny! Chyťte tu červenku! Nesmí uletět! (pobíhá po místnosti a snaží se chytit ptáčka)

ILIÁŠ          Jak to myslíš, umřel?

INGRID      To jsou mi ale hloupé otázky… (položí se na gauč a povzdychne si)

ILIÁŠ          Ingrid! Mluv s námi.

INGRID      Tatínek je zkrátka mrtvý. To se občas stává, že tatínkové umírají… A neumírají jen oni, nýbrž i maminky… a dědečkové a babičky. A děti, kočičky, pejsci

ILIÁŠ          … Ale jak se to stalo?

INGRID      Nu, to nevím. Přišla jsem do pokoje a byla tam jen ta červenka. Seděla na parapetu. Koukala se na mě velmi vyčítavě a nechtěla se nechat chytit.

HUGO         Táta je mrtvý?

ILIÁŠ          To není možné, ještě včera vypadal tak dobře. Vždyť už nebyl nemocný, ne? Vyléčil se, teď se zotavoval! Nelo? Nelo?

Nela konečně chytí červenku a umístí ji do jedné klece. Libor se stočí do klubíčka.

ILIÁŠ            Nelo? Tak co?

NELA           Co?

ILIÁŠ            Táta byl už zdravý, ne?

NELA           Byl? (zahledí se na klec) Nesmysl! Co to dělám! Tohle není táta. Táta je zdravý! Vyléčil se. Měl ještě odpočívat, ale prognóza byla dobrá! Tohle není táta! Není!

INGRID      A kam se teda poděl? V ložnici nebyl. V posteli jen pýžo…

NELA          (přesvědčuje samu sebe) Utahuje si z nás! Někam se schoval! Chce nás jen vyděsit!

ILIÁŠ          (nervózně) Upřímně, ani bych se nedivil! Když jsme byli malí, tak to dělával dost často.

INGRID      (pobaveně) Pravda! Vzpomínáte, jak se jednou posypal od hlavy až k patě moukou a vtrhl nám ve dvě ráno do pokoje?

HUGO         To by bylo ale zvrácený… použít červenku.

NELA          Není to on! Nemůže být.

ILIÁŠ          Nelinko, no tak, určitě máš pravdu. (energicky) Pojďme ho najít! A pak mu pěkně vynadáme, za to, jak nás vyděsil! Jako malí jsme se na něj pokaždé vrhli a začali ho kousat, vzpomínáte?

HUGO         Chudák táta.

INGRID      Jak chcete! Ale chci jít s Hugem. Vždy jsme tátu hledali společně, když se před námi schovával. (vezme Huga a odtáhne ho pryč)

ILIÁŠ          Nelo, jdeme?

Nela se zdráhá, ale pak se připojí a společně odejdou. Po chvíli se Nela s Iliášem objeví
na jedné straně scény, na druhé Ingrid s Hugem. Nereagují na sebe, oba páry jsou v jiné části domu.

NELA             Vážně si myslíš, že ho najdeme?
ILIÁŠ              Určitě ano, neboj se. (pobaveně) Ty ses vždycky tak hrozně bála, Nelinko.
NELA             (dopáleně) Přijde mi, že jsem jediná, kdo se stará…! (zmlkne, složí tvář do dlaní)

HUGO            Nikdy jsem Nelu neviděl tak vyděšenou.
INGRID      Snadno se vyděsí. Ingrid, nelez tam! Ingrid, spadneš! Ingrid, odnesou tě rackové, pokud se budeš moc smát! Ingrid, odnesou tě kavky, pokud budeš moc brečet! Ingrid tohle, Ingrid tamto.

IILIÁŠ + HUGO         Mělas to těžké, viď?
NELA  + INGRID       Ani nevíš, jak.

            Obě sestry pronáší dvojici replik souběžně.

NELA             Nedokážeš si představit, jaké to bylo, být starší sestra.
INGRID          Nedokážeš si představit, jaké to bylo, být mladší sestra.

NELA             Podívejte se na Ingrid, to je skutečná žena!
INGRID          Podívejte se na Ingrid, ta je úplně vypatlaná!

NELA             Každý měl rád Ingrid! Ingrid je veselá, bezstarostná, hotové sluníčko!
INGRID          Každý se posmíval Ingrid! Ingrid je hloupá, naivní, hotová husička!

NELA             A všichni říkali, a co ta Nela! (pohrdavě) Ještě studuje?
INGRID          A všichni říkali, a co ta Nela! (obdivně) Ještě studuje?

NELA             O co se snaží, ta Nela? Je tak sebestředná!
INGRID          O co se snaží, ta Nela? Je tak cílevědomá!

NELA + INGRID       Jen jsem chtěla, aby se na mne táta díval stejně, jako na tebe.
ILIÁŠ + HUGO          Na mne?

            Chvíli je ticho. Bratři přejdou k sobě do středu jeviště. Vzpomínají na své dětství.

HUGO            (klesne v kolenou) Tati?

ILIÁŠ              Co?
HUGO            Maminka říká, že jsi měl taky bratra Huga. Jaký byl?

ILIÁŠ              Šťoural do všeho nos, stejně jako ty! Proto taky nosíš jeho jméno! (klesne v kolenou)        Tati?

HUGO            Hm?

ILIÁŠ              Dostal jsem se na univerzitu.

HUGO            (pokrčí rameny a klesne v kolenou) Tati?

ILIÁŠ              Co?

HUGO            Nela si zlomila nohu.

ILIÁŠ              S tím jdi za maminkou. (klesne v kolenou) Tati?

HUGO            Hm?

ILIÁŠ             Prodávám tituly na černém trhu.

HUGO           (pokrčí rameny a klesne v kolenou) Tati?

ILIÁŠ            Co?

HUGO          Libor spadl z kola a odřel si koleno.

ILIÁŠ            (vlepí mu pohlavek) Říkal jsem ti, abys dával na bratra pozor! (klesne v kolenou) Tati?

HUGO         Hm?

ILIÁŠ          Jsem buzna. Jsem fetka! Jsem vrah!!

HUGO         (pokrčí rameny)

ILIÁŠ          Nelo, máš pravdu, táta nás dva vždycky pečlivě pozoroval.

HUGO         Ale vždy jen shůry a se soudem.

ILIÁŠ          Ani za to ohnuté koleno jsme tátovi nestáli.

HUGO         Není co závidět, Ingrid.

ILIÁŠ          Nikdo z nás neměl tomu druhému co závidět.

INGRID      (vybuchne smíchy) Nikomu z nás nebylo dovoleno tomu druhému co závidět!

Všichni rozpačitě zmlknou. Červenky se zběsile rozlétnou proti klíckám, trvá chvíli, než se
uklidní.

HUGO            Tohle je maminčin salónek?

INGRID          Ano.

HUGO            Ještě stále se s ostatními nesnese?

INGRID          Jednou za čas to zkusím, ale ostatní začnou pokaždé strašně vřískat a nalétávat do      
                       klícek…

HUGO            Půjdu si k ní na chvíli sednout.

NELA             Cítíš to, Iliáši? Když maminka umřela, přestal se tatínek vonět. Předtím voněla celá jejich ložnice kolínskou, až na chodbu… a dnes…

            Hugo a Nela odchází do pokojů, Ingrid s Iliášem se vrací do obýváku.

ILIÁŠ              Tak co, našli jste tátu?

INGRID          (nesouhlasně zakývá hlavou) Ale našli jsme intimitu!

ILIÁŠ              Spíše dávení potlačovaných hořkostí…

INGRID          Nela i Hugo jsou tak křehouncí, viď, Iliášku?

ILIÁŠ              Jsou jako malí. Vzteklí, vždycky dělali hloupé věci, sbalili se o půlnoci a odešli z domu, nebo plivali otci do tváře…

INGRID      To před Nelou už nezmiňuj. Z té fáze vyrostla, dnes už je sofistikovaná a prudce inteligentní!

ILIÁŠ          Já být tátou, oběma bych jim napráskal, že by z toho počítali červenky…

INGRID      Chichi… Ale tatínek nejsi a tatínek je mrtvý.

ILIÁŠ          Vážně je mrtvý, Ingrid? Není to jen nějaký zvrácený šprým?

INGRID      (vcelku lhostejně) Je mrtvý, Iliáši.

            Iliáš se na chvíli zachmuří, pak přejde ke klícce s mrtvým otcem, načež rezignovaně pokrčí rameny.

ILIÁŠ           Tak tohle zbylo z toho táty… Když jsi s tím přišla, polilo mě horko. Ale teď cítím jen úlevu.

LIBOR        Nelíbí se mi to. Nelíbí se mi představa toho, že smrt není konec života. Že existence pokračuje.

INGRID      Tak to prostě je, Libůrku, musíš to přijmout, čili akceptovat, jak by řekla umně naše Nelinka! Naše profesorka PhDr. et Mgr., Nela Červenka, CSc., DiS., akademická vědkyně!

ILIÁŠ          Není Červenková, je Červenka!

