Spisovatelovy deníky 6
A ty básně, kde skončily, ty básně? Vzal je čas, nebo vítr?
Když se ohlížím přes rameno, chvějí se mi řasy.
A i ve třiceti jedna letech si koušu kůži u nehtů až do krve.
Vznášeje se na hladině zálivu prostřeleného srdce, nebo-li Regoista pokračuje docela zdárně. Po konci Díry mě to hodně chytlo, už se mi dlouho nestalo, abych tak moc chtěl psát knihu a aby mi to i přirozeně samo od sebe šlo, aby se mi obrazy skládaly ve věty tak prostě a jednoduše. Zároveň jsem jednotlivé fragmenty začal vkládat do ucelenější podoby a vyřešil nějaké logické kiksy nebo vůbec, děj jako takový (který ostatně stále moc není). Také jsem se rozhodl víc opřít do konceptu lyrického románu a „poezie v próze“ a nestydatě a okatě přímo v textu veršuji. Někdy lépe, někdy hůře, ale je mi to jedno. Jak já žízním, šíleně, po autorském konceptu. Bože, ten svět je tak kreténsky retardovaný, je to k nesnesení, všechno je tak blbé a prvoplánové a povrchní a kokotské.
To mi připomíná, že bych si mohl udělat výlet na Kokotské rybníky, něco, nad čím už dlouho přemýšlím. Teď sice začíná jaro a počasí je krásné, takže lidé vylézají z domovů jako krysy z kanálů, opravdu, je nesnesitelné jak se to venku hemží lidmi jako mouchami kolem čerstvého lejna, ale pokud se mi podaří vylézt z baráku během týdne, mělo by to být snesitelné. Opravdu nic nezkazí výlet do přírody tak jako setkání s dalším člověkem. Tuhle jsem byl v Českém lese a nepotkal jsem ni-ko-ho. Bylo to asi tím, že pršelo, s čímž jsem nepočítal, takže jsem zmokl... ale bylo to bá-ječ-né. Myslím, že každý dospělý by měl jednou za čas zmoknout, když se přenese přes to nepohodlí, je to vlastně velice příjemné a horký čaj pak o to víc chutná. Ten náš odpor k nepohodlí je podle mě naší zkázou.
Existovat je čím dál nesnesitelnější, společnost mi přijde čím dál stupidnější a vztahy s lidmi mě obtěžují čím dál tím víc. Čím jsem starší, tím víc mám chuť utéct do lesů. Příliš si v tomhle nerozumím, jelikož se mi relativně daří. Kde se to v člověku bere, tahle potřeba všechno zavrhnout? Je to břemeno již stvořeného opravdu tak nesnesitelné? Nemělo by být, pakliže by bylo upřímné a autentické... nebo ne? Apropó, z Regoisty:
Proč chci o všechno, co mám, přijít? Proč chci zarýt nehty do Tvé kůže jako do nejúrodnější černozemě, proč chci olíznout Tvou tvář jako vlk srst jehněte, proč chci ošetřit Tvá střepinami rozřezaná chodidla bílým kapesníčkem?
Přitom to vlastně není o lásce. Nebo ano, je, ale není. Je i není. Je a není. Je to o více věcech. Ale taky o lásce. Nebo o představě lásky. Nebo kdo ví. Co na tom.
No, každopádně Regoista mi už zase hnije v dokumentech... není to radost? Nic nevydrží, bože, zase chodím jako kretén po bytě a čumím, čeho bych tak čapnul, a nic mě neláká, jen občas takový kreativní záškub jako cuknutí svalů v ocase kapra s uťatou hlavou. Bože, jak tohle nesnáším... tuhle absolutní neschopnost, naprosto neospravedlnitelnou a ubohou. A věčná otázka - je to neschopnost či neochota? A už když tohle píšu, říkám si, že tady vzniká Virginiina iluze, protože i Virginie si zapisovala do deníků především tehdy, když jí bývalo mizerně nebo jí něco trápilo, což pak vyvolávalo dojem, že byla furt depresivní...
A do píče s tím vším už.
Vyhrabal jsem u rodičů doma starou videokameru na kazetky a ta mě relativně nadchla. Chci natočit nějaký dokument o kráse... bude asi trochu experimentální - pokusím se prostě natáčet krásné věci... snad to udrží mou pozornost, snad mě to nepřestane těšit, bože, snad ano.
To mi to nadšení ze svobody vydrželo ale dlouho! Cha! Pokud je každý den válkou, zamysli se nad tím, kdo tu válku vyhlásil; zdalipak to nebyla tvá vlastní slabost?
Někdy přemýšlím nad tím, zdali není dospělost ničím jiným, než nikdy nekončící snahou vidět svět dětskýma očima.
