Trankvilitismus



Vždy jsem měl rád velká slova, přišla mi jakoby vytesaná z písmen velkými umělci.

Na konci všeho, především na konci dní, mě jímá vždy totéž. A ač dokážu, myslím, velmi zkušeně žít, i přesto nedokážu přesně pojmout to, co bych tak rád vyjádřil slovy - barvami - písněmi - fotografiemi... nelze to vyjádřit.

Pravdu nalézám nakonec vždy v sobě a především přirozenost, ztracenou autenticitu, kterou ti nikdo nenahradí, žádné ideje, žádní milovaní, žádní přátelé - to všechno je dobré, to všechno blaží, ale na konci dne stejně usínáš sám (a ráno se probudíš zase s nimi, tak neboj).

Zůstávám, ostatně, stále oduchlý. Ruce mám těžké a hlavu taky. A není nikdo, kdo by mi mohl ulehčit; většinu břemen stejně nosíme sami (neboť jejich tíha padá jen na naše ramena, ne na jejich. Spolehnout se však na oporu, absurdní a nelogickou z jejich strany, o tom to je).

Jsou tu slova, která nejsem schopen napsat, jsou tu obrazy, které nejsem schopen namalovat, jsou tu písně, které nedokážu zahrát, a jsou tu fotografie, které nikdy nezachytím. Protože tu zůstává něco nepopsatelného a nezachytitelného a nevyjádřitelného, něco, co spatříš v rohu svého zorného pole, mihotavě a křehce, a když na to upřeš zrak, zmizí to - samozřejmě.

A pravdu nalézám taky v útesech, mořích a lesích. Čím dál tím víc. Někde daleko, daleko za horizontem města a vertikálou lidí, tou bludnou přesmyčkou z přestřelek a předělů. V člověku jsem pozbyl přirozenosti, v dotyku lidské kůže je tolik trudné těžkopádnosti, ale pak stačí zajet prstem ruky po kůře stromů a hle - vše je náhle tak jednoduché.

Zůstávám, ostatně, stále navždy nikde.

Tak asi nazvu svou poslední knihu - už, aby to bylo.

A hlavně nejsem smutný a nikdy jsem ani nebyl a i kdybych byl, chci být smutný stejně tak, jako chci být šťastný, tak mi to přece dopřej a dopřej to sám sobě, dopřej si svůj zármutek plnými doušky, podlehni mu, abys pak mohl s uslzenýma očima zvednout zrak k syté, blankytně modré obloze, takové, jaké tu vždy bylo a navždy i bude, ta, jež tě přivítala s tvým prvním nádechem a ta, jež se nad tebou bude rozpínat ještě dlouho potom, až padne poslední slza na tvůj hrob a celý svět na tebe zapomene; až na ni, na to plátno, jehož jsi byl a budeš i navždy součástí - budeš jen tah blankytné modři.
Nic víc, nic míň, ale co je víc, a co je míň.


Komentáře

  1. Zrovna jsem si to onehdá zase uvědomila, člověk nakonec vždycky zůstane sám. Zvlášť v noci, když je ticho a tma, víš moc dobře, že jsi sám. Ikdyž se třeba na druhém konci světa někdo snaží, abys nebyl. Jiné by to mohlo být, kdybychom měli mezi hlavami tunel. Nebo je..

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI

Pohádkový realismus