INGRID      Zrovna to mi přišlo od ní hezké. Vždyť naši muži také nejsou Červenkoví, jsou to Červenky, jsou to opeřenci, tak proč by naše ženy také nemohly mít křídla? Udělala bych to také, kdybych nemusela kvůli tomu jet někam do města a obtěžovat se s cizími lidmi…

ILIÁŠ          Ingrid, ona to však udělala proto, aby byla progresivní!

INGRID      Já bych to udělala proto, že je to poetické… „Dobrý den, jsem červenka Ingrid.“

Ingrid si s Iliášem potřesou rukou.

LIBOR        Z Červenků se po smrti stanou červenky. Nováci se znovuzrodí jako noví lidé.
                    Bláhovi dosáhnou blaženosti…

ILIÁŠ          Někteří lidé se umí ale narodit!

LIBOR        Takže nikdy nemáš klid. Sleduješ, jak se důsledky tvého života rozpínají do nekonečna. Navždy přikován k historii. Smrt je milosrdná; svět na tebe zapomene a ty zapomeneš na něj. Ale posmrtný život?

INGRID      Libůrku, ty seš takový Červenka, až to není hezký…

ILIÁŠ          Libore, to ty si volíš tuhle nesnesitelnou těžkost bytí. Ha, všimli jste si? To je odkaz na Kunderu.

INGRID      Hm, nevšimla.

ILIÁŠ          Hm, a o nic jsi nepřišla!

INGRID      (chichotá se) Všechno jsou to hlupáci. Kdyby si raději česali vlasy a naslouchali zpěvu našich pěvců… Kdyby se raději učili rozeznávat horské kvítí a byliny!

ILIÁŠ          Ingrid, ty ses měla jmenovat Odette, Daisy, Hermína…

INGRID      To jsou také odkazy na nějaké vysoké intelektuály? Hm, s tím už jdi do prdele, Iliášku!
ILIÁŠ          Jak líbezně zní ten vulgarismus z tvých rtů, jako báseň!

INGRID      Líbí se ti to? (zprvu něžně a zpěvně, hlas jí postupně tmavne a nabírá na zhnusenosti) Jdi do prdele, jdi do prdele, jdi do prdele, Iliáši.

ILIÁŠ          (na rozpacích) No, no. Snad není důvod být tak sprostá. To abych své stanovisko o vílách vzal zpátky.

INGRID      (zlomyslný smích) Co je mi po tom! Na mě ta tvoje rétorika nefunguje.

ILIÁŠ          … Od chvíle, co se vrátil Hugo, jsi jakási podrážděná!

INGRID      Naopak, on na mě působí blahodárně, jako horský potůček. Dnes v noci se možná poprvé i vyspím. To taky znamená, že už nepřijdu ve dvě ráno za tebou a nebudu ti štěkat za dveřmi.

ILIÁŠ          … Já myslel, že to byla noční můra.

INGRID      Nezamhouřila jsem oka od té doby, co táta onemocněl. Jak naříkal a skučel a fňukal, pro všechny svaté… Ale tehdy stačilo mu zacpat ústa ponožkou a zmlkl. Ale k ničemu to nebylo – jakmile jsem usnula, slyšela jsem jiné naříkání, jiné skučení, jiné fňukání.
ILIÁŠ          Proč teď?! Proč to po všech těch letech zrovna teď vytahuješ?!

INGRID      (chichotá se) Nevím. Asi se šeredně nudím. Ani ty básně mi nevydají…

ILIÁŠ          (skřípe zuby) To Hugo…

INGRID      Jistojistě! Iliášek nikdy za nic nemůže, to všechno ten zlovolný Hugo! Čert ho vem! Nastřádal sis za ty dva roky dost výčitek, které mu teď můžeš přehodit na bedra?

ILIÁŠ          Ten srab akorát vždy od všeho utekl. Utekl i od tebe, když tě Nela držela za lokty a já házel kameny do pytle, abych ho zatížil.

INGRID      To vskutku…

LIBOR            O čem to mluvíte?

INGRID      Ticho, Libore! Raději zase filozofuj, jako Nela!… Koho však zajímají ty hluboké nesmysly, když venku pučí první jarní květy?

ILIÁŠ          Ty stejně jednou utečeš do lesů, viď, Ingrid? Jsi jako vítr. Daleko od nás. Co jsme ti to provedli… Chloé!

INGRID      Ne, ne, ne! Chtěla bych být Geneviéve, Gilbertine, Geraldine… To jsou jména jako vlny na jezeře… Ta jména mají francouzské [ž], zato já mám ve jméně německé „g“… hrubé a lapené mezi „n“ a „r“, pročež nemůže vyniknout. „G“ není však z podstaty německé nebo francouzské. „G“ je „g“. Záleží, kam ho umístíte… kam patří, kde je, kde je uvězněno.

Chvíli na sebe hledí… Vchází Hugo.

HUGO         Ta vlhkost v mém pokoji tam ještě furt je.

INGRID      Už zas? Ach, té se už nezbavíme.

ILIÁŠ          Vždy se jednou za čas vrátí.

INGRID      Takový je to bratr.

ILIÁŠ          Vždy se jednou za čas vrátí.

INGRID      Přimáčkne tvář ke zdem a vmáčkne do nich své slzy.

ILIÁŠ          Ty se pak nasáknou dovnitř, zalezou až někam do základů domu či do podkroví…

INGRID      A když se vrátí jejich bývalý hostitel, vylezou zas na povrch a volají: proč jsi nás tu nechal, proč jsi mě tu nechal!

HUGO         Co je to s vámi?

INGRID      Dopadá na mě těžko – měli bychom vyvětrat.

ILIÁŠ          (ošije se) To je tátou…

HUGO         Kde jen může být?

NELA          (vchází) Kde jen může být?

Ingrid zalapá po dechu a zbledne.

INGRID      Slzy! Vidíte je?! To jsou Hugovy slzy, tam na zdi! Lesknou se jako rosa! Šíří se domem jako mor!

NELA          Nešil, ty pitomá! To je jen smola z trámů. Občas ještě vytéká.

HUGO         Kolik dekád už tenhle dům kane slzy?

ILIÁŠ          (hořký smích) Příliš dlouho, příliš dlouho!

HUGO         Nebyla kolem toho nějaká legenda…? Táta nám přeci občas nějaké vyprávěl, ve dvě ráno…

ILIÁŠ          Těch legend bylo… Tety divoženky, tety unesené kavkami, strýcové zakleté v medvědy a bezhlaví strýcové plivající z krku oheň…

INGRID      Ukrytá pod peřinami, z toho jsem nikdy nemohla spát!

NELA          Ano, Hugo, vím, co myslíš. Že rodokmen Červenků napadl kůrovec. Brouk se prožere genetikou a smola vytryskne z ran. Když se rány zahojí, brouk se vrátí a s ním i smola.

ILIÁŠ          Cožpak já jsem nějaká smola? Já jsem dřevo, masivní a tvrdé, nezlomné a nepoddajné!

INGRID      A já list – sem a tam spolu s větrem… Lehounká jako pírko, šťavnatá jako otevřená rána raněné srny.

NELA          Já jsem kůra; neprostupná a drsná na povrchu, však pod ním rýhy vyžrané kůrovcem, sama o sobě křehká jako papír.

LIBOR        Jsem jako kořen; skryt světlu vysávám chudé živiny ze žlutozemě dní.

HUGO         Nechte si těch poetických slátanin – jste tak odporně melancholičtí…

Červenky divoce pípají. Červenkovi, krom Libora a Huga, začnou do Huga slizce rýpat.
Mají jedovaté jazyky, kroutí se a šklebí. Když k němu dojdou, začnou do něj ďobat, štípat,
píchat do něj, tahat ho za uši a všelijak trápit. Je to fakt nechutné a zlé.

ILIÁŠ          Pověěěěz, co jsi tyyyyyyyyy, Hugooooo?

NELA          Jsi lýýýýýko, Hugooooo?

INGRID      Chichichiiiii, jsi větev nebo korek nebo vznešené kambiuuuuum, coooo, Hugooo?

ILIÁŠ          Nebo jsi snad sám kůůůůůůroveeeec?

NELA          Nejsi náááááhodouuuu naším prokletííííííííííííím???

INGRID      Jsi pyl! Jsi pyyyyyyyyyl, co odlétá a nikdy se nevrací, marnotratnýýýý pyyyyyyyl!

ILIÁŠ          Nebo si snad myslííííš, že jsi něco vííííc, než my?

NELA          Jsi snad něco víííííc, než my?

INGRID      To si nemůžeš mysleeeeet, Hugoooo! Jáááá to poznala na vlastní kůůůůůůůůžiiiii!

ILIÁŠ          Pán si myslí, že je něco vííííc! Naše kreeeev mu není dost dobrááá!

NELA          Jsi stejný jako já, jako—

INGRID      My!

ILIÁŠ          Bratře, já—

NELA          Ty—

INGRID      My!

ILIÁŠ          Víc—

NELA          Tu—

INGRID      Není—

ILIÁŠ          Bratře—Červenko—Já si myslí—

NELA          Že je víc—

INGRID      Oni si myslí—

ILIÁŠ          Že jsou víc—

NELA          Než my—

INGRID      Já?!

LIBOR        Nechte ho být!

Červenky utichnou. Sourozenci se vzpamatují.

LIBOR        Máme to v krvi, Hugo.

HUGO         Krev, krev, krev… Když jsem si v sedmnácti podřezal zápěstí…

ILIÁŠ          Ehm, nutno podotknout, že ženský způsob sebevraždy!

HUGO         …. nebylo to, abych se zabil, nýbrž proto, abych pustil žilou té nesnesitelné genetické břečce, co nám proudí pod kůží.

NELA          (utrhne se) Mlč už, hovado!

Rozhostí se dusné ticho.

INGRID       Je čas si dát čaj.

NELA          Ingrid, zůstaň na místě.

INGRID      Ale čaj by nám teď moc prospěl, maminka přece vždy po hádkách dělala jasmínový—

NELA          Ingrid, mohla bys jednou jedinkrát ve svém životě být vážná? Jen na chvíli se nechovat jako nějaká pitomá husa?

Ingrid se beze slova zvedne a odkráčí.

ILIÁŠ              Ingrid, posečkej!

            Iliáš odchází za sestrou.

HUGO          Co je ti, Nelo?

NELA          Všechny ty strašidelné historky o naší rodině… jsou pravdivé.

HUGO         Cože?

NELA          Před dvěma lety jsem našla deník své tety, pratety, prapratety… Všech Nel, co tu byly přede mnou. Přečetla jsem je všechny několikrát od začátku do konce a teď vidím v každém dni analogické výjevy. Občas se zaseknu a vzpomenu si na nějaký zápis z deníku, vzpomenu si, co to bylo za den… Iliášovi to už pěkně leze na nervy.

HUGO         A co je na tom, že Nel bylo víc? Těch pět jmen je tradicí našeho rodu.

NELA          Ty to nechápeš. (posadí se na gauč, je unavená) Jsme prokletí.

HUGO         (přijde k Nele, něžně k ní promlouvá) Nelo, nejsme prokletí. Náš táta byl prostě jenom parchant. A teď tu z každého rohu na tebe vykukuje přízrak z minulosti – nějaká chyba či výčitka. Je tu dusno a nedá se tu dýchat… Sama vidíš, co tohle místo s tebou dělá. Co s tebou dělají ty vzpomínky… Utečme odtud.

NELA          (zvedne na Huga nevěřícně zrak)

HUGO         Upřímně – nejraději bych celou tuhle barabiznu podpálil…

NELA          (vlepí Hugovi facku, jen to mlaskne) Ty nihilistické prase! Že ti není hanba! Že se nestydíš… To je typický Hugo! Iliáš měl pravdu – něco se mu nelíbí, tak od toho uteče, nebo to rovnou srovná se zemí! Ty si snad myslíš, že jsi něco víc?

HUGO         Nelo, proč se tu trápíš? Živoříš tu, všichni tu živoříte…

NELA          Vždyť jsme rodina, Hugo! Jsem v tomhle mizerném životě nešťastná – stejně jako byly všechny Nely přede mnou – alespoň mám však v tom neštěstí pořádek a nemusím se už na nic ptát, protože znám z jejich deníků všechny odpovědi na všechny své smutky. Každá nová šedina a vráska se pak stává další kotvou a ty už se nechceš – a ani nemůžeš hýbat z místa.
           
            Nela složí tvář do dlaní. Zhluboka se nadechne.

NELA         Ale napadá mne – proč číst knihy a deníky našich předků? Měly by nám být varováním? Ale není už teď pozdě? Vidíš – na tyhle otázky nikdy Nely neodpověděly. Ale jedna napsala, 29. února 1904: Nikdo nevidí, že důkaz budoucnosti je všude kolem nás, stačí se rozhlédnout.

HUGO         (mlčí)

NELA         Obejmi mne. Chci mít pocit, že nejsem sama. Vidíš? Tohle dělají filozofové. Všechno pojmenovávají. Neumí cítit, tak všechno okecávají a vysvětlují. Obejmi mě, nebo zešílím smutkem. Dělej.

Hugo nemotorně obejme Nelu. Iliáš vběhne do místnosti, něžnost mezi jeho sourozenci ho
na vteřinu vykolejí, pak se však vzpamatuje.

ILIÁŠ              Ingrid se zbláznila.

NELA             (odtáhne se) Omyl – ta už se tak narodila. Věděli jste, že se Ingrid našeho rodu pravidelně zavíraly do sanatorií?

            Vchází ušpiněná Ingrid, nese v ruce malou dřevěnou bedýnku s víkem, celou od hlíny, v níž jsou nějaké hadry. Z bedny vychází odpudivý, silný zápach. Upustí bednu na zem.

INGRID          Když už dneska vytahujeme ty kostlivce ze skříní…      
          
HUGO            Co to je, Ingrid…?

ILIÁŠ             … Vykopala Vendelína, holýma rukama…

NELA             Nemohl jsi jí v tom zabránit?

ILIÁŠ             Chtěla mi vyškrábat oči.

NELA            (je strhaná) Už abys odešla do lesů…

HUGO          Ingrid, co to vyvádíš?

INGRID        Čekala jsem na tebe, Hugo.

HUGO         Vždyť jsem tady.

INGRID      Čekala jsem na tebe, když mě Nela držela za lokty a Iliáš vrhl pytel s Vendelínem do studně. A ty jsi utekl.

HUGO         Je mi to líto.

INGRID      A ty, proč jsi nechala Iliáše utopit Vendelína? Držela jsi mě za lokty a já řvala a ty jsi ho nechala, ať ho utopí.

NELA          Taky – omlouvám se ti.

INGRID      Ale proč?

ILIÁŠ          Byli jsme čtyři, pamatuješ? Já, Iliáš, Hugo a ty. Libor k nám nikdy nepatřil. A pak ti táta dal toho psa. Ani jsi neměla narozeniny. Měli jsme pocit, že nám tě bere. Měli jsme pocit, že si myslíš, že jsi něco víc, než my.

HUGO         Ingrid, to všechno už je za námi. Nech to být. Říkal jsem to Nele – ať odsud odejdeme. Začneme znova, všichni. Ještě není pozdě, Ingrid.

ILIÁŠ          (odfrkne si) Víš, co na tobě miluji, Hugo? Že se po dvou letech vrátíš a myslíš si, jak nás všechny kurva spasíš. S tím jdi do prdele.

HUGO          Zatraceně, Iliáši, já se vám snažím pomoct—

ILIÁŠ            Pomoct! Tak pán se nám snaží pomoct! Tak s tím už máš dva roky zpoždění, holomku!

NELA          Kluci, nehádejte se…

ILIÁŠ          Snažíš se nám pomoct stejně, jako jsi pomohl tátovi, když mu praskala kůže v otevřené rány? To byl, panečku, pohled! Počkat – tou dobou jsi už dávno zaháněl výčitky tím, že jsi krmil černoušky v Africe, nemám pravdu?

HUGO         Sklapni.

ILIÁŠ           Takový je to člověk, Hugo, filantrop – zamete vám před prahem a na ten svůj se ještě se smíchem vychčije!

INGRID      Nech těch vulgarismů, vždyť to není pěkné.

HUGO         Co to meleš, sakra? Copak jsem já někdy zneuctil naše jméno?

NELA           Ty ses o naše jméno nikdy nestaral. Nikdy ses nestaral ani o nás.

HUGO         Vy nejste žádná moje zatracená zodpovědnost! Jestli máte zkurvený životy, tak tím nemůžete vinit nikoho, než sami sebe! Nelo, ty ses vždy snažila jen něco dokázat tátovi, ač tě nikdy za nic nepochválil, ale ty jsi byla slepá a snažila ses dál! A ty, Iliáši, ty jsi postavil zas celý svůj život na revoltě vůči tátovi, dělal jsi našemu jménu jen ostudu! A ty, Ingrid—

INGRID      (hlasitý smích) Mlč, ty ťuňťo. Myslíš, že mě to zajímá? Jsi nakonec stejný, jako ti dva. Plný žluče a hořké krve. A já doufala… Vy tři jste vážně odpad. Ale co! Jste mi už lhostejní. I táta mi byl lhostejný. Všichni jste mi byli lhostejní.

Ingrid se přišourá k Liborovi, poklekne k němu a položí si na něj hlavu. Hladí ho po hlavě,
promlouvá k němu něžně…

INGRID      Krom tebe, Libůrku. Ty… ty… ty jsi jiný. Tebe jediného… nenávidím.

Ingrid chytne Libora za vlasy a mrští mu hlavou o zem. Nikdo ze sourozenců nereaguje, mlčí
a koukají do země či po sobě.

INGRID      Přitom jsi taky Červenka… Čím se od nás lišíš? V čem jsi jiný?

ILIÁŠ          Je to Libor. To je ono. Je Libor mladší.

INGRID      To byla rétorická otázka, na tu se neodpovídá – vysílá se jen po větru, jako výkřik čirého zoufalství. Pokud odpovíš i příště, tak se na tebe vrhnu a prokousnu ti palec, jako jsem to udělala kdysi tátovi, kdysi ve dvě ráno…

NELA          (nostalgicky a plačtivě) Mně to tak chybí! Mě tak chybí vůně jeho kolínské, když si nás čtyři přivinul k sobě! Chybí mi jeho chlupatý ruce, špinavý nehty z práce a třpytivý oči!

LIBOR        Líbí se mi, jak se toho držíte.

ILIÁŠ          Čeho?

LIBOR        Jak se držíte toho, jak k nám párkrát táta ve dvě hodiny ráno přišel, aby nás postrašil nebo nám vyprávěl rodinné legendy. Smrděl kolínskou, ale všichni jsme cítili, jak z něj táhne slivovice, ne? Tehdy měl ještě důvod se vonět, protože byl s mámou. Tehdy měl ještě důvod chlastat! A když byl namol, asi mu pukla hráz těch potlačovaných otcovských pudů a přišel si je k vám v záchvatu vylít. Jen tehdy, ve dvě hodiny ráno, si mě nikdy ani nevšiml. Všechnu pozornost soustředil na vás.

NELA          Sklapni, nemáš právo mluvit! Alespoň kapičku v noci pro nás, ty ses jí opíjel za dne v hektolitrech!

ILIÁŠ          Ty ses nějak rozmluvil, Libůrku! Deprese tě přešla?

LIBOR        (posadí se) Deprese? Liborové nemívají deprese, jako jediní z Červenků. To ví každá Nela.

ILIÁŠ          Kroť se, chlapečku, nebo zas půjdeš do stodoly.

HUGO         Může mi někdo konečně říct, co se tady děje?!

INGRID      Ale Hugo, tady se nic neděje! Jsme pořád stejní. Jsme věčně stejní, viď, Nelo?

NELA          V těch deníkách je to všechno napsané, Hugo. O našem prokletí.

HUGO         Nebuď melodramatická, Nelo.

ILIÁŠ          Není náhoda, že se náš otec jmenoval Libor a byl z pěti sourozenců.

INGRID      Není náhoda, že nás dědeček se jmenoval taky Libor a také byl z pěti sourozenců, a že jeho tatínek taky, jeho tatínek taky a jeho tatínek taky!

NELA          Není náhoda, že se ti jejich čtyři sourozenci pokaždé jmenovali Nela, Iliáš, Hugo a Ingrid.

ILIÁŠ          Není náhoda, že měli všichni čtyři pokaždé mizerný život a zemřeli pokaždé mladí.

INGRID      Každou generaci Červenků se rodí pět sourozenců. Přežije jen jeden.

HUGO         Kravina…

INGRID      Vždyť to dává smysl, Hugo, bratříčku! Tatínek dost dobře věděl, že jediný, kterého má smysl milovat, je on, jeho jmenovec!

HUGO         Libore, je to pravda? Libore?

LIBOR        (mlčí)

INGRID      Tak mluv, mazánku!

ILIÁŠ          Mluv, smrade!

NELA          Tak dělej, jak to bylo?!

HUGO         Ty jsi o tom všem věděl?

LIBOR        (konečně vstane) Co?! Já nic nevím! Dejte mi už konečně pokoj! Copak si myslíte, že jsme s tátou vůči vám zosnovali nějaké šílené spiknutí?! Já o ničem nevím! Jsem v tom nevinně – nikdy jsem nechápal, proč mě má táta tak rád a proč se na vás ani nepodívá. Tedy, zpočátku. Pak, když jste mě v noci drželi za ruce a za nohy, nacpali jste mi do úst ponožku a jeden z vás mě přes encyklopedii mlátil do žeber kladivem, tak mě to možná napadlo.

HUGO         Byli jsme děti, Libore. Nenáviděli jsme tě kvůli tomu, jak moc tě otec miloval.

LIBOR        Ale já za to nemohl! Nemůžu za to…

Všichni rozpačitě mlčí.

 LIBOR       Víte co?! Jestli jednou budu mít děti, a doufám, že jich bude pět, tak je po vás skutečně pojmenuji. Odsoudím je stejně, jako vy jste odsoudili mě, a pak je tady budu vychovávat, a vy budete sedět v klecích jako červenky a koukat se, jak prokletím vašich jmen trpí další nevinné děti! (rudý vzteky vyběhne z domu)

V místnosti zůstávají zbylí sourozenci. Nela vytáhne kroniku a začne psát - jak předčítá o úmrtích svých bližních, tak se ti, jako duchové, z pokoje vytrácí...

2. srpna 2020 – Iliáš řídil opilý a vyboural se. Taková banální smrt, ale Iliášové už to mají ve zvyku, takhle umírat. Pompézní a požitkářské životy končící uklouznutím ve vaně, kůstkou vzpříčenou v krku nebo prasklým vředem. Ale vždycky s alkoholem v krvi. Postavila jsem na verandu klícku a už ho máme doma.

5. září 2022 – Hugo se před půl rokem ztratil v Peru. Dnes ráno jsem našla na okno ťukat červenku. Proč se vlastně vrací, napadá mě občas? Hugové vždy odejdou a pak se vrátí – tisíckrát a jednou. Kdyby to věděli – neodešli by? Nebo naopak – nevrátili by se? Co jiného mi zbývá, než otázky…

17. ledna 2024 – K mému překvapení Ingrid nikdy neutekla do lesů. Místo toho se poté, co Libor odešel, zamkla do jeho pokoje. Posledních šest let jsem ji krmila a myla. Nikdy nepromluvila – až včera. Řekla, ať jsme na malého Libora hodní. Dnes ráno – jako kdyby si myslela, že už má křídla – přelezla balkón a udělala krok do větru…

24. dubna 2024 – Dali mi dva týdny, ale jsem tu už třetí. Má krev je vzpurná – nehodlala jsem umřít, dokud se nedovím, jak ji pojmenují. Akorát mi volala švagrová – byla radostí bez sebe – říkala, že Libor chtěl, aby ji pojmenovali po tetě… Nela.


EPILOG (o generaci později)

Na scéně je jedna nová klec se čtyřmi červenkami.

HUGO            Libore?

LIBOR           (zůstává na zemi) Ahoj, Hugo.

HUGO            Co děláš? Máš depresi?

LIBOR            (posadí se) Nemám depresi. Já jsem jen smutný a líný. Jsem smíný… nebo lutný.

HUGO            No, jak myslíš. Přijel jsem na tátovo narozeniny…

LIBOR           Tak to jdeš pozdě.

HUGO            Let měl zpoždění… Chtějí za to takový prachy a nakonec ani nejsou schopni přiletět na čas… Všichni ještě spí?

Vchází Nela, je rozespalá, ale upravená a oděná. Chvíli udiveně zírá na Huga, jako kdyby
se zasekla.

NELA             (zašeptá) 28. června 2017 – Hugo se vrátil z cest.

Červenky začnou šíleně vřískat a nalítávat do klecí.

HUGO            Cože?

NELA             Jdeš pozdě.

HUGO            … Cože?

NELA             Říkám, že… Proboha, co je to s nimi?

Vchází Ingrid i Iliáš. Seskupí se kolem nové klece.

ILIÁŠ              To je řev!

INGRID          (smích) My nemáme kohouty, nám stačí červenky… Jé, Hugo! (obejme Huga)

HUGO            To je normální?

NELA             Jen tyhle čtyři takhle vřískají.

ILIÁŠ              To jsou tátovo sourozenci, ne?

NELA             Ano, ano…

INGRID          (tančí kolem klícek) Pííííp, pííííííííp, pípípípíííííííp!

HUGO            Zbláznily se!

LIBOR            Tak je přeci pusťte.

NELA             Co říkáš?

LIBOR            Pusťte je.

NELA             To nemůžeme!

ILIÁŠ              Je to naše rodina.

HUGO            Ále, vždyť už jsou mrtví, tak jakýpak copak?

Nela, Iliáš a Hugo se spolu dohadují, Ingrid je zabraná do svého tance, a tak Libor vstane a
otevře klícku sám.

NELA             Libore!

ILIÁŠ              Zbláznil ses!

Libor přejde k oknu a otevře ho. Červenky jsou vmžiku pryč.

INGRID          Pápá!

HUGO            No. A je klid.

NELA             (zamyšleně) 29. února 2024 – Byli jsme si vzájemně jedinou šancí, jak se tomu celému vyvlíknout.

HUGO            Co říkáš?

NELA             To bylo z jejího deníku.

ILIÁŠ              Nelo, dej s tím už pokoj. Mě to tak vytáčí!

Všichni se shluknou k pohovce. Libor kouká z okna.

NELA             Táta se zblázní, až se to dozví.

INGRID          Chytnu nějaké divoké červenky v lese. Nic nepozná.

HUGO            Jak mu vlastně je?

NELA              (rozpaky) Už je mu myslím mnohem lépe. Dokonce se i smál.

INGRID          … Upeču koblihy, dal by sis, Hugo? Borůvkové! Ty jsi měl vždycky rád.

HUGO            Ne, díky, já lepek nejím.

ILIÁŠ              Pán nejí lepek! Pán si myslí, že je něco víc?

LIBOR            Ne, to si nemyslím.










Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkový realismus

Renáta u moře (re:goista, II.)