NĚŽNOSTI


3 povídky o lásce.

Kolik šancí a kolik naděje to dá, milovat? | O věčné lásce | Prequel k Egoistovi


OSUDOVÁ LÁSKA IDY MEDKOVÉ

Poprvé jsem ho spatřila v kavárně Zlatohlavec na rohu dvou ulic, skrze výlohu. Seděl za oknem, v ruce arabskou kávu (ta čerň vesmíru!) a lehce do ní foukal. Myslím, že jsem na něj předlouze koukala, poněvadž se po chvilce na mě pobaveně usmál. S tím krátkým úsměvem přišel i přesilný pocit déjá vu, z něhož se mi téměř zamotala hlava. Promnula jsem si dlaní tvář a když zvedla znovu zrak, byl pryč.
„Jsi v pořádku?“ řka svým chraplavým hlasem stál přímo proti mně – vyšel ven. To, že mi tykal, mě trochu zklamalo.
„Ano, děkuju.“
„Musíš být opatrná a neztratit hlavu. Silné vůně mají na některé lidi silný účinek, jen co je pravda.“ zasmál se, znovu, a vrátil se do kavárny. Zůstala jsem stát před kavárnou sama, lehce rozčarovaná. Byla jsem na vůně velmi citlivá, ano, to je pravda, nebyla jsem s to vystát vůni hyacintů nebo kupříkladu právě silné, arabské kávy, ač jsem jak tu květinu, tak ten nápoj milovala. Myslím, že kdyby nevyřkl tu druhou větu, odešla bych – ale namísto toho jsem zavítala za ním. Netuším proč, prosím, neptejte se mne. Jedna má kamarádka mi jednou řekla, že jsem zkrátka velepíča, neboť činím teatristické, básnicky heroické kraviny jako například psaní dopisů, vylepování kopií Muchových obrazů po městě nebo psaní citátů po zdí ulic červenou křídou. Ano, jsem to já, velepíča. A ta velepíča právě vchází do kavárny Zlatohlavec s tím, že ten muž, jenž se na ní tak hezky usmíval, má potenciál být ten pravý. Nebyl to dobrý nápad, už několikrát jsem si rozbila hubu, neb mi mnoho mužů zabrnkalo na mou lyrickou strunu, jen aby ji následně zpřetrhly a vysmály se mi. To je ta dnešní doba; nezazlívám jí to, jde o jinou věc – já do internetového věku prostě nepatřím – ale i přesto se snažím, snažím se hledat v kupce sena tu svou jednu jedinou jehlu, nějakou báseň, citát, gesto či slovo, co by mě přesvědčilo, že v tomto světě je stále ještě něco surreálného, něco velekrásného, něžného.
Velepíča, vždyť to říkám.
„Můžu si přisednout?“
„To je úplně jedno.“ odpověděl a upil kávy. Zamračila jsem se a sklopila bradu. Došlo mi však, že tím značně shazuji sebe samou a slečnu s křečovitě sevřenými rty a hlavou skloněnou jako nějaké uražené dítě není možno brát vážně, pročež jsem se znovu narovnala a řekla, tentokrát s divadelností mně vlastní: „Tak tedy sbohem.“ (na slovo sbohem jsem dala velmi silný důraz, který vyzněl téměř znechuceně) a čekala jsem ještě tři vteřiny (možná to nezní jako mnoho, ale věřte, že v tu jinak prázdné chvíli to nepůsobilo jako vteřiny tři, nýbrž vteřin třicet), poněvadž se mi nechtělo odejít, ale nakonec jsem se skutečně otočila a pomalu, velmi pomalu odkráčela.
„Je to o tom, zda si chceš přisednout.“ zvolal za mnou. Otočila jsem se a má duše zrůžověla. Vrátila jsem se k němu a přisedla si.
„Co si dáte?“ číšnice se na mě nekoukala, zírala urputně do papírku, jako by ho chtěla podpálit silou mysli, a čekala na objednávku. Odpověděla jsem ji až po nějakých pěti (padesáti) vteřinách, kdy se konečně uráčila zvednout zrak a pohlédnout mi do očí.
„Vaši nejčernější arabskou kávu, prosím!“
„Takže turka.“ řekla věcně a švihem odkráčela pryč. Podívala jsem se na muže, kterému ze strniště vycházel spiklenecký úsměv.
„Turek? Český turek? Ale vždyť Vy máte,“ slabě jsem se naklonila, „velevoňavou arabskou kávu?“ načež jsem si uvědomila, že mám výstřih, tak jsem se rychle, až moc rychle, narovnala. Muž však dolů pohledem nesklouzl, celou dobu mi koukal do očí, na vlasy, nos, rty, uši, tváře, jako by se mnou nemohl nabažit – lichotilo mi to, ačkoliv jsem z toho byla také trochu v rozpacích.
„Ke kávě by se měla objednávat voda, to dobře víš. Tu jsem si také objednal. Co se týče té kávy…“ nedokončil větu a vytáhl ze své tašky termosku. Rozzářila jsem se v pitomém úsměvu šestnáctileté dívky, které nějaký fotbalista ukázal své buchty na břiše. Následně pokračoval: „Kavárna sice kouzelná, ale káva příšerná.“
„Chodím kolem ní každý den cestou do práce… do práce!“ vyjekla jsem a vstala.
„Ale no tak, nechoď! To mi přece neuděláš!“ řekl znepokojeně.
„Musím, omlouvám se,“ vytáhla jsem peněženku a hodila na stůl kovovou padesátku, načež jsem se zarazila, sladce se usmála – musela jsem být červená jako světlo na semaforu – a řekla: „ale kdybych Vám dala své číslo, mohli bychom—“
„Já nechci tvoje číslo! Zůstaň, musíš!“ pronesl až příliš hlasitě a vstal také. Couvla jsem a pár lidí se na nás otočilo.
„Nemusím nic. Odcházím, nashle.“ Ten pravý – ten pravý magor, pomyslela jsem si. Jak jsem natahovala ruku ke klice, zatarasil mi cestu.
„Prosím tě, Ido, neodcházej!“ vykřikl.
„Odkud znáte mé jméno?!“ Zatajila jsem dech.
„Řekla jsi mi ho už nejméně stokrát, copak si nevzpomínáš…?“ vyšel s něžným – ale v té chvíli spíše zatraceně děsivě působícím – úsměvem ke mně a natahoval ke mně své dlaně. Vyjekla jsem a odstrčila ho. Nějaký postarší pán už stál u mne a ptal se, jestli mě ten muž nějak obtěžuje. Řekla jsem, že jsem v pořádku. Podívala jsem se ještě jednou na toho muže, jak se teď opíral o jeden stolek a s vroucí něžností a slzami na krajích svých kůrových očí na mě hleděl a šeptal: „Neodcházej, prosím, neodcházej už zase, prosím, už mě neopouštěj, Ido…“
Stalker a velepíča. To by byla teda pěkná love story! Vzala jsem za kliku a vyšla z kavárny.

Poprvé jsem ho spatřila v kavárně Zlatohlavec na rohu dvou ulic, skrze výlohu. Seděl za oknem, v ruce arabskou kávu (ta čerň vesmíru!) a lehce do ní foukal. Koukala jsem naň asi příliš dlouho, ale on tím nebyl nikterak konsternován. Podíval se na mne a zase se vrátil ke kávě. S tím pohledem však přišel i velmi silný pocit déjá vu a mě něco napovídalo, něco mi říkalo, abych za ním šla. Velepíčo, pomyslela jsem si.
Musím přiznat, že jsem se vážně jako velepíča zachovala, poněvadž jsem skutečně vešla do kavárny a přistoupila k jeho stolku. Když mi srdce našeptává, stanu se jeho loutkou. Vždy tomu tak bylo – očekávala jsem, že se to s dospělostí změní a já zmoudřím, ale dospělost jako taková neexistuje. Je to jenom hra – hra na to, že si nehrajeme.
„Můžu si přisednout?“ zeptala jsem se. On ke mně zvedl zrak, trochu splašeně, že tu jsem, ale jak mne pozoroval – celou dobu se mi díval jen do očí, což mne velmi potěšilo – usmál se. Zdálo se, jako kdyby se tomu úsměvu nemohl ubránit.
„No, dobře… posaď se…“ Nejistě jsem se po něm podívala, neb jsem nechápala, proč mi tyká.
„Promiňte, my se známe?“ zeptala jsem se a usmála. On se zapřel do židle a zatočil s hrnkem.
„No, vlastně…“ začal, ale přerušila ho číšnice.
„Co si dáte?“ Nedívala se na mne. Zírala do papírku a čekala na objednávku.
„Jakou máte kávu?“ zeptala jsem se. Protočila očima.
„Espresso – latté – turek.“
„Aha..“ podívala jsem se na mužův šálek a nemohla uvěřit tomu, že by jeho káva byla zdejším turkem.
„Dám si jen vodu.“
„Perlivá – neperlivá.“ vyštěkla. Začínala mě rozčilovat. Stále na mne ani nepohlédla.
„Jemně perlivou byste neměli?“ zeptala jsem se vysokým hlasem. Konečně se na mě podívala.
„Ne.“
„Tak mi prosím nalijte do skleničky půlku perlivé a půlku neperlivé.“ usmála jsem se. Chvíli se na mne koukala a dvakrát rychle zamrkala – oči ji zakryly modré stíny – jako by nebyla schopna zpracovat můj požadavek. Přišlo mi, z jejího chování, že nepracuje jako číšnice, nýbrž jako robot chápající pouze určité fráze, které se používají při objednávání či placení. Byla zcela zautomatizovaná – každé ráno sem přišla a přepnula se do režimu jakési polodebility, kdy byla tělem sice tady, ale duchem někde před kavárnou a kouřila jednu cigaretu za druhou.
„Neděláme.“ zatřásla hlavou.
„Tak to snad zvládnete, ne?“ opáčila jsem.
„A co mám jako dělat s těma zbytkama?“
„Tak mi tu perlivou i neperlivou nalijte do půllitru, ať nemáte zbytečné starosti.“ Koukala – bylo doslova slyšet, jak ji to v hlavě šrotuje – pak si to napsala na papírek a s odfrknutím odkráčela. Obrátila jsem se zpět k muži, který stěží zadržoval smích.
„Neříkejte mi, že tohle je turek?“ poukázala jsem mu na šálek voňavé kávy.
„Ne, není.“ odpověděl a vytáhl z tašky termoláhev a hrníček s barevnými puntíky.
„To je legrační hrneček!“ zasmála jsem se. Podal mi jej s velevoňavou kávou uvnitř. Usmála jsem se na něj a přičichla si. Rychle jsem položila šálek a vydala ze sebe slabé „Wů!“, neboť se mi z té voňavé kávy zatočila hlava. Byla jsem vždy na vůně velmi citlivá.
„Jsi.. jste v pořádku?“ opravil se. To mi připomnělo jeho tykání.
„Proč jste mi před chvílí tykal?“
„Ehm… Je to takový můj zlozvyk. Promiňte.“ Zdálo se, že je mu vykání nanejvýš nepříjemné, jelikož se zamračil a zabrousil pohledem někam za mne. Chtěla jsem mu tedy nabídnout tykání – ačkoliv to bylo šílené – jenomže nás zase přerušila ta číšnice. Téměř mi půllitr s vodou hodila na stůl a hned zase odkráčela. Upila jsem vody.
„Jaká je?“
„Přehnala to s tou perlivou.“ řekla jsem. Zasmál se a ulpěl na mě pohledem.
„Tohle bude asi znít bláznivě, no…“ začala jsem. Opětovala jsem mu pohled. Nejistě jsem se usmála, „Nic, zapomeňte na to.“ a upila kávy. Byla silná jako polední slunce v létě, ale zanechávala na jazyku takový něžný, lehký večerní aftertaste.
„Ne, řekněte to, prosím.“ naléhal a položil lokty na stůl, předkláněje se.
„No, víte… mám pocit, jako kdybychom se už někde viděli. Bláznivé, vím, ale—“
„Ne, ne, ne..! Není to bláznivé, v žádném případě. I já mám takový pocit. Vlastně jsem si tím jistý. Určitě jsme se už potkali. A když ne tady, tak v nějaké jiné realitě. Věříte na to?“ zaplálo mu v očích.
„Na co?“
„Na alternativní vesmíry.“
„Co tím myslíte?“ zeptala jsem se a upila trochu vody z půllitru. Otřela jsem se dlaní nad horním rtem a slabě se předklonila.
„Říká se, že existují paralelní reality s tou naší, v nichž se dějiny, události, nebo třebas jen drobná lidská rozhodnutí odehrála jinak. Podle této teorie je někde tam venku svět, v němž jste do této kavárny nezavítala. Nebo možná je tam venku svět, v němž ano, ale…“ na pár vteřin se odmlčel, načež se rozmluvil o něco houževnatěji, ačkoliv hleděl na šálek s kávou a na mne nepohlédl, „nerozuměli jsme si. A je dost dobře možné, že je tam i svět, v němž jsme my dva si naopak porozuměli skvěle a odešli jsme spolu. Zamířili jsme do parku a tam jsme si sedli pod strom. Zapovídali jsme se a vyprávěli jsme si o svých životech. Vy byste mi toho povídala mnohem více, než já Vám, poněvadž bych Vás tak rád poslouchal a zároveň Vám zplna rozuměl, chápal bych Vás a Vy byste to vycítila. Pak bychom zase vstali a trošku se procházeli. Zničehonic byste se pak zastavila a navrhla, abychom se políbili. Já bych na Vás koukal značně překvapeně a zeptal se, proč. Vy byste odvětila, že nad námi se zrovna míjela dvě letadla a jejich bílé dráhy vytvořily ve večerním, narůžovělém nebi jedno velké „X“… A já bych souhlasil, řka, že je to vskutku kouzelná chvíle, jíž by byla škoda nevyužít, a my se skutečně políbili. Dali bychom si navzájem čísla, očekávajíce, že se rozloučíme, ale neučinili bychom tak. Koupili bychom si flašku bílého vína jako nějací dva puberťáci – to byste mimochodem navrhla Vy – a procházeli se nočním městem. Pak byste mě pozvala domů a podívali bychom se na film, Gondryho, Pěnu dní. Noc by utíkala neúprosným tempem a my… my bychom…“ zvedl na mě zrak a spatřil můj rozpačitý obličej. Rozlehlo se ticho.
„Já… já už budu muset jít.“ řekla jsem, rychle se zvedajíc.
„Prosím, Ido, nechoďte, to já jen tak—“
„Ido? J-jak znáte mé jméno? Proboha, ty jsi nějaký stalker, že?“ Couvala jsem vzad a on vstal ze židle a šel pomalu ke mně.
„Ne, neodcházej, proboha, proboha, já už vážně nevím, nevím, co, nedokážu to, nedokážu hrát, já nevím, když se bavíme normálně, tak se pak zvedneš, že musíš do práce, já už nevím, co tě onehdy donutilo zůstat, prosím, prostě zůstaň, dej mi šanci…“  pravil zmateně. Kývajíc nesouhlasně hlavou jsem narazila do dveří zády, rychle se otočila a vyběhla ze Zlatohlavce.

Poprvé jsem ho spatřila v kavárně Zlatohlavec na rohu dvou ulic, skrze výlohu. Seděl za oknem, v ruce arabskou kávu (ta čerň vesmíru!) a lehce do ní foukal. Koukala jsem naň příliš dlouho, ale on si toho ani nevšiml a pakliže ano, dělal, že za tím oknem žádná bláznivá ženská, co na něj tak civí, nestojí. Jak jsem ho pozorovala, přišel i velmi silný pocit déjá vu a mě něco napovídalo, něco mi říkalo, abych za ním šla. Velepíčo, pomyslela jsem si.
Vešla jsem do kavárny a nejistě k němu přišla. Usmívala jsem se jako pitomá. Stála jsem tak dlouho u jeho stolku, dokud nezvedl zrak a nepodíval se na mne. Měl sklopená víčka a ztrápený pohled, v jeho skleněných očích se slabě vlnily černé vlny melancholie – jeho panenky měly stejnou barvu jako hladina kávy v jeho šálku.
„Dobrý den…“ začala jsem nesměle, „… Můžu si přisednout?“ Chvíli mě pozoroval, jeho výraz se neměnil. Sklopil zrak.
„Ne.“ pronesl jen a upil kávy. Zůstala jsem překvapeně stát.
„Cože? A proč jako ne?“ zeptala jsem se, on neodpovídal, tak jsem pokračovala, „Vám tahle židle snad patří? Nebo tenhle stolek? Hm?“
„Nech mě být.“
„My si tykáme?“ opáčila jsem jedovatě.
„Nech – mě – být. Prosím.“ V tom prosím bylo něco velmi bolestivého. Pravděpodobně mu nebylo dobře a já ho tu otravovala. Blbko, nadávala jsem si.
„Pardon, nechtěla jsem… pardon.“ pronesla jsem, ale neodešla. Složil tvář do dlaní. Já se k němu naklonila se slovy: „Jste v pořádku? Nechcete si promluvit? Bude Vám lépe.“
Náhle zatnul dlaně v pěsti a zařval: „Vypadni!!“ Překvapením jsem sebou cukla a narovnala se. Rozpačitě jsem se rozhlédla a uzřela, že nás všichni pozorují. Vrátila jsem se k muži a viděla, že mu od očí stékají slzy. Udělala jsem pár kroků vzad a pak opustila kavárnu i vzlykajícího muže.
Co se mu to jenom přihodilo? Kdo mu tohle udělal? Nezdál se být tím typem, co jen tak pro nic za nic brečí. Byl to Muž – to já poznám – a tento Muž brečel.
Nejspíš mu nějaká žena zlomila srdce, Muži z jiného důvodu nebrečí. Jaká kráva mu to jen mohla udělat? Bylo mi ho líto.
Zašla jsem za roh a namířila si to do knihovny. Když jsem otevírala dveře, pocítila jsem zase silný pocit déjá vu, ale přesto to tentokrát bylo trochu jiné. Před tou kavárnou mi přišlo, jako kdyby se svět roztříštil na miliardy fragmentů; tentokrát se mi naopak zdálo, jako kdyby se celý svět namačkal do jednoho jediného drobného bodu a všude kolem tak zbyla jen prázdnota. Dopadla na mě tísnivá úzkost. Celý vesmír se shlukl do mého srdce a ten pocit rozhodně nebyl příjemný.



PŘELIDNĚNÁ SAMOTA

  Stála, neschopna slova, a hleděla na tu zeleň, co se před námi rozprostírala. Stáli jsme na skále nad Haustovým údolím. Přejížděl jsem rukou po kusu té drsné kameniny, která s až děsivou věrohodností připomínala něčí tvář. Sevřel jsem dlaň a přitáhl si ji k srdci.
Zhluboka se nadechla. Prsa se jí vzedmula a její bradavky se jí vryly do blůzky. S úsměvem roztáhla ruce a potutelně se zasmála – chtěla něco říci, ale nenalézala slova, tudíž jen vydala hekavý smích a poukazovala na tu nádheru, jako kdybych si ji neuvědomoval, že tu přede mnou je; avšak já to věděl a viděl, viděl jsem ji před sebou, ó tu Ženu. Vlnité vlasy v drdolu tak, nechť můžou odhalit krk, ladný krk plný krve, na níž jsem ji stokráte líbal a jemně hladil bříšky prstů, jen tak, lehce, lehoučce, stěží citelně.
A tak jsem se zvedl, ona se usmívala, blažená touto chvílí; zvedl jsem nohu a kopl ji do břicha vší silou – ona vyprskla a zapadla vzad, spadla do těch hlubin, kde tekla rozčeřená řeka a leželo listí minulého podzimu. Tam spadla a tam také vinou tupého nárazu na tvrdou zemi zemřela.
Doma jsem usedl na gauč a vyndal knihu. Minuty plynuly a já se ztrácel v jiném světě, dočista odlišném a pro mne mnohem přijatelnějším a lákavějším, než bylo mé vlastní tělo. Když mé oči předlouze koukaly dovnitř knihy a černý inkoust slovíček se mi začal hemžit na papíře jako horda černých mravenců, zaklapl jsem ji a odložil. Zhluboka jsem se nadechl. Mám hezký apartmán – 2 + kk. V ložnici je postel s nebesy, od nichž visí lehké, krajkové závěsy. Otevřete okno a ony se rozletí, divoce plápolají a vypouští ze sebe vůni milostné něhy, která se do nich vsákla po všech těch krásných, jen mdle osvětlených večerech. Netroufal jsem si tam nyní spát; spával jsem nyní na gauči v obýváku, kde však také nenalézal jsem klidu. Každičký centimetr čtvereční byl prostoupen její existencí a její vůně mi čpěla ze všeho, čeho se kdy dotkla. Byl jsem v exilu ve svém vlastním bytě.
Přinesla mi čaj s příjemným úsměvem, kterým beze slova říkala, že je vše v pořádku. Sklonila se, vlasy se jí zhouply podél tváře a když zvedla své vroucné oči, do nichž jsem častokrát dlouhé minuty potichu hleděl, vlepil jsem jí vší silou facku. Dopadla na kávový stolek, praštila se do spánku a dopadla tupým nárazem na zem. Nehýbala se. Vzal jsem si šálek čaje a upil. Byl vynikající. To ona mě naučila pít bílé čaje jemných chutí, poněvadž jsem s nimi míval ve chvílích samoty i nadále pocit, že je vedle mne s hlavou položenou na mém rameni. Její vůně a vůně bílé pivoňky mi jednoduše splynuly.
V těch přízračných dnech bylo více než typické, že jsem neklidně chodil po bytě a nahlas přemítal o svém neexistujícím životě, skrytém někde v mých vzpomínkách na možnou budoucnost. Vše zdánlivé bylo tak krásné, vše daleké bylo tak poklidné. Tudíž nebylo výjimkou, jestliže jsem seděl u stolu, večeřel a povídal si s ní, aniž by tam pořádně byla. Když však skutečně vešla do místnosti a chtěla mě políbit, vzal jsem vidličku a bodal ji do krku tak dlouho, dokud nepadla k zemi s vytřeštěnýma očima a krví nevytékající tepavě z rozdrásaného hrdla.
Třináct měsíců. Již třináct měsíců jsem nedopadeným sériovým vrahem. Vraždím všechny své přítelkyně bez sebemenších pohnutek. Dělá mi radost je škrtit, mlátit, kopat do nich, řezat je, zapalovat, shazovat z vysokých míst. Udělám cokoliv, jen abych s nimi nemusel trávit čas.
A stejně nejsem a už nikdy nebudu sám. V této přelidněné samotě, v níž nemám klidu na to, být sám sebou, trávím čas již třináct měsíců.
„Miláčku, pojď se mnou do vany.“ řekl jsem jí s flaškou vína a dvěma skleničkami v ruce. Ona se usmála a přitakala. Vzal jsem ji za ruku a vedl do koupelny. Svlékl jsem se jako první a ponořil své tělo do horké vody. Pozoroval jsem ji, jak se poněkud ostýchala; po svléknutí si zakrývala rozkrok, což mi přišlo poněkud absurdní, už jen proto, že jsem ji tolikrát viděl nahou v posteli, blaženou chtíčem, jak se mi lepila na tělo a slastně vzdychala. Přece jsem ji již tolikráte líbal po celém těle – vskutku po celém těle, nevyjímaje jediný centimetr. Její stud byl tedy paradoxní a nesmyslný, ale vyvolal mi úsměv na tváři. Bylo to roztomilé.
Položila se do vany a usmívala se. Přiklonil jsem se k ní a taktéž se usmál. Dívali jsme si navzájem do očí. Podívat se jí do duše jsem si netroufal – spatřil bych jen svůj odraz. Položil jsem jí ruku na její zlaté vlasy.
„Aurélie, vílo moje, umyji Ti vlasy.“ Bože, jak byla krásná. Její krása byla hříchem; nemohla být stvořena bohem – musela být dílem ďábla, smysl její existence byl zničit můj život. Bez varování vyhlásila válku mému hrudnímu koši a mé tělo se stalo pouhopouhým protektorátem. Mnohem více jsem byl tvořen jí, než sám sebou. Rozpíjela se do vany; zlaté potůčky jí stékaly od těla a vířily se do třpytivých spirálek na hladině horké vody, od níž vycházela pára vonící po čerstvě vypraných peřinách. V rádiu, položeném na okraji vany, zpíval Tomáš Klus:

Chtěl bych Ti dát do nápoje jed…

Seděla ve vaně ke mně zády. Ponořil jsem jí hlavu pod vodu, abych jí smočil vlasy. Pozoroval jsem, když se zvedala, jak se jí narovnává páteř, obratel po obratli. Jak zatraceně reálná byla. Cítil jsem její existenci mnohem silněji, než svou vlastní. Skvostná vzala mi život a dala mi jen vzpomínku na ten svůj… ač jsem o ni vůbec nestál.
Měla skloněnou hlavu. Před chvílí ještě vlnité vlasy jí nyní stékaly ve dvou tlustých, mokrých pramenech podél krku k ňadrům, odhalujíce něžný týl. Pomalu jsem k němu sklonil rety a políbil jí atlas, na němž se nesla celá ta tíha nádhery jejích vlasů a tváře. Vzdychla a zachvěla se. Nadzvedl jsem bradu a přičichl jí k ústí jejích kadeří, hranici, kde se jí vlasy rozbíhaly do dvou těžkých loken. Stále voněla, stále tak silně voněla; nebylo možné ji očistit od té její zatracené vůně. Zachvěl jsem se já, avšak ne vzrušením, nýbrž mrazem přeběhnuvším mi po zádech.
Šampon jsem jí vmasíroval do vlasů a pak jí lehce položil hlavu pod hladinu a držel ji tam. Držel jsem ji tam, i když už se šampon vymyl a ona začala hlavu zvedat. Bylo zkrátka jen zapotřebí z ní dostat tu její vůni, toť vše. Zmítala se a bubliny s křikem lapeném v sobě vystupovaly k hladině, kde se však řev, uvolněn do ovzduší, rozplynul do vlhkého, horkého vzduchu v pouhý šepot.

Zločiny z vášně, znáš mě, nenech se otrávit…

Slabě jsme se usmál příhodnosti onoho textu a všiml si, že už sebou nezmítá. Zase jsem se opřel a v klidu dopil svou sklenku vína (té její jsem se ani nedotkl; vylil jsem ji do umyvadla). S hlavou skloněnou vzad jsem zůstal ležet ve vaně s mrtvolou, dokud voda nevystydla.
V obýváku vonělo jídlo. Rychle jsem přeběhl do kuchyně.
„Aurunko, ty šmudlo… Šup šup, pryč z kuchyně! Já měl udělat dnes večeři.“ vzal jsem ji kolem boků a políbil ji na krk, řka káravě. Ona se zasmála a pronesla, že ji baví mi vařit. To mě sice těší, ale není fér, abys vařila neustále ty, oponoval jsem. Otočila se a opřela o linku. Políbila mne a já ucítil nějakou chuť; políbil – spíše jsem něžně olízl – její rty podruhé a zamlaskal. Byla to skořice. Usmívala se. Slabě jsem ji pleskl přes zadeček, ona se smíchem poskočila a odkráčela z kuchyně.
S chutí snědla to, co jsem ji ukuchtil. Chválila mi jídlo a já se po celou dobu usmíval. Ve svitu svíček jí hořel v očích jehličnatý les a vlasy pastelkově zežloutly. Večer hřál.
Když jsem přizavřel oči a zamyšleně koukal na sklenku bílého vína, usmívaje se, ozvalo se z druhého konce stolu kuckání. Zvednuv zrak jsem pozoroval, jak jí od jejích ostrých kontur červených rtů vyrašila pěna slin a celé její tělo se křečovitě třáslo. Pak ztuhla (vytřeštěné oči zíraly na plamínek svíčky) a její čelo dopadlo na talíř se zaduněním, který absurdně utnul večer. Rozesmálo mě to. Dopil jsem sklenku vína.
Chystal jsem se sklidit nádobí, když vtom se ozval můj mobil. Zvedl jsem jej – byl to Roman. Říkal mi nějaké záležitosti ohledně víkendu, měl narozeniny, tudíž se chystalo menší sezení v jednom baru. Vše jsem odsouhlasil, ačkoliv jsem ho neposlouchal.
„A co Linda, jak se má?“ zeptal se nakonec. To jméno bylo tím, co mě zasáhlo a vytrhlo z nevědomí. Podíval jsem se na mrtvolu na stole.
„Nějak jí není dobře, asi něco snědla.“ odpověděl jsem. Roman popřál rychlé uzdravení a rozloučil se.

Bar byl zakouřený. Hustá mlha byla vesměs to jediné viditelné. Přátelé mi vyprávěli nějaké takové věci, příliš jsem je neposlouchal; jejich slova byla součástí té mlhy – byla všude kolem, byla otravná a nedalo se skrze ni vidět, pročež nebylo možné vnímat to, nad čím jsem chtěl přemýšlet. Mračil jsem se a Lilie se mě zeptala, proč.
„Co je to za zkurvený jméno…“ zabručel jsem si pod vousy.
„Cože?“ natáhla své malé ouško s úsměvem.
„Říkám, že mě bolí hlava.“
„Chceš aspirin?“
„Ne, díky.“ Sklopil jsem zrak ke stolu z masivu. Položil jsem naň bříško prostředníčku a kreslil tvary, vnímaje rýhy ve dřevě. Když jsem zvedl zrak, utkvěl mi pohled na nově příchozí. Byla starší jak já; mohlo jí být tak třicet. Rovné vlasy nosila stažené do culíku velmi volně, takže jí vytvářely za hlavou nadýchaný polštářek. Měla káravý pohled, který poučoval – musela to být učitelka. Trvalo dlouho, než jsem dostal vhodnou příležitost s ní mluvit.
„Odkud znáš Romana?“ zeptal jsem se. Otočila se na mě, zamrkala svýma žlutozemníma očima a konce jejích bronzových rtů se slabě pozvedly.
„Učím jeho bratra. Je to idiot.“
„Kdo, Roman?“
„Jeho bratr. Když jsem se ho zeptala, jak se jmenoval slavný český reformátor katolické církve, řekl mi Gustav Husák.“ pronesla ironicky upíjejíc z červeného vína a já se rozesmál.
Bavili jsme se dlouho. I když už přestala být vhodná příležitost, i tehdy jsme se bavili. Konverzace krásně plynula a jak mi vyprávěla veselé historky ze školy, já ji přestával poslouchat a začal se potápět do jejích očí.
„A ty?“ zeptala se. Nevěděl jsem, nač navazovala.
A já si uvědomil, že v baru někdo chybí. Můj život pozbyl něčí existence. Ta nepoddajná mlha se rozplynula a co tu bylo nyní, to byl jenom syrový život. Stáhl se mi žaludek a udělalo se mi úzko. Omluvil jsem se a chystal se odejít. To ji rozesmálo.
„Počkej, počkej, takhle se přece mužský nechová, nemůžeš jen tak odejít. Vždyť ses mi ani nepředstavil!“
„Jsem…“ To slovo bylo příliš silné a mně se zamotala hlava. Jednoduše jsem. Znělo to hrozně – byl v tom příslib budoucnosti. Ve jsem bylo i budu. Předtím jsem se spokojil pouze s byl, stačilo mi to, více jsem si ani nemohl přát. Ale nyní jsem se zase pohyboval v přítomnosti, tudíž jsem musel očekávat i budoucnost. Bože! Hrůza! Pryč!
Beze slova jsem odběhl a ta žena za mnou ještě něco volala, značně přiopilá, ale já utíkal městem, utíkal jsem domů, protože jsem se musel přesvědčit, že doma je.
Ona je, já byl. Tak to bylo a mělo být a mělo i zůstat.
Vtrhl jsem do bytu a hned mi vrazil pěst do nosu silný zápach. Se špatnou předtuchou, z níž se mi dělalo nevolno více než z toho puchu, jsem zašel do obýváku a tam byla, tam ležela na zemi stočená do klubíčka, přímo u kávového stolku, s šílenou uslzenou grimasou nepříčetného stesku a zoufalosti. Ztuhlá, šedivá, chladná, mrtvá.
Zatmělo se mi před očima a já se zapotácel. Zachytil jsem se za opěrku křesla a posadil se na zem. Zíral jsem na ni, neschopen čehokoliv.

Seděl jsem na gauči a pozoroval její rozkládající se tělo, v dlani šálek bílého čaje, co byl cítit silným čpavým pachem hniloby a chutnal jako kvetoucí zkažené maso. Ale pít jej bylo zapotřebí. Prostě bylo.
Seděl jsem na tom gauči dlouho; její tělo mezitím přešlo z rigor mortis do opětovného uvolnění svalstva. Pozoroval jsem, jak se během několika hodin její břicho, jelikož se vyplňovalo plyny, nadmulo a zase splasklo, neb plyny z jejího těla vyšly tělními otvory a naplnily místnost smradem, co se násobil každou minutou v intenzitě a nesnesitelnosti. Zdálo se, že červi se do jejího těla nedostávaly vnějškem, nýbrž že přímo bujely uvnitř jejího hnijícího těla. Za pár dní jí z propadlých očních bulv a z úst vylézaly malé, bílé, slizce se kroutící larvy, které ji zevnitř rozežíraly. Odložil jsem čaj a přistoupil k jejímu tělu. Vzal jsem ji za ruku (sáhnuv do měkkého masa, vytvořil jsem v jejím nadloktí s čvachtavým zvukem otisk své dlaně) a přetočil ji na záda. Z nosu jí vypadlo pár červů a jak se převrátila, spadly jí panty a ona mi otevřela své rty a já ve vřídle jejího dříve krásného, něžného hlasu spatřil zmítající se klubko těch malinkých, tučných tvorů. Svlékl jsem z ní šaty a, zatahav o něco silněji za kalhoty, neb jsem byl frustrován, natrhl jsem jí maso na stehně – ze zčernalé rány vytekl zelený hnis.
Položil jsem se nad ní a koukal jí do tváře. Zavřel jsem jí rukou ústa a políbil je. Jak jsem ji líbaje držel za krk, cítil jsem, jak se pod její kůží hýbou červi. Slabě jsem se odtáhl, nadechl se jedovatého, shnilého vzduchu, a naráz vnikl do jejího měkkého, čvachtavého klínu jedním rychlým zasunutím.
Konče jsem se sklonil k jejímu krku a přičichl si. Ta vůně byla pryč. Byla definitivně pryč.



EGOISTKA

Měla jsem ten večer jít do města na procházku. Šla bych ulicemi N.C., dokud bych nezavítala do javorové aleje, jejíž listí by luminiscenčně zářilo a tam nepotkala Muže. Měl by na sobě rozhalený tvídový kabát a okrový šál, a jak by mě spatřil, promnul by si strniště, ale neusmál se. Jen bych kolem něj prošla, neřkouc nic. Ten den bychom byli pouze svými míjníky, ničím jiným.
Kdybych pak následující den stála u okna ve svém bytě a hleděla s čajem ruských karavan ven, hledajíc ptáky v korunách stromů, byla bych zase o něco plnější, větší, já, bezhraničářka.
„Měla bych jít do divadla.“ zašeptala bych do obrovského zpěvu Edith Piaf, co by mi zněl bytem. Vyklonila bych se z otevřeného okna a pohlédla někam do dáli a pomyslela bych na všechny ty Muže a Ženy, co by se milovaly někde v zákoutích svých bytů, ve svých vlastních světech, odhalujíce svá těla a nechávajíce své duše vytékat skrze svá slova. A jak já bych jim záviděla! Mé srdce bylo přezrálé, kvetlo už příliš dlouho. Bylo by zapotřebí milovat.
Ale nebyla bych nešťastná. Věděla bych, že to na mne také čeká. Okno bych zavřela až v příliš pozdě, kdy by vzduchem proudil chladivý měsíční svit a mě by házel s jako noc černými vlasy.
  Ten večer bych měla silnou touhu odejít z města do nedalekých lesů. Vyšla bych z bytovky a stála před svými apartmány se zavřenýma očima a skloněnou hlavou. Hleděla bych na zem a pozorovala své boty. Nechtělo by se mi do divadla, ačkoliv bych už měla lístek. Nevěděla bych přesně, proč bych se tak cítila, ale ten cit by byl silný, jako by varoval. Tehdy by se svět rozpůlil a jedno z mých jednojčat by odešlo do lesů v noci, kde by se ztratilo, a to druhé by odešlo do divadla a ztratilo by se také.
Pod divadlem, v Katzových sadech, bych si zapálila doutník úplně sama a vykouřila jej pomalu – přišla bych tak hodinu před představením, abych měla dostatek času. Odložila bych doutník, neb se doutníky netípají a cítila bych se krásná – však abych se cítila ještě krásnější, vytáhla bych svou pudřenku po babičce a jen se na sebe, v záři nedalekých pouličních lamp, podívala a usmála. Byla bych krásná. Pohladila bych se po vlasech a byla bych ráda za to, jaká jsem. Rudá rtěnka by se roztančila do úsměvu a v očích by se mi zajiskřilo. Zaklapla bych pudřenku a vrátila ji do kabelky. Zhluboka se nadechujíc bych se zatočila se zakloněnou hlavou vzad a usmívala se – z mých gobelínových šatů, co by mi obepínaly tělo, by vyšla vůně starých knih – načež bych rychlým krokem zavítala do divadla. Já, samsebína.
S láskou k secesi bych vcházela do divadla a cítila se jako jedna z Muchových Žen. Veškeré míjnictvo by ztichlo a pohlédlo na mne; ano, já přišla! Neříkala bych to však z narcismu či egocentrismu; říkala bych to proto, že bych chtěla se všemi v divadle zapříst rozhovor. Všichni Ti Lidé byli tak krásní. Na baru by mě obsloužil krásný mladík se zastřenýma očima a úsměvem („Dala bych si červené víno, prosím.“ – „A jaké byste si dala, slečno?“ – „Neměli byste náhodou Château Palmer?“ – „Ne náhodou bychom jej měli.“ – „Tak bych si ho dala, dvě deci, děkuji.“) a já bych byla veliká se rty rudšími než svým vínem a očima modřejšíma než nálada všech žen, jež by na mne pohlédly svými melancholickými zraky. A jak bych tam stála, užívajíc si večer ve celé jeho vůni a záři, ozval by se první bong a na scénu by vstoupila nová herečka.
„Dala bych si víno, prosím!“ zazvonil by vedle mne zvonivý hlásek. Ohlédla bych se a uviděla krásnou snad Ženu, trochu pobledlou, avšak s velmi mladistvým, rozjasněným obličejem, jak by se opírala o bar a mluvila na muže za barem. Ta slečna by přišla z dvacátých let a srdce by jí bilo v rytmu swingu a hlas by mluvil v tónech jazzu. Její gesta by byla charlestonská a její chůze foxtrotská.
„Měla byste si dát Château Palmer.“ měla bych říct, pokračujíce: „Cuveé. Vynikající.“
„Cuveé bych jen nerada a červené už vůbec ne. Raději bych nějaké čisté bílé.“ Odstrčila by se od baru a její šatovka by se roztančila. Měla by třpytivě stříbrné šaty a přes čelo, kolem hlavy, čelenku – lesknoucí se bílou bižuterii s ostrými, bohatými ornamenty, za níž by měla zastrčený květ lilie, který by do toho rozjařeného večera volal ztracenou nevinnost. Jak by se představovala, zastrčila by bradu do svého bílého boa.
„Henrietta, ale mohla bys mi říkat Rita?“
„To bych mohla. Edith.“
„Mohla bych Ti zalichotit? Jsi totiž krásná!“ řekla by a políbila by mne na mé rty. Ach, jak by Ty její byly svěží!
„A já Tobě? Neboť Ty také.“ opětovala bych ji polibek.
„Tak jaképak víno bys mi doporučila?“
„Pakliže bys chtěla bílé, tak nemůžeš nic zkazit dobrou sklenkou Chardonnay. Tento večer k tomu přímo vybízí, nemyslíš, Rito?“
„Ach, ano! Gilberte! Nalil bys mi Chardonnay, prosím?“ Barman by se usmál a nalil by ji sklenku.
„Je možné, že bys tu byla sama?“ zeptala by se.
„Možné by to bylo.“
„Ale pročpak?“
„Copak by na tom bylo něco špatného?“ zeptala bych se a slabě se k Ritě naklonila s vykulenýma očima – ta by se zase slabě odtáhla a zasmála se.
„Ale kdepak! Spíše by mne to udivilo, že tak krásná žena by tu byla bez doprovodu!...“ koukla by se někam do Lidí a její oči by se rozzářily, když by se ke mně ve své nádheře navrátily, „Mám nápad! Nešla bys se mnou, drahá? Chtěla bych tě seznámit se svými přáteli!“ Avšak v tu chvíli by se ozval druhý bong.
„Ach, jaká škoda! Měli bychom si jít už sednout. Tak po představení, ano? Počkala bys na nás tady u baru? Zašli bychom do klubu U Stepního vlka!.. Kdyby tě jen viděl Arthur...! Chichichi!“ zachichotala by se a odcupitala, mávajíc mi. Její šaty by odhalovaly její krásná záda, nahá jako malířské plátno.

Seděla bych na balkóně a sledovala představení s dojetím. Všechna láska mě vždy dojímala; ať to byla láska mateřská, přátelská, manželská nebo milenecká. Všechny lásky pro mne byly posvátné a všechny nádherné. Slzy mi kanuly po tváři a já jim dala volný průběh. Nebrečela bych jen kvůli mrtvým srdcím, ale také kvůli sobě, ač bych pořádně nevěděla, proč. Ale bylo by to zapotřebí, tudíž by byla hloupost, držet slzy v sobě, nechat je nahromadit v srdci, jež by pak jednoho dne puklo.
Kdybych pak ke konci hry zvedla zrak a spatřila svého míjníka z toho nedávného dne, Muže z javorové aleje, srdce by mi vynechalo. On by totiž brečel. Po jeho tváři se skálopevným pohledem a plavými vousy by stékaly slzy, slzy, které by odhalovaly pravdu, kterou by nikdy nechtěl, aby kdokoliv viděl. V ten ráz by už nebyl mým pouhým míjníkem, nýbrž něčím více; čím však, to by bylo zapotřebí teprve odhalit. Naše pohledy se střetly a – a oba bychom se na sebe usmáli a mé srdce by opět začalo tlouct, mnohem, mnohem silněji, protože by už v ten okamžik bilo pro dva.
Ztratil by se mi po potlesku a já bych zapomněla – spíše nehleděla – na svůj slib daný Ritě, proběhla kolem baru a vyklopýtala se ven, hledajíc Muže. Naštěstí by tam stál, čekal by na mne před divadlem a usmíval by se. Sešla bych, již poklidná, schody vstříc jemu a svému osudu, plná sebe a očekávání.
„Dobrý večer.“ měl by říct.
„Také bych Vám jej ráda popřála.“ odpověděla bych mu.
„Líbilo se Vám představení?“ Ach, to, že by mi vykal, by mou náklonnost ještě prohloubilo.
„Ano, zdálo se mi úchvatné.. Neznal byste náhodou i knihu?“
„Ano, znám. Tu miluji.“ Beze strachu by vyslovoval tak obrovská slova a já bych byla každou větou více a více ztracena v jeho vůni. Na chvíli by se podíval jinam, na prázdnou silnici. Na to, že bychom byli v centru města, by bylo nepřirozené, ale příjemné ticho – jako kdyby svět utichl jen kvůli nám a dovolil by jeho slovům tak vyznít v naprosté jasnosti a čirosti.
„Zvu Vás na skleničku.“ řekl by konečně a usmál se. V modrých očích by mu přejely reflektory auta… a ještě nějaká světýlka by zářila v černi jeho panenek, snad souhvězdí Velké Medvědice.
„Ráda bych..“












Komentáře

  1. každá je jiná - to je to fascinující, jak dokážeš napsat povídku z jakéhokoliv pohledu, nebo najednou popisovat děje obou v 1.osobě ! to se mi čte dobře, něco je až hnusný - aurélie - hnijící tělo .... ale ta povídka JE !
    čtu to rychle, pak se zastavím u nějakých vět , např :Podívat se ji do duše jsem si netroufal, pak až s podivem koukám, kolik situací jsi popsal, na které jsem háklivá a které mám ráda .........je to silný čtení, buší mi srdce a je mi do pláče - je to dobře . děkuju .

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkový realismus

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI