Nikde #1




  Ne, nenatrháš z nebe hvězd
a přece věř, že natrháš
- Fráňa Šrámek


  Před pár vteřinami jsem byl s Bedřichem (vyloženě Bedřich, ne žádný z bedřichů) ve světě Zapropastí a ve stavu sdíleného světobolu se jej pokusil korunovat (koruna byla vytesána Rubenem Norieuxem z islandského křišťálu). Bez úspěchu; Bedřich si sundal totiž svou hlavu. Naprosto odzbrojen z jeho podivného činu jsem mu řekl, že já nic takového neumím. Až nyní mi dochází, že jsem se ho měl zeptat, zdali je jeho hlava nasazovací, nebo si každý den hněte novou, ten Abedřich.
  Nyní kráčím domů ve tmě noci a cítím se poprvé za dlouhou dobu vyloženě svobodný. 
  A pak, za pár vteřin, uvidím v zrcadle Aurélii šeptající kdybysmy. A já, jako již tolikrát, přivřu oči, pohlédnu na svět s divadelními kukátky a pravděpodobně vyzvracím dalšího jetuníka.. za což se upřímně omlouvám.
  Přeji si dvě věci: buďto, ať potratím Nebedřicha, nebo, ať porodím bedřicha.
  Ale v žádném případě nechci vyzvracet dalšího zkurvenýho jetuníka.

  U lékaře jsem se byl otestovat, jestli nemám sacharii. Výsledky přijdou snad velmi brzy.

  Sfouknout pampelišku a nepřát si nic, jen pozorovat, jak její peří odlétá.

  Před několika lety jsem byl slepicí. Kráčel jsem se svými jsoutuníky sem a tam (teď vstát, seřadit se, jeden za druhým, do vějíře, tak, výborně, dostanete bonbonek). Hlasy měly kovový nádech.
  A nyní bych poprosila Zaška, aby pronesl pár slov.
  Zašek skutečně předstoupil a poblil se přímo na mikrofon. A lidé natáčeli a fotili jak banda pitomečků.

  Co mě čeká teď? Jen svoboda. Můžu dělat cokoliv, pročež nedělám vůbec nic.

  Dejte mi tři cigarety, ať můžu odkouřit svoje slzy pryč.
  Díky.
  Dobrý, tak je nakonec nepotřebuji, netečou. Místo toho budu potají krást pěnu z tváří.

  

OBLOMOV - A. I. GONČAROV
63 let staré vydání.
stačí jen zalistovat.
ta vůně!

Seděl jsem na terase a četl si, nohy nahoře. 
A to, že můj syn na balkóně byl zmrzačený, mi už najednou zas tak nevadilo.
Klid, dýchej.



S dívkou, která měla jinovatku na řasách, na novém čaji, pršelo, hrozně moc, a byla bouřka.
Do toho hrála hudba. Melancholická.
Melancholie, to by nám šlo.



Ptáčata, v centru města, u staveniště, pod stromem, asi vypadla.
Naříkala, teď už jsou nejspíš mrtvá.



Vavřína by se koupala.



Soudružko, Vy si z nás děláte prdel, že?





  Moje duše mi teče až do konečků prstů.
  Nevyřčená slova a city, co se mi válely po pokoji, jsem vysál vysavačem. 
  Já, selavín. 


  Zvednout se a odejít. Z budoucností, které jsou ztracené, do přítomností, které se ztratí. Ale nyní tu jsou. Vejít do chvil, kde nebude ničeho, než cojestuva.
  Jo.
  Tak zase někdy, do té doby budu já nikde.
  


  
  


  
  


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkový realismus

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI