Zaškův blog

Svět za okny stekl po unavených fasádách společně s deštěm a odhalil nahou kůži s chvějícími se brvy. Šálek černého čaje, jenž mi přinesla mladá slečna s rudými rty, nosil ucho příliš nízko a opíral se tak o podšálek – okraj hrníčku byl nakloněný s bronzově spálenou hladinou nebezpečně blízko k přelití, pročež jsem vyvedl svět z rovnováhy několika větami: od hrotu inkoustového pera, od květů seschlých levandulí, od okrajů rozlepených obálek se ozývá teskný zpěv z hlubin nejhlučnějších měst, aby toho, kdo kráčí po stropě, navždy snesl do vesmíru Číšnice s rudými rty akorát procházejíc kolem překvapeně zašmankotuje, jak se svět nakloní a jí málem přepadne šálek kávy přes okraj podnosu, a mladá umělkyně s velkými brýlemi je přespříliš zaujatá svou knihou, než aby jí dokázal ponížený svět vykolejit anebo čajorovné chvíle zkrátka zná, ta mladá umělkyně s velkými brýlemi.. Odložil jsem Skácela a upil z hrníčku, ...

Hikikomori - Crywank   Léto konečně umírá a to, co vidím, když zavřu oči, spatřím nyní i pokaždé, když roztáhnu žaluzie. Dobrovolný a pohodlný zajatec flísové deky s jasmínovým čajem ve zrezivělé ruce; koukám ven, do světa, jehož hudba mi připomíná spíše táhlé vytí sirén z majáků, ohlašující nebezpečnou blízkost ku Ultima Thule. Všechny dlaně natažené přes světokraj (prsty od barvy, prsty s bříšky tvrdými jako kámen, prsty od inkoustu, prsty od razítkové barvy) jsem přesekl v zápěstí bedřichovou rubínovou sekyrou a vyvěsil si je po stropě, tudíž/abych ve světě bezrukých dokázal jen já, s dvěma dlaněmi a deseti prsty, otevřít dveře. Škoda jen, že mé ruce jsou svázané za mými zády (což jsem si však udělal sám, ale to je tajemství).   Žeru, dokud nebleju, abych ze sebe dostal malé Zašky s velkými hlavičkami, kteří se mi koupou ve šťávách. Doposud jsem však ve svých zvratcích vždy nalezl jen střípky své duše, jež musím pečlivě skládat zpět - praskliny jsou nicméně vidět...

O nemocném mladíku a nemocném domě. Flegmacie Jmenoval jsem se Ondřej Racek a již od svého útlého dětství jsem trpěl nevyléčitelnou nemocí, jež mě přetransformovala z čilého, usměvavého, baculatého chlapečka do podoby pohublého, nepříliš mluvného mladíka, většinu svého času trávícího ve svém pokoji. Nemohl jsem vlastně jinak – má imunita byla velmi slabá a křehká, vlhkost mi nedělala dobře, chlad i horko na mě měly příliš silný účinek. Sebemenší nachlazení mi mohlo způsobit nedozírnou újmu. Jako člověk jsem prakticky nemohl existovat ve venkovním světě; byl jsem připoután ke své rodině, ke svému domovu, ke svému pokoji; k sám sobě. Víte, z počátku, kdy mi nemoc ukradla pouze mou statnější postavu, stále jsem si byl schopen udržet svůj úsměv a vtip, s nímž jsem pohlížel na svět kolem; můj humorný nadhled byl hnacím motorem mých dnů a to, co mi propůjčovalo onen humor a dovolovalo mi vtipkovat nad svým vyprchávajícím mládím odsouzenému ku ztracení,...

  Ne, nenatrháš z nebe hvězd a přece věř, že natrháš - Fráňa Šrámek   Před pár vteřinami jsem byl s Bedřichem (vyloženě Bedřich, ne žádný z bedřichů) ve světě Zapropastí a ve stavu sdíleného světobolu se jej pokusil korunovat (koruna byla vytesána Rubenem Norieuxem z islandského křišťálu). Bez úspěchu; Bedřich si sundal totiž svou hlavu. Naprosto odzbrojen z jeho podivného činu jsem mu řekl, že já nic takového neumím. Až nyní mi dochází, že jsem se ho měl zeptat, zdali je jeho hlava nasazovací, nebo si každý den hněte novou, ten Abedřich.   Nyní kráčím domů ve tmě noci a cítím se poprvé za dlouhou dobu vyloženě svobodný.    A pak, za pár vteřin, uvidím v zrcadle Aurélii šeptající kdybysmy. A já, jako již tolikrát, přivřu oči, pohlédnu na svět s divadelními kukátky a pravděpodobně vyzvracím dalšího jetuníka.. za což se upřímně omlouvám.   Přeji si dvě věci: buďto, ať potratím Nebedřicha, nebo, ať porodím bedřicha.   Ale v žá...

Coffin Dance - Andrew Jackson Jihad   Il faut jet do Prahy. Stěny všeho byly růžové a v podpaždí jsem držel setnutou hlavu nějakého dítěte, co nepřestávalo kecat.   Už se na nic nehrálo, myslím, jen hrálo. POJĎ TO UDĚLAT ( prosím se zdálo snad nedosažitelné pro všechny ty unavené duše) a já stál polonahý.   Sedě na polštářích dva metry pod zemí jsem utrhl jen jeden sladký kousek ovoce z celého toho trsu, který mi roste vzadu v ústech nad jazykem. A už hnije, přezrálý. Spolknout! Hořké. Takový egoista!   Fjodor Kukovič Vodov se smál a kouřil cigarety, ale kouř z nich už nebyl modrý - ta perfektní chvíle už byla pryč. Ač jsem nechtěl sedět se svými jsoutuníky další dvě hodiny na terase, tak jsem si upřímně přál, aby slunce svítilo zase tak, aby kouř z cigaret měl modrý nádech. Ale to už bylo pryč.   Bylo to dobré  a nějaký ten úsměv a smích. Já poněkud zklamán.   Začalo pršet a Praha voněla. Lidé noci jsou krásní.   Nastoupil js...

3 povídky o lásce. Kolik šancí a kolik naděje to dá, milovat? | O věčné lásce | Prequel k Egoistovi OSUDOVÁ LÁSKA IDY MEDKOVÉ Poprvé jsem ho spatřila v kavárně Zlatohlavec na rohu dvou ulic, skrze výlohu. Seděl za oknem, v ruce arabskou kávu (ta čerň vesmíru!) a lehce do ní foukal. Myslím, že jsem na něj předlouze koukala, poněvadž se po chvilce na mě pobaveně usmál. S tím krátkým úsměvem přišel i přesilný pocit déjá vu, z něhož se mi téměř zamotala hlava. Promnula jsem si dlaní tvář a když zvedla znovu zrak, byl pryč. „Jsi v pořádku?“ řka svým chraplavým hlasem stál přímo proti mně – vyšel ven. To, že mi tykal, mě trochu zklamalo. „Ano, děkuju.“ „Musíš být opatrná a neztratit hlavu. Silné vůně mají na některé lidi silný účinek, jen co je pravda.“ zasmál se, znovu, a vrátil se do kavárny. Zůstala jsem stát před kavárnou sama, lehce rozčarovaná. Byla jsem na vůně velmi citlivá, ano, to je pravda, nebyla jsem s to vystát vůni hyacintů ...