Čekárna VIII.





Svět za okny stekl po unavených fasádách společně s deštěm a odhalil nahou kůži s chvějícími se brvy. Šálek černého čaje, jenž mi přinesla mladá slečna s rudými rty, nosil ucho příliš nízko a opíral se tak o podšálek – okraj hrníčku byl nakloněný s bronzově spálenou hladinou nebezpečně blízko k přelití, pročež jsem vyvedl svět z rovnováhy několika větami:

od hrotu inkoustového pera,
od květů seschlých levandulí,
od okrajů rozlepených obálek
se ozývá teskný zpěv
z hlubin nejhlučnějších měst,
aby toho, kdo kráčí po stropě,
navždy snesl do vesmíru

Číšnice s rudými rty akorát procházejíc kolem překvapeně zašmankotuje, jak se svět nakloní a jí málem přepadne šálek kávy přes okraj podnosu, a mladá umělkyně s velkými brýlemi je přespříliš zaujatá svou knihou, než aby jí dokázal ponížený svět vykolejit anebo čajorovné chvíle zkrátka zná, ta mladá umělkyně s velkými brýlemi..
Odložil jsem Skácela a upil z hrníčku, jemuž jsem zakřivil celý svět. Rty se mi zachvěly při něžném dotyku podzimu a já do sebe vsál večer u krbu, zabalen do bavlněné deky. Povzdych unaveného těla a cinknutí odloženého šálku a dopad setnuté hlavy každého nového příchozího.
Nenapadlo by mne, že by se mi kavárny kdy staly čekárnami.
Dřevěné židle a stoly a parkety, do nichž lidé vryli slova, za něž se styděli či se jich obávali. Všechny ty rýhy tvořili jednu nekonečnou gramofonovou desku a mé srdce bylo jehlou; ticho vyzvánělo všemi těmi gesty a slovy, nikdy nevykonanými a nevyřčenými. A já byl jen další z těch mnoha snílků, bohémů, zpěváků a tanečníků kavárenských parketů.
Cojestuv byl bezhlavý a polonahý a houpal se na lustru. Dívka s rudými rty se jej snažila vyhnat koštětem, zatímco mladá umělkyně s velkými brýlemi to koutkem oka, upíjejíc kávy, pozorovala. Když rudoretka shodila cojestuva a ten s bolestivým výkřikem dopadl na podlahu, zavrzal mi solar plexus. Bez jakéhokoliv zaujetí (na rozdíl od mladé umělkyně s velkými brýlemi) jsem pozoroval, jak je ten škůdce vystrnaděn přes práh celé té chvíle rozladěnou číšnicí a jejím koštětem. Až o chvíli později, poté, co jsem dopil poslední kapky čaje, jsem se tomu slabě zasmál, ačkoliv jsem slyšel na okna ťukající Bedřichy více než dobře.
Otevřel jsem Skácela a dal se zase do čtení, nicméně, na vteřinu, na drobnou vteřinu, mnohem menší než všechny její sestry, jsem odtrhl zrak od básní a zahleděl se na znovu nakloněný okraj hrníčku, s tíživým pocitem, s nesmírně vesmírným pocitem všudypřítomné a věčnobytné trpné lásky, jíž se otřásaly všechny poetické osudy. A já si jen povzdychl.
Nenapadlo by mne, že by se mi život kdy stal čekárnou.





Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkový realismus

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI