Branou ostružiny


 



Zavírám v srdci každou krajinu.

Pokud bych se narodil jako pták,

byl bych něco malého, co nelítá,

a dával to jiřičkám, sýkorám za vinu.

Schody z ropy a vzduch jak melasa,

zatnout zuby a nadechnout se.

Teď vložit rým, teď říct něco jako „masa“

a v lepším případě použít slovo „krása“.


Když mi bylo šest, sousedův chlapec

si sundal triko v zahradě.

Mně bylo též vedro, ale strach mi nedovolil...

z představy spálených ramen.


Když mi bylo dvanáct, sousedův chlapec

umrzl na poli za chatou.

Stal se kamenem, stal se prvkem

krajiny. Po kapsách trnky.


Ruka na klice bytu gilotiny,

každý rok teď leží na schodech

jako něco, co se obchází,

jako špína.


Najít tak krajinu, která se nezavře

při mém kradmém pohledu.

Najít tak čas bez hodin

a domov bez místa.

„Můj domov již není místo,

nýbrž chvíle.“

Chvíle jako krajina

roztoužená soumrakem.


Kolikrát tahle slova

ještě vhodím do ticha?

Jako mrštit růží do noci,

tančit valčík v bezmoci.


Znova a znova tahat z vlasů pěvce,

kteří už dozpívali.

Držet je v dlaních a udusit

nebo je pustit a nechat zmizet.


Ne, ani jedno.

Proto mám vlasy jak vrabčí hnízdo.

Proto mě, maminko, nestříhej.

Krajina je mou součástí.


A přesto je ruka na klice páky gilotiny.

A přesto nad týlem houpe se kyvadlo.

A přesto jako kocour v mrtvé jabloni

pozorovat tanec chlapců kolem ohně.


Naposledy se ohlédnout za rameno

a nespatřit nic, než listí ze všech podzimů.

Ale ty to slyšíš, jak vane vítr z hor,

jak věčně zpívají lesy. 


Jiným, než jsi ty

smývá moře stopy v písku,

se rosí řasy v noční mlze,

ranní svit svítí do snící tváře.


A co na tom,

že jsi prošel branou z ostružin?

Když každé našlápnutí 

patří zloději, co se ohlíží za rameno?


Kdo by se neztratil,

když jediné, čemu naslouchá,

je ticho vlastních kroků?

Kdo by se nezatratil?


Kdo by se neztratil,

když jediné, nač kouká,

je kam šlape příliš rovně?

Ať cesta ztratí směr!

Takže co na tom,

že jsi kdysi prošel branou z ostružin?

Když míjíš dutiny stromů

a náruče bílého paroží?


Takže co na tom,

že jsi kdysi prošel branou z ostružin?

Když ses nikdy nezastavil

a nezvedl zrak k ptákům na děravém nebi?


Takže co na tom,

že jsi kdysi prošel branou z ostružin?

Když stále cítíš v nose palčivý puch

hnijícího těla při oblevě?


Klesla ruka páky gilotiny.

Roztáhlo se chřípí domoviny.

Spojily zamlčené parapotamony.

Zvedla se obruč brány ostružiny.


To, co byly dveře do bytu,

je něčím dočista úplně jiným,

chtě nechtě. Jako my všichni,

lámající vteřiny přes kolena.


Nehnutý teplý vzduch

nahradil ostrý mráz

chrastící větvemi.

Jsem někde, jsem jinde.


Jsem někdo, jsem jiný.

Odvrací se pohled zloděje

a rozeznává linii ostružiní; 

přes práh do beznaděje.


Zavolám do lesa,

jenž šumí ve větru.

Pohladím mech

pod sněhem.


„Co se stalo, kde to jsem?

Proč práh stal se kamenem?

Proč z chodby a stažené kliky

stala se smrčina, koberec z klikvy?“


Smrky, lišejníky, balvany mlčí.

Mlčí i jinovatka, stopy srnčí,

obrovské skály i křoví trnčí,

tam daleko, kde lesy končí.


Barevný závoj, čili „život“,

odlétl s fujavicí.

Co zbylo, je můj žal věčný.

Ne, smírná samota.



Komentáře

  1. Proto mám vlasy jak vrabčí hnízdo.

    Proto mě, maminko, nestříhej.

    Krajina je mou součástí.

    ach Dan ...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

FAROLOGIE PRO POKROČILÉ

a je to pryč

Dvě přítelkyně šly na procházku