Měkoučké štěstí

 

Při nedávné procházce městem mě ovládl pocit měkoučkého štěstí kujného jako indium.

Bylo to štěstíčko docela nepatrné a maličké, jemňoučké jako srst jehněte. Nad takovým štěstíčkem by kdekdo ohrnul nos - ostatně i já, kdysi. Ptám se: kde se vzala tahle louka? Nebo jsem k ní byl jen slepý?

A jak ulehám mezi květiny, umírám, nebo vítězím? Je tohle cíl, kvůli němuž trpěla a bolela má duše, au au au?

Je tohle ta „chvíle, jež se nazývá domovem“?

Kdo mi ho postavil a kdo mi otevřel dveře? Ale tam nahoře, v pokoji pro hosty, je otevřené okno, jímž dovnitř fouká vánek... a já tuším, že záclona tiše tančí, ale tu jistotu nemám, nikdo ji nemá.

A desítky nehybných sluncí ve mě probudilo náhlou chuť psát básně, která se rozplynula do všednosti. Tak mi to uletělo pryč, ono plaché zacuknutí v prstech, a já už to nesvíral v dlani pevně a křečovitě. Není schopnost všimu, ta schopnost vidět krásu v každodení, přece jen ušlechtilejší než její násilný otisk do papíru perem?

Listy knih, které jsem nenapsal a nikdy nenapíšu, tančí ve větru... a já se ještě nepředstavil, v tento tichý podvečer, v tomhle tichu - omlouvám se: jsem vítr.

(Umělec jako druh charakteru, ne životní poslání.)