ŠEPOT MEZI ZDMI

O nemocném mladíku a nemocném domě.

Flegmacie

Jmenoval jsem se Ondřej Racek a již od svého útlého dětství jsem trpěl nevyléčitelnou nemocí, jež mě přetransformovala z čilého, usměvavého, baculatého chlapečka do podoby pohublého, nepříliš mluvného mladíka, většinu svého času trávícího ve svém pokoji. Nemohl jsem vlastně jinak – má imunita byla velmi slabá a křehká, vlhkost mi nedělala dobře, chlad i horko na mě měly příliš silný účinek. Sebemenší nachlazení mi mohlo způsobit nedozírnou újmu. Jako člověk jsem prakticky nemohl existovat ve venkovním světě; byl jsem připoután ke své rodině, ke svému domovu, ke svému pokoji; k sám sobě.

Víte, z počátku, kdy mi nemoc ukradla pouze mou statnější postavu, stále jsem si byl schopen udržet svůj úsměv a vtip, s nímž jsem pohlížel na svět kolem; můj humorný nadhled byl hnacím motorem mých dnů a to, co mi propůjčovalo onen humor a dovolovalo mi vtipkovat nad svým vyprchávajícím mládím odsouzenému ku ztracení, byla naděje. Naděje na to, že jednoho dne budu zase moci jít ven se svými ztracenými přáteli a bláznit mládím. To právě naděje na lepší zítřky mi udržovala sny v mých dlaních; avšak jak se již po půl roce začala postupně vytrácet, tak i mé sny se počaly rozplývat do přítomnosti: do budíku v šest ráno, neb byl čas na léky, do oběda, po němž byl opět čas na prášky, do večeře, jejichž dezertem byly každý den další a další plata s pilulkami. A jak jsem tedy, lapen ve stereotypu svého vlastního utrpení, trávil svůj život, ochuzen o mládí, mé duhovky zšedly a můj hrudní koš se stáhl natolik, že už se do něj nevešlo, krom toho mého, žádné jiné srdce.

Je zapotřebí sklonit poklonu mé rodině. Ta, zprvopočátku hnána stejným benzinem jako já, mým humorem, měla v očích naději totožnou s tou mou a ta naděje nás všechny propojovala železnými nitkami, co se táhly z pokoje do pokoje celým domem. Matka, věčně starostlivá, otec, věčně povzbuzující, bratr, věčně vtipkující. Nikterak jim nezazlívám, že se časem z matčiny starostlivosti stal zvyk, z otcovo povzbuzujících slov pouhopouhá konverzační konstanta a z bratrovo vtipů sarkastické, jízlivé poznámky. Když člověk pozbude naděje na lepší budoucnost, nemá důvod žít v přítomnosti.

Všechny tyto bolesti – nedostatek naděje, zoufalost, strach – jsme byli schopni překonat právě skrze naši lásku. Ač vyčpělá, stále tu byla. Láska nabrala tvar zvyků: matčiných ranních kontrol, otcových slibů a bratrových úsměvů – ale to všechno tu bylo, neměnilo se to, což samo o sobě dokazovalo lásku mé rodiny vůči mně více než dostatečně. Více jsem si vlastně nemohl přát a ani přát netroufal. Však jsem si povšiml, že nemoc postihla mnohem silněji než mne, celou mou rodinu.

Týden a dva dny po Silvestru. Nesněžilo – mokrá zima. Matka v práci, otec v práci, bratr v práci. Já doma, sám. Necítil jsem se nikterak dobře – nemohla za to však má nemoc, nýbrž něco jiného, něco, něco nehmatatelného, co viselo ve vzduchu a bylo to cítit jako vlhkost či nevyslovené city. Pil jsem čaj, jeden za druhým, neboť ten bílý měl účinkovat údajně blahodárně na můj stav. Svlékl jsem se do naha před zrcadlem a bedlivě se prozkoumal. Nic – stále stejný, žádné zhoršení, avšak ani zlepšení. Tak proč jsem se cítil tvarově nesourodý? Nebo to snad nebylo mnou? Tyto pocity byly výjimečné, poněvadž probořily zdi šedi a hlásaly obávanou, nechápanou a nečekanou změnu. Něco se stalo a to něco mělo hořkou pachuť a štiplavý odér.

S miskou oběda v rukou (rizoto) jsem chodil po domě a hledal to, co narušovalo můj klid. Byl to zvuk? Nějaký téměř neslyšitelný hvízdot, co se mi ozýval v lebce? Byl tu pach něčeho plesnivého či hnijícího, co se mi vkrádal do nosu? Zvykl jsem si a naplno jsem znal podobu interiéru našeho rodinného domu, proto jakákoliv odchylka od normálu byla zachycena mým podvědomím, jakožto cizí organismus zmerčen bílou krvinkou, jakožto neznámý impuls zachycen radarem. Nebylo nic, co by mi mohlo uniknout.

Však nic mi nepřišlo pod oči. Nic. Dům voněl stejně, byl slyšet stejně, teplota stejná, vše bylo na svém místě. Až k večeru, nedlouho před pátou hodinou, kdy se vracela má rodina z města, jsem kráčel po schodech do svého pokoje s rukou přejíždějící po stěně a tam mne to trklo – tam mne to dostihlo, nepřipraveného. Na stěně se nacházel drobný hrbolek, ve výši očí, nízký, téměř nespatřitelný a velmi nenápadný, přibližné velikosti dlaně. Několikrát jsem po něm přejel dlaní i prsty, abych se skutečně přesvědčil, že tomu tak jest, a vskutku, zeď byla na jednom malinkém místečku lehce vypouklá a z onoho místečka vycházelo slabé, hřejivé teplo.

  Posadil jsem se na schody a vyčkal na návrat rodiny. Nedělalo mi to pražádný problém – dříve jsem byl často nesmírně znuděný, avšak nyní jsem spíše roztržitý, pakliže jsem zabaven či se stane něco neobyčejného. Nuda se stala mým tradičním, konstantním životním stavem, tudíž ji již nevnímám ani tak jako nudu – pohlížím na tuto náladu spíše jako na duševní poklid.

 Za dvě hodiny a deset minut přijeli (za tu dlouhou dobu jsem se naučil téměř přesně rozeznávat časové intervaly). Dveře se otevřely.

Koukal jsem na svou dlaň. Koukal jsem na svou čáru života, koukal jsem na rýhy v kůži; stáhl jsem prsty a pozoroval, jak se mi do jemné kůže vyrývají drobounké vrásky – co byly mé dívčí, nevinné ruce proti hrubým, drsným rukám mého otce? Neb to byla první věc, na níž mi ulpěl zrak. Bylo mi to líto. Zašeptal jsem to; neslyšně.

„Ahoj Ondro.“ pokývl mi otec. Nerozuměl mi. V pořádku. Promnul jsem si dlaně a vstal. Matka vběhla do chodby na podpatkách, s někým telefonovala. Krátce na mě pohlédla, úsměv, pokynutí. Oči jí plály ohněm; byla to matka starostlivá, avšak žena nepoddajná. Proti jejím zřítelnicím, v nichž se skrýval celý vesmír, byla má čerň panenek pouhou prázdnou temnotou. Bratr, totožné gesto. Byl to hezký, mladý muž. Uměl si jít za svým, kráčel rovně. Nedávno získal pozici v jedné filmové produkční a distribuční společnosti, ač teprve nedávno dostudoval. Měl rovnou, železnou páteř. Naopak můj atlas jen stěží nesl mou hlavou, ztěžklou zkamenělinami snů a vykrystalizovanými obavami.

„Zbyňku…“ Vyšel jsem za svým bratrem, byl jsem mu v patách. Zopakoval jsem jeho jméno ještě několikrát, pronásleduje ho ve svých každodenních rituálech – svlečení kabátu, zapnutí televize, pohled do ledničky, příprava kafe. Konečně si mě všiml, když jsem se postavil před hrnky.

„Co je?“

„Něco je se zdí…“

„Cože?“

„Zeď na schodech je vypouklá.“

„Jak, vypouklá?“ Pokynul jsem mu, nechť mě následuje. Vedl jsem ho zpět na chodbu, ke schodům, a ukázal mu bouli na stěně. Se zamračeným obočím pozoroval tu abnormalitu. Já se také nejistě podíval na ono místo, neb mi přišlo, že se za ony dvě hodiny rozšířilo.

„To je divný.“ řekl, jak si projížděl pravačkou strniště. Otočil se a zavolal na matku. Ta, stále telefonujíc, přišla a sáhla si na výstupek. Hodila na Zbyňka nechápavý pohled a došla pro otce. Omluvila se člověku na telefonu. Všichni tři stáli pode mnou a zvědavě zkoumali tu zvláštní věc na zdi.

„Od čeho to může být?“ pravila matka, „Nemohlo prasknout potrubí?“

„To by byla stěna mokrá, ne takhle vystouplá..“ uvědomil ji bratr. Otec na ono místo zaťukal. Ozval se tupý, mlčenlivý zvuk; boule nebyla dutá. Otec zabručel. Nerozuměl tomu a to se mu nelíbilo. Neměl rád věci, jimž nerozuměl. Jako dítě neměl rád Vánoce, neboť nechápal, jak mohl Ježíšek stihnout za jediný večer obdarovat všechny děti v České republice. Jako dospívající neměl rád dívky, poněvadž nerozuměl jejich flirtům, hrám a úsměvům. Nyní, jako muž, nemá rád politické konflikty a války, ne však proto, že by byl humanistou a pacifistou, nýbrž proto, že nechápe jejich souvislosti.

„Čím to jen může být?“ ozvala se znovu naléhavě matka. Pozoroval jsem svou triádu pod sebou, jak se úpěnlivě snaží racionálně vysvětlit něco iracionálního. Rackovi se vyznačovali vytrvalostí a až destruktivní snahou dosáhnout svého cíle, pakliže bylo však možné jej dosáhnout; když byla jeho podoba transcendentní, rychle ztráceli svých sil. Na vlastní kůži jsem to pocítil v případě své nemoci. Když není řešení, Rackovi odvrátí svá záda a žijí vedle své absurdity, berouce ji jako samozřejmost a nedílnou součást života, něco normálního.

S jakou urputností hleděli na to místo, vyvolávalo ve mně až horko, které vytékalo z mé hlavy až do konečků prstů na chodidlech. Iracionálno vyvolávalo iracionálno a já zřel, že držím v rukou dvě roztříštěné vázy a mačkám je v dlaních z plna sil. To oni hledí na mou nemoc a to ta boule se vysmívá mému poklidu. Přestaňte!, vykřikl jsem se zavřenými ústy.

Zbyněk narovnal se jako první, řka: „Nechme to být. Uvidíme, jestli se s tím ještě něco stane.“ Matčina páteř tu jeho, rovnou, rychle následovala a její brada pokynula, že má bratr pravdu. Otec stále nechápavě hleděl, zíral, ale i on se brzo narovnal. Pochopil, že není řešení. Vzápětí tedy životy mých příbuzných zapadli do starých dennokolejí. Matka s otcem šli tradičně pospolu připravovat večeři, bratr se posadil ke stolu za svůj notebook a pracoval.

Noc stála a já v ní přebýval již dvě a tři čtvrtě hodiny. Mívám pootevřené dveře, není důvodu mít zavřeno. Stíny se mi kreslily po stropě ve své ledabylosti a já v nich hledal tvary vysněné. Ticho, v to jsem doufal.. Mé staré dobré ticho, nic, než ticho. Bál jsem se té absurdity, jež rostla jakožto nádor na zdi na schodech. Už nikdy nebude nic takové, jako dříve.

Kolikrát jsem se o tom dřív jen snil! Prahnul jsem po zlodějích, prahnul jsem po požárech, prahnul jsem po něčem, co by explodovalo a vznítilo mech, jímž zarůstal můj život. Nyní to přišlo a já spatřil, že se mi na mechu udělalo pohodlno a já netoužil po ničem jiném, než po poklidu. Pod postelí se mi smál Ondra, ještě zdravý, baculatý chlapeček, a mě sklíčila tato vzpomínka, vzpomínka na to, čím jsem byl, čím jsem mohl být a čím jsem se mohl stát. Ale ne, o tom to nebylo; s nemocí to nemělo pranic společného. Ondra se mi smál za to, že jsem ztratil naději. Ano? O tom to bylo? Ne? Tak o čem? Zprudka jsem se posadil na posteli, jako by vyvržen z noční můry do bezpečí prázdné noci; v tomto případě spíše naopak.

Ichichichi, ichichichi, ichichichichichiiiii…. Ten dětský smíšek, jedovatý, jako tisíce jehliček se mi zabořujících do srdce. Zašeptal mi, do ticha mrtvého dne, že jsem zemřel.

Dopadl jsem znova hlavou na polštář. Ano, zemřel. Nemoc mě pokořila. Ondřej byl jen stínem Ondry… Prázdná schránka plna vzpomínek, artefakt z rodinného alba…

Ondra se rozplynul, jelikož se z chodby ozval podivný zvuk podobný praskotu. Pomalu jsem se znovu pozvedl. Naslouchal jsem. Ticho… Opět! Praskání… písek?... a stěží identifikovatelné, drsné zvuky, jako by někdo o sebe dva kameny brousil. Ztěžka jsem se zvedl z postele a vyšel do chodby. Ta byla pustá, nic jí nebylo cítit, a tichá, ničeho nebylo slyšet, krom sypání písku… Tma v sobě jízlivě skrývala pravdu, ale zvuky neskryla a ty mě přivábily až na schody, k místu, kde před pár hodinami byla ona absurdní boule.

Místo vypoukliny se na mě šklebila otevřena rána, z níž čněl výstupek z cihel. Nejednalo se ani o cihly jako takové, to jest cihlové kvádry a kostky, nýbrž pouze o vypálenou hlínu, jež trčela do prostoru jako nějaký nádor bez jakéhokoliv tvaru. Pod onou rudou pěstí vraženou do tmy chodby ležela rozdrolená omítka.

Sangvinie

Matka držela pravou dlaň na krku, jako by měla strach, že ta cihlovina vyskočí ze zdi a chňapne ji po hrdle. Seděla nad ránou, v dostatečné vzdálenosti pěti schodů. Otec stál ve dveřích do obýváku, v ruce hrníček s ranní kávou, se zamračeným pohledem. Bratr postával hned u té věci, společně se zedníkem, který onu podivnost akorát pečlivě zkoumal. Visel na mužovo rtech a podupával. Chtěl řešení, chtěl vysvětlení, a to hned. Postarší muž se konečně narovnal a soustrastně se na Zbyňka podíval. Ten na něj znepokojeně hleděl.

„Tak nám to řekněte.“ pobídl zedníka, který si zhluboka povzdychl a sešel schody, provázen mým bratrem.

„Je mi to moc líto, ale váš dům… váš dům má rakovinu zdí.“ Matka zalapala po dechu a zakryla si ústa. Otec, rozčílen, se odvrátil a zaklel do televizního ruchu v obýváku. Zbyněk zůstal v úděsu hledět na zedníka.

„Proboha…“ vydechl, „… Co teď máme dělat? Dá se to léčit?“

„V této fázi bych vám spíše doporučil se rovnou odstěhovat.“

„Nikam se stěhovat nebudeme!“ ozval se otec zostra ve dveřích. Upil kávy a zase rychle odkráčel. Matka seběhla schody a zamířila za ním.

„Tohle je otcův rodný dům. Vážně by nešlo zahájit léčbu?“ otázal se bratr. Zedník si opět povzdychl a odmlčel se, jako by se rozmýšlel, zda má bratrovi odpovědět.

„Samozřejmě, že ano. Avšak ta je velmi nákladná, proto jsem vám doporučoval stěhování. Pokud nicméně vážně chcete tento dům zachránit, tak se pustíme do léčby okamžitě.“ Bratr se na mne krátce podíval, ale bez citu, přemýšlel, zkoumal před očima naše možnosti. Pak zedníku položil ještě pár otázek, načež poděkoval řka, že se ozve, hned jak se domluvíme.

Seděli jsme u stolu, já měl mezi dlaněmi čaj. Nikdo nemluvil, všichni tři zadumaně hleděli na dřevo povrchu, na květinu ve váze, nebo někam do rohu. Tato scéna mi byla povědomá, připomínala mi den mé diagnózy. Také jsme seděli u stolu, já onehdy seděl matce na klíně, byl jsem ještě malý chlapec a všichni měli totožné, znepokojené pohledy. Troufám si i tvrdit, že před otcem stál stejný šálek, jako dnes.

„Je to vážné?“ zeptal se otec, tehdy. Matka zbledla a hladila mě po vlasech.

„Říkal, že léčba nás přijde minimálně na tři miliony a trvat bude minimálně pět let. Místa s nádory budeme muset vymlátit a postavit tam nové zdi, použít nové cihly. A ten proces několikrát zopakovat.“ pronesl Zbyněk.

„Ale tak my to dáme, neměj strach, Ondro.“ pronesla maminka a políbila mě na vlasy, tisknouc mě k sobě.

„Vážně… se nemůžeme přestěhovat?“ položil jsem otázku. Můj hlas zněl tak cize a ve své hlasitosti tak hrubě, jak jsem jej téměř nepoužíval, a když, tak jen k šepotu… Otec na odpověď jen zabručel a zakroutil hlavou. Matka už byla sdílnější.

„Ondro, přece to nemůžeme jen tak vzdát.“

„Je to jen dům.“

„Ano, je to jen dům, ale je to také náš domov. Měli bychom se alespoň pokusit ho zachránit.“ pronesla. Sklopil jsem zrak a upil čaje. Došlo mi, že má otázka byla pošetilá. Na domě nezáleželo. Nezáleželo na penězích. Rackovi před sebou uzřeli výzvu, tou byla nemoc, a viděli cíl, čímž bylo vyléčení. Vyléčení bylo možné; ač bylo drahé a vedla k němu dlouhá cesta, bylo možné. To byl jediný argument, který má rodina kdy potřebovala. Vytrvalost, až tvrdohlavost Rackových byla dalekohledem, který zdánlivě přibližoval cíl na dosah ruky.

Slabě jsem se usmál. Bylo dohodnuto. Pokusíme se náš dům zachránit.

Cholerie

Započala se léčba domu a jeho rakoviny. Rodiče byli po kratší době nuceni vzít si dovolenou a zplna se soustředit na léčení té ohavné nemoci, kvůli níž pukaly stěny a z oněch mezer vyvěraly boule či beztvaré nádory z horké vypálené hlíny, které okamžitě zasychaly, jako by ze zemětřesení rozpůlené země vyvěrala láva a tuhla. Všichni se velmi brzo naučili rozpoznávat blížící se pohromu; v domě muselo být absolutní ticho, aby bylo možno zaslechnout ony nepříjemné, skřípavé zvuky, jež byly předzvěstí puklin a z nich kvetoucích melanomů. Stalo se samozřejmostí, že matka uprostřed šeptaného rozhovoru či nějaké činnosti ztuhla, vytřeštila oči a uslyševši bolestné sténání budovy se zničehonic rozběhla do opačné části domu, z kuchyně v přízemí do ložnice v prvním patře, aby tam chrstla na stěnu kýbl studené vody, jež místa pálící dům bolestí uklidnila, avšak pochopitelně nevyléčila. To ticho, do něhož jsme byli po diagnóze uvrženi, bylo plno očekávání, bylo napjaté jako struna až k prasknutí – v tom svíravém tichu se nehýbal ani vzduch, tlel v prázdnotě a těžkl – zanedlouho vyplnilo prostory našeho domova dusivé prázdno, v němž nebylo místo právě pro nic jiného, než mrtvolné ticho. Jaký rozdíl byl mezi tímto netichem a mým milovaným veletichem. Veleticho bylo mlhou, v níž voněly mé sny a hrála harmonická hudba věčných ospalých sobotních ran. Neticho bylo jen prázdné.

Naším prvotním zájmem bylo samozřejmě odstranění všech obrazů, fotek, ozdobných předmětů, lustrů a lampiček ze zdí. Strhali jsme z domu jeho kůži a maso a to, co nám zůstalo, byla jen jeho kostra. Od holých stěn se odrážely mé znepokojené obavy a z chudého prostředí toho novostarého domu mi bylo úzko. Přejížděl jsem dlaněmi po zdech, kde dříve visely kýčovité ozdoby a vytisknuté vzpomínky, uvězněné v dřevěných rámečcích.

Večer jsem pak hleděl na svůj odraz v zrcadle, na své hubené tělo; na své trčící klíční kosti, na svá vystouplá žebra, na své čnící kyčle, na své slabé končetiny bez svalů, na své ruce, na nichž se rýsovaly kořeny mých žil. V tu chvíli mě přepadl podivný pocit sounáležitosti – sklopil jsem od zrcadla zrak a objal sám sebe. Náhle jsem si již nepřipadal tak sám.

Chorobně jsem chtěl být své rodině nápomocen. Nabízel jsem se k čemukoliv: mohl jsem poslouchat ticho jako jediný a všichni ostatní mohli pokračovat ve svých činnostech, nerušeni tou neustálou nutností nastražených uší, neb kdo se na poslouchání hodil více, než-li já? To já seděl v tichu domova již po tolika let, vnímaje každičký jeho záchvěv. Mnohokrát jsem pocítil teplo nakažených cihel dříve, než matka, ale neřekl jsem nic; snad ze studu či strachu z omylu. Každopádně nikdy jsem se nezmýlil – mé schopnosti byly dokonalé. Avšak ne, matka se jen usmála pravíc, že by to pro mne bylo vyčerpávající, že nemůžu pobíhat po domě s kýblem v ruce, má nemoc by se mohla zhoršit.. Tudíž jsem se nabízel k jiným pracím. Potichu jsem prosil otce, nechť mi dovolí mu pomoci při vybourávání zdí, jejich rekonstrukcí, nebo alespoň při míchání malty a následného jejího nanášení na nově postavené stěny – avšak ani toho mi nebylo dopřáno. Opět se jednalo o příliš namáhavou činnost, již mi matka zakázala. Otec byl zprvu benevolentnější; se soucitným úsměvem mi skutečně dovolil neohrabaně patlat maltu na cihly, ač se mi vůbec nedařilo a vytvářel jsem mnohem více škody, než-li užitku. Stěny byly hrbolaté, nicméně otec nad tím jen mávl rukou řka: „Stejně se to bude muset ještě stokrát vybourat!“ a já se dětsky smál s tváří ušpiněnou od malty. Ten smích byl podivuhodným fenoménem, v životě Rackových již pár let neslyšený. Možná právě můj smích byl ke konci důvod, proč matka přiběhla a mé počínání mi, s výčitkami směřovanými k mému otci, zatrhla. Můj smích, rozjařený, zvonivý smích, který byl zapomenut v mých vzpomínkách, všechen ten smích, který jsem nikdy neupotřeboval a nepoužil, smích, na nějž dopadal prach – skutečně patřil dítěti. Cizí, absurdní, podivný, tichorušivý smích mi byl tedy zakázán a já zůstal stát mezi strakatými zdmi sám krmě ticho svým tichem.

Ještě stále jsem však držel naději ve Zbyňka, avšak i ta brzy ochabla. Svého bratra jsem přestával vídat; nyní totiž musil uživit celou rodinu, tudíž pracoval více, než kdy dřív. Pracoval přesčasy, pracoval přes noc, pracoval o víkendech. Krom toho sháněl i podporující či alternativní způsoby léčby. Brzo jsme tedy měli doma spoustu supermoderních ionizátorů z Ameriky, čističek vzduchu fungujících na absorpčních principech, kterým musely být neustále měněny filtry, neb ty již po pouhém dni černaly, různých aromatických rozstřikovačů doporučených východní medicínou a zvlhčovače vzduchu, jež mi byly největším trnem v oku, neboť mi způsobovaly dráždivé záchvaty kašle. I matka se začalo o léčbu zajímat hlouběji, poradila se se svými známými a přítelkyněmi, dokud jí jedna paní nedoporučila – jelikož rakovinou zdí si prošel i bungalov sestřenice známé jedné její známé – aby ke stěnám umístila truhlíky s břečťanem, jenž, leza po zdech, vysává rakovinotvorné buňky přímo z cihel. Je však pochopitelné, že zeleň bude živořit z nedostatku světla, kvůli čemuž jsme museli koupit do všech místností stojací UV lampy, a následně i rychle umírat, jelikož do sebe bude nasávat rakovinu, pročež bude nutné břečťan neustále obměňovat. Dále nám bylo doporučeno, tentokrát se jednalo o recept babičky jedné z přítelkyň, abychom nasbírali v lese mech, natrhali jej na kousky, následně smíchali s vodou a mlékem a rozmixovali (samotná přítelkyně ještě dodala – neboť to v době její babičky nebylo – abychom si zašli do zahradnictví a zakoupili tam přípravek na zadržování vody v hlíně, údajně zvyšující úspěšnost vyklíčení), načež jsme měli onu směs natřít na omítku zdí, jako by se jednalo o barvu. Bylo zapotřebí hmotu denně rosit vodou. Po nedlouhé době se mech uchytil na stěnách a vyrostl. Mech byl výtečný bio-izolant, jenž udržoval stěny trvale vlhké, což mělo na zdi blahodárný účinek. Kromě toho, jakmile se i přes účinek mechu rozšířila do zdi rakovina a zesílila, mech začal velmi brzo usychat, tudíž jsme brzo poznali, že je čas část té stěny zbourat a zabránit tak rozšíření nemoci.

Svlékli jsme dům z fotek, ozdob a lustrů, jen abychom jej oděli do břečťanu, mechu, UV lamp a všemožných přístrojů, stojících osamoceně v koutech či přímo uprostřed jinak prázdných, nahých místností. Svlékli jsme z pacienta kůži a oděli jej do nemocniční košile.

Melancholie

Brzo bylo možno všimnout si jisté odchylky v nemoci, jež mi zprvu přišla jako dar z nebes. Rakovina se z nějakého neznámého důvodu vyhýbala mému pokoji. Stěny mé skromné komůrky byly suché, nehřály chorobným teplem, zůstávaly geometricky nenarušené, rovné, hladké, tvrdé a chladné. Všiml jsem si toho až dne, kdy jsme již podruhé zcela vymlátili a znovu postavili zdi ložnice přímo sousedící s mým pokojem, krom té, která oddělovala místnost mých rodičů od té mé.

Zbyňka napadlo, že by to mohlo být speciálním ionizátorem, jenž nikde jinde v domě nestál; matka okamžitě nadšeně prohlásila, že za to může kapradina, co ji přinesla jedna její kolegyně bydlící na vesnici u lesa. Oba tyto faktory jsme z mého pokoje odstranily a hle, stěny pokoje stále unikaly zhoubě. To už začínalo být podezřelé, dokud otec však náhle nezvolal s lehkým, avšak nadějným úsměvem: „To znamená, že nemoc ustupuje!“ A všichni jsme mu dali zapravdu. Uslyšel jsem, jak všem vtekla do žil čerstvá, zpěněná krev a jejich bledé tváře opět nabraly barvy. Tohle potřebovali – novou naději, slabý záblesk lepší budoucnosti – a já byl tím, kdo jim pootevřel dveře do světlejších zítřků! Jak já, ač strhán, byl v tu chvíli šťastný, jakmile jsem si tohle uvědomil.

Jinak bylo mé soužení nesnesitelné. Zanedlouho jsem přestal zcela vycházet z pokoje, neboť dům i vzduch v něm byl vlhký, místy stěny až plesnivěly (což ale bylo dobře, