SISYFŮV ÚSTUP

Dystopie o požitkářském světě a dvou lidech na jeho hranici.

  Uprostřed sálu tlustých dětí, odděleného od zbytku světa jen korintskými sloupy a šedesáti šesti metry smogu, jsem stál se skleničkou čokolice, lihoviny destilované z čokoládových bobů, a zíral v tupém neuvěření skrze poloprůhlednou rozetu ve stropě. Přesně v jejím středu se uhnízdil oranžový měsíc, tak pateticky dojímavě. Tato dokonalá chvíle však zůstala opomenuta pod nánosy kakaového prachu a pozlátka přijatelné pederastie, neboť to jediné, co ostatní hosté viděli, byly zbytky čokolády na zubech lidí, s nimiž se zoufale snažili udržet konverzaci.

  Klesl jsem zrakem na velkou fontánu obtékající tekutou čokoládou ve třech pramenech – sladká platina si brázdila cestu ve spirále kolem mohutného válce, přes něhož stékal mléčný bronz, co se v bazénku mísil s čokoládou té nejhlubší noci, čokoládou barvy nejúrodnějšího humusu, která dostřikovala na válec z desítek trubiček umístěných po vnitřním obvodu bazénku. Prstem jsem přejel po hladině hnědého zlata a podíval se na něj v záři oranže. Každý věděl, že čokoláda obsahuje širokou paletu tlumících látek a i špetku lucidia, drogy, která dobarvuje realitu podle vůle jejího konzumenta. Zároveň to každému bylo úplně jedno. Rozhlížeje se po tlustých věčně náctiletých jsem se nadechl nehybného zetlelého vzduchu prosyceného potem, drahými parfémy a – jak jinak než – čokoládou.

  Otřel jsem si prst do vnitřní strany saka a vylil čokolici do fontány. Chtěl jsem zhubnout, ale ve světě, v němž se čokoláda propagovala jako dietní prostředek číslo jedna, jako lék na bolest hlavy i vysoký cholesterol, stejně tak jako zdravější alternativa k zelenině, se jednalo o těžký úkol. Se svými sto patnácti kily jsem jedním z nejštíhlejších obyvatel Pragy a snad i celé Západní federace. Pomalu jsem zrakem míjel skupinku klopýtajících se mas a všiml si, že o jeden ze sloupů u vchodu na balkón se opírala podezřele, až nezdravě hubená žena – odhadem mohla mít tak devadesát kilo. Vedle toho mě zaujal i fakt, že byla tak očividně genderově vyhraněná. Bytí pouhou ženou či pouhým mužem se považovalo za rys nižších vrstev, patricijové si vymýšleli vlastní pohlaví, vlastní orientace i identity s originálními zevnějšky. Definovali sami sebe dle svých vlastních slov a tuto definici pak řvali druhým do očí, nechť tak mohli být druhými i schváleni, jelikož sama o sobě ona slova pro ně neměla žádnou hodnotu, byly to jen prázdné plky, jimiž se snažili zaplnit dutost svých existencí. Až tehdy, kdy slyšely ony kecy i z masitých rtů druhých, až tehdy, kdy druzí brali jejich přesvědčení na vědomí, až tehdy je přijímali skutečně za své. Ona čistopohlavní žena se střetla s mýma očima a zapletla můj pohled do svého těla několika jednoduchými gesty. Pozvedla bradu, pootevřela plné měděné rty odhalující dva drobné bločky bílé čokolády slabého předkusu, a když se otočila, pohodila rusými vlasy, jimiž prostupoval pomerančový měsíc. A znova, bylo to tady; další perfektní chvíle. Tato však byla na dosah. Vyšel jsem jí vstříc.

  Postávala ke mně odhalenými zády, bledými jak plátno, na něž kdysi dávno nasněžily čokoládové pihy. Její kůže jich na sobě nesla celé myriády a mou hlavou na chvíli probleskla vize ospalého sobotního rána, kdy bychom my dva vedle sebe leželi v rozházených peřinách slepeni k sobě nočním potem, a já ji spojoval pihy na těle do souhvězdí.

  „Jste štíhlá,“ pronesl jsem. Otočila se, opřela se o zábradlí a vypnula hrudník. Oči se jí zastřely tisíckrát a jednou znovu a znovu sehranými divadélky.

  „Ano? Líbí se vám štíhlé holky? Na kolik mě vidíte? Sto padesát? Nebo dokonce sto dvacet, Vy chlípníku?“ zachichotala se. Samozřejmě, že se mě musela zeptat. Jak jinak by asi tak mohla vědět, jakou váhu by jí lucidium proudící v mých žilách přidružilo?

  „Hádal bych vás spíš na devadesát,“ utnul jsem jí tu roztomilou hru jedním rychlým tahem, který ji zcela odzbrojil. Do očí se jí vrátil lesk a ňadra klesla v povzdychu. Zamyšleně si mě prohlížela. Nedovolil jsem jí však nic říct a hrál si s ní dál.

  „Vypadáte znuděně. Copak si neužíváte galavečeru na slavné Bohémské věži?“ pousmál jsem se na ní s hýřivým cynismem a roztáhl ruce do šíře, jako bych byl uvaděčem frašky tohoto večera. Odvrátila ode mne zrak.

  „Žižkovské,“ procedila skrze zuby.

  „Tak se jí bohužel neříká už přes sto dvacet let,“ zasmál jsem se a přistoupil k ní blíž. Instinktivně si přitáhla skleničku s nápojem na hrudník; má blízkost jí byla nepříjemná. Nevěděla, kdo jsem a oč mi jde. Sklenku jsem jí pomalu vyňal z dlaní a upil.

  „Náhražka kakaa.“

  „Jak to poznáte?“

  „Mí rodiče byli chudí. Nebýt mého mlsného jazyka, tak bych se nahoru nikdy nedostal.“

  „Na ochutnávače jste trochu hubený.“

  „Žraní nechávám ostatním,“ řekl jsem a přehodil skleničku přes okraj balkónu, „já jen ochutnávám, něco nakousnu, něco slíznu..“ Rychle se nadechla a opřela se do mě očima, chtěla mi vlepit facku, viděl jsem ten slabý záchvěv v pravém rameni, ale nakonec se ovládla. Po pár němých vteřinách, kdy mi něco hledala ve tmě zřítelnic, se vítězoslavně usmála.

  „Velmi lákavý návrh, ale bohužel, jsem lesba.“ Zatnul jsem se zasyčením zuby.

  „Věděl jsem, že jste příliš dobrá na to, abyste byla cisheterosexuální.“

  „Vás přitahují jenom štíhlé cisheterosexuální ženy femininního zevnějšku? To Vás vcelku lituji. A omluvte mou smělost, ale nebudete vy náhodou ještě panic?“ Jedovatá ironie, jež se jí zničehonic uvolňovala z hlasivek do vět, mi rozproudila krev.

  „Ale prosím vás. Nebudeme předstírat, že to, jaká jste vy normálně, nejsou všechny ženy v očích každého muže v lucidiovém opojení.“ Zalapala teatrálně po dechu.

  „Naříkáte snad dnešní lid z povrchnosti a pokrytectví?“ Podívala se na mě s přehnaně vystrašenýma očima, načež se ode mne se slabým smíchem odvrátila a zahleděla se na neviditelný horizont, co se rozpíjel ve smogu.

  „Myslím, že naše umělá věčnost adolescence je dostatečnou odpovědí,“ odtušil jsem, sic to bylo nadbytečné. Touto těžší, chmurnější poznámkou jsem si však získal její sympatie, jak jsem později zjistil. V konverzaci jsme každopádně nepokračovali, neb se sálem prohnal hýřivý vzruch, který doputoval až k nám na balkón.

  „Co se to tam děje?“ optala se žena spíše otráveně, než se skutečným zájmem. Oba jsme zamířili zpět do místnosti a protlačili se hloučkem lidí kolem fontány. Tam, v bazénku, se koupala nahá obézní osoba naturálně ženského pohlaví, mazala po sobě čokoládu a i ji ze sebe slízávala, přičemž vrkajíc volala, že je malinkatý ptáček. Lidé podobní děvčatům a lidé podobní chlapcům se v kruhu hašteřivě chechtali a ukazovali si na nebohou pomatenou, dokud ta křečovitě neustrnula a nepřepadla přes okraj fontány na podlahu. V tu ránu se k ní vrhli dva muži a odtáhli ji pryč. S jedním z nich jsme se střetli pohledy – raději jsem odhlédl.

  „Míronoši..“ sykla zrzka po mém boku, „Co to s ní udělali?“ otočila se ke mně. Povzdychl jsem si.

  „To už jsem párkrát viděl. Podezřelé osoby předávkují lucidiem a oni nejsou schopni své halucinace ovládat. Chtějí z nich dostat jejich podvědomé fantazie a jejich tajemství. U téhle se očividně spletli, byla to hédonistka tělem i duší.“

  „Hnus. Proč to dělají takhle na veřejnosti? Proč ji prostě nezatknou, jako to dělávali dříve?“

  „Pro zábavu druhých,“ rozhlédl jsem se po diváctvu, co se už počalo rozpouštět po sále.

  „A bude v pořádku?“

  „Lucidium je halucinogen, předávkování vás nemůže zabít.“ Myslel jsem, že jí uklidním, ale naopak jsem v ní probudil ještě více nejistoty. Přeskočila jí žlutá jiskra v očích a zamračila pohled. Podívala se mi zpříma do očí a opět v nich něco hledala.

  „Nevíte toho nějak hodně?“

  „Podívejte se na mne, jak vypadám. Nejsem váš typický patricij.“ Znovu si mne prohlédla, tentokrát však zhluboka, ne jen povrchně, od hlavy až k patě, přesto se však nakonec opět vrátila k mým očím. Prošla kolem mne, pravíc: „Nemyslíte, že by toho v životě mělo být víc, než jen utápění svých nervů v tlumících drogách čokolád a namáčení svého mozku v lucidiu? Tento svět je tak zkažený.“ Věděl jsem, že to byla pozvánka do hlubších zákoutí její duše (a nejen té, nýbrž i jejího krásného těla, na němž vlály její lehké šifonové šaty utkané z kůry pomerančů), a proto jsem se krátce usmál předtím, než jsem ji následoval a odpověděl jí.

  „Zkažený? Vždyť to, co teď máme my, je utopie, ráj na zemi. Máme jídlo a jen to dobré – čokoládu, marcipán a zmrzlinu. Máme zábavu a jen tu dobrou – zdraví neškodlivé drogy, alkohol a nezávazný sex. Máme život a jen ten dobrý – mladý, smyšlený a zcela svobodný.“ Zastavila se až na opačné straně sálu, u jednoho ze sloupů. Otočila se na mne.

  „Vy jste přesvědčený o tom, že tento svět je v pořádku?“

  „Ano, nemám pochyby. Nepopírám, že je poněkud směšný, ale v pořádku je.“

  „Co kdybychom se vsadili? Vsadíme se, že vás donutím zapochybovat o světě patricijském a umožním vám nahlédnout do krásy světa plebejského.“

  „Dobře. Ale o co?“

  „Když vás přesvědčím, vrátíte se ke své chudé rodině, kterou jste opustil.“

  „A když ne?“

  „Tak se s vámi vyspím.“ Chvíli jsem na ni překvapeně zíral. Naklonil jsem se lehce vpřed, směrem k ní a přivřel nedůvěřivě oči.

  „Já myslel, že jste lesba.“ Taktéž se ke mně naklonila a podle se usmála.

  „Jak kdy.“

  Svět pod šedesáti šesti metry smogu byl jádrem hniloby, z něhož samotný smog i vycházel. Společnost, rozštěpena na váhách, však nikdy nebyla více v harmonii. Tady dole nikdo nepřemýšlel nad svým údělem, neboť byl neustále svým okolím přesvědčován o tom, že neexistuje jiného života, než ten, jenž je mu představován na každém kroku. Děti se ve školách nikdy nepozastavovali nad obětí třetiny svého života, kterou položí v zenitu svých dní na oltář lidem, co se nad ní ani nepozastaví, neb jí berou jako samozřejmost. Matky nikdy nepohlédnou do skel výloh se svým dítětem po svém boku a nepoloží sobě samotným otázku, zda-li kdy vůbec toužily po tom, aby přivedly na svět potomka, zatímco ti staří, hledajíce v prasklinách stropů nad svou postelí svůj kýžený klid, trousí v tichem vystlaných domovech sami sebe a považují své díry v tělech za svou moudrost. A nikdo se nikdy nepodivil nad oranžovým měsícem, ne proto, že by jej nemohli dílem smogu spatřit, nýbrž proto, že nikdo z nich už neví, jak zvednout hlavu vzhůru.

  Sešli jsme schodiště Bohémské věže až do nejnižší úrovně, do míst, kam žádný patricius sám od sebe nezavítal, a proto nebylo schodiště shora ani nijak uzamčeno. Žena odemkla vlhké, těžké východové dveře. Přitlačila do nich ramenem a ty se zavrzáním povolily. Přivítal nás oranžový svit lamp, však na rozdíl od toho měsíčního, tento vyvolávalo pouze iluzi krásy. Ulice, do níž jsme vstoupili, se ztrácela na obou koncích v kyselé mlze. Má průvodkyně se jí nadechla a vyzvala mě, ať ji následuji. Založil jsem ruce a vydal se v jejích stopách. Procházeje podél stěn domů, na jejichž stěnách se rosily z vnitřků domů zčernalé slzy, jsem pozoroval mdlé, unavené výrazy, co právě v oné neprostupné mlze hledaly daleká zelená světýlka polárních září, navždy odsouzené k věčnému plápolání a neobjevení. Čím starší byli nositelé těch tváří, tím ohnutější měli hřbety a tím křečovitější byly jejich ruce, natažené do smutné vlhkosti vzduchu. Marně jsem hledal krásu v rýhách jejich vrásek, od nichž byli lidé v surrealitě osvobozeni za cenu několika dekád svého zbytečně dlouhého života, něčeho, čeho se lidé tam nahoře v klidu vzdali. Vždyť již po pouhých třiceti letech naší existence počneme uvadat – po překročení té hranice se život přestává žít a už se jen stárne. Patricijové tuto hranici zavrhli a zůstali stát na místě, v naivní blaženosti mládí, a když k ní konečně dospějí, odeberou se do kómatu virtuálních realit, kde se jejich vědomí postupně rozplyne.

  Došli jsme na pomenší náměstí. Plebejci nám po celou cestu uhýbali – naše krása je děsila. Na jedné ze stěn, která podpírala střechu jakéhosi opuštěného, pravděpodobně křesťanského kostela, zářila do vlhké tmy velká obrazovka v explozivním kontrastu se zbytkem toho popelavého světa. Usmívala se na ní mluvčí vládnoucí politické strany, velmi sympatická brunetka (blondýnkám plebejské ženy příliš nedůvěřovaly), maskéry a počítačově upravena tak, aby vypadala jako třiceti až třiceti pětiletá. Velmi laskavým, ale důrazným hlasem pravila do noci v neustálé smyčce jednoduchý monolog:

  „… Výměnou za nejistotu svobody vás odvděčíme jistotou domova, jistotou jídla, jistotou klidného a úctyplného důchodu, jistotou zdravotnické péče a jistotou práce. Člověk se nenarodil k tomu, aby byl svobodný. Svoboda je pro něj stav nepřirozený a zhoubný. Z jakého jiného důvodu by se národy skláněly před bohy, lidé podvolovali vládcům a člověk jako jednotlivec propadal lásce? Aby nebyl svobodný. Dovolte nám proto odejmout toto příšerné břímě, které na vás snesli vaši předci sice s dobrým úmyslem, ale v pošetilosti. My, osvíceni moudrostí, přece víme, že svoboda není v lidské přirozenosti. Svoboda je pro zvěř. My jsme lidé – my stojíme výš, my udržujeme v chodu společnost, my máme účel a poslání. Svobodu zvěři, pokoru lidem!“

  Rusovláska vnikla do kostela ztrouchnivělými dveřmi s urvaným zámkem a já ji následoval. Hlas brunetky jsme nechali za sebou, její ozvěna nás však neustále provázela. Vnitřek mohutné budovy byl v troskách, většina lavic ležela spálená na hromadě u jedné zdi, stěny byly téměř holé, omítka a písek se válely všude po podlaze. Nad oltářem visel kříž, na němž zbyly jen dvě ruce a dvě chodidla, jedno z nich mělo k sobě dokonce i celé lýtko. Co mě však zaujalo více byla deska se čtyřmi stěží čitelnými písmeny, co visela nad místem, kde dříve byla hlava ukřižovaného, osvícená oranží měsíce vnikající dovnitř kostela roztříštěnou rozetou, umístěnou nad hlavním vchodem. Bylo to krásné.

  „Víte, co je tohle za místo?“ zeptala se žena. Stála pod křížem.

  „Kostel. Křesťanský, hádám.“

  „Přesně tak. A víte, k čemu sloužil?“

  „K uctívání křesťanského boha.“

  „Sloužil převážně lidem. K modlení. Lidé se sem chodili modlit a zpovídat se z hříchů, aby se jednou dostali do nebe.“

  „Zajímavé.“ Vlastně mi to nepřišlo moc zajímavé, ale nechtěl jsem ji urazit. Současná společnost byla ateistická a silně racionální, náboženství se zesměšňovalo už ve školách, „O co vám ale jde?“

  „Jde mi o to, že patricijové nebe shodili na zem. A lidé, kteří se včera modlili, dnes pracují dennodenně, poněvadž mají před sebou vizi krásnějšího života, života patricijského, života tam nahoře, v surrealitě. Ale všichni moc dobře víme, že bohatství, jehož je zapotřebí jako vstupenky do výtahu, není možno dosáhnout dřív jak ve čtyřiceti letech a brána do výtahu se definitivně uzamyká s odbitím třicátého roku života. Vy jste nám to nebe definitivně odepřeli, dokud nebylo na dohled, mohli jsme doufat, ale teď už nemůžeme ani to. I přesto všichni tito lidé stále pracují, mají své sny a své cíle. A víte proč? Protože mají naději.“

  „Já bych to nazýval spíše tvrdohlavostí.. Tohle je ta vaše krása plebejská? Naděje? Jste sentimentální a to jsem vás měl za hluboce racionální ženu.“

  „Neříkám, že lidé nejsou pošetilí. Neuvědomují si totiž, že surrealita nestojí za to, aby se k ní směřovalo. Je zapotřebí odvrátit směr této naděje. Na druhou stranu, zpátky k přírodě.“ Vysmál jsem se jí.

  „To snad ne. K přírodě?“

  „Ten svět tam nahoře – v oblacích – ten je odporný. A víte proč? Protože je proti přírodě. O tom to celé je.“

  „Proti přírodě? Ano, to je. Ale nenapadlo vás někdy, že je to možná dobře? Příroda je krutá. Přírodu nezajímá morálka, etika a estetika. Přírodu nezajímají malé nebohé děti umírající na leukémii a už vůbec jí nezajímá politická korektnost. My všichni víme, že patriarchát je zárukou vývoje, stejně tak jako je zárukou nekonečných válek – že černoši jsou v průměru statisticky méně inteligentní než běloši, stejně tak jako běloši jsou v průměru statisticky méně inteligentní než asiaté – že muži jsou v průměru agresivnější než ženy, které se také v průměru dožívají déle. Tohle jsou přírodní fakta, ne sociální konstruktivismus, ne rasismus a ne šovinismus – jen ta Vaše příroda.

  Na lidech tedy je, zda-li překonají přírodu a animálnost a budou se držet vymyšlených hodnot, budou si přetvářet morálku a etiku každou dekádu, povznesou se nad zákony přírody a vymyslí si své vlastní zákonitosti a svůj vlastní smysl existence. Je na nich, zda se usnesou, že příroda je něco, co musí být překonáno. Anebo se oddají přirozenosti a akceptují, že ne všichni jsou si rovni, že slabí nemají na světě místo a že život nemá smysl. Buďto může člověk pokračovat v existenci sisyfovské, celá společenství můžou neustále dokola vzkvétat a zase shořet na popel jako fénixové, anebo člověk ustoupí balvanu a vystoupí na horu bez něj, zcela svobodný.“ Zírala na mě v neuvěření, prosta slov. Slabě jsem zakašlal, poněvadž mi bylo trochu stydno ze svého excesu, který byl vlastně naprosto nemístný a v kontextu naší konverzace nedával moc smysl. Šlo mi jen o to, dostat ze sebe své dusivé myšlenky, co mi tak dlouho tížily mysl, za což jsem byl ženě vděčen, že mi toto i umožnila. Ono nutkání, sdílet nebezpečné myšlenky, jsme očividně měli společné.

  „Nerozumím vám. Vy ten svět hájíte, ale přesto… přesto jej považujete za špatný?“ Hleděla na mne s vroucnou snahou mě pochopit, ono sdílení několika vrstev duší cítila stejně tak, jako já. Jenomže netušila, že já ty nitky cév, co se mezi námi splétaly, dokázal kdykoliv přeseknout právě kvůli absenci té plebejské vlastnosti, jíž jsem se tak pyšně posmíval.

  „Děkuji vám za hezký večer,“ usmál jsem se na ni a přistoupil k ní blíže. Rozhostilo se ticho očekávání, zhoustlo mezi námi stejně jako ona jedovatá, nažloutlá mlha mezi budovami. Zajel jsem jí levou rukou na bledé plátno zad. Křečovitě zpevnila tělo, bojovala sama se sebou, štěpila se do tisíců žen, které přes sebe řvaly a já v sobě nosil tu něžnou sílu je všechny utišit pouhopouhým polibkem. Završil bych tím tento večer pomerančového měsíce do surrealistické dokonalosti, něčeho snového. Bohužel mi však o něco takového nikdy nešlo.

  Rychlým chvatem jsem vytáhl z vnitřku svého saka jednu z injekčních stříkaček a vrazil jí ženě do hrudníku. Levou dlaň jsem jí zaryl do kůže zad a přidržel si ji u sebe, když se počala bránit. Palcem jsem jí vpravil dávku lucidia přímo do srdce. Zorničky se jí v mžiku roztáhly téměř po celých duhovkách, z nichž zbyly jen obrysy zatmění. Přitáhl jsem její ucho ke svým rtům a zašeptal: „Měla jsi prostě jenom držet hubu,“ načež jsem jí pustil. Chvíli se klopýtala a dýchala horoucným tempem, na čele jí vyrazil pot a třásla se, když se jí však konečně zase zpevnily nohy, uskočila a vyjekla, s očima upnutýma vzhůru. Poté se rozesmála a roztáhla ruce.

  „Nebe hoří! Nebe hoří! Plebiscit povstává! Konečně…“ smála se. Klesla zrakem na hromadu sutí před sebou, jež v jejích halucinacích pravděpodobně nabírala zcela jiných podob, „ach, růže, tak takhle vypadají na živo, to je ale nádhera, přesně jak vyprávěl tatínek…“ zakroužila zrakem na mne a tváří jí projel trn tesklivé bolesti, poznenáhle vykvétající v radost slz štěstí. Vrhla se na mou hruď a pevně mě zmáčkla, vzlykala a hekala: „Tatínku, já to dokázala, vidíš to? Žižkovská věž vybouchla a celé nebe hoří, přesně jak sis přál… A ty voníš jako růže,“ zase se ode mne odstrčila a chodila kolem mne, „celý svět je z růží – kde to jsem, pověz – v pralese, hele, opičky, vypadají přesně tak, jak jsi vyprávěl,“ její halucinace ztrácely koherenci s realitou, fantazie jí vytékala ze všech tělesných otvorů do éteru, v němž se topila, „a hraje hudba, jsem mořská panna, nahá, chci tančit, chci tančit, tančím…“ naráz ztuhla a přetočila hlavu zpět na mne, přímo pohlédla do mých očí a mně se přehnal mráz po zádech, když vyslovila: „Sisyfos ustoupil balvanu a ten rozdrtil svět.“

  Poté se zcela oprostila od reality a svého těla a dopadla na podlahu. Několikrát sebou ještě škubla, od úst jí vyteklo trochu pěny, pak veškeré pohyby ustaly, krom dvou; hrudník se jí stále zvedal a její vytřeštěné oči těkaly po obloze, protože viděly to nejkrásnější, co kdy vidět mohly, zatímco ty mé poprvé pohlédly na smogem nezakrytý horizont mých dní a to, co spatřily, do nich vehnalo slzy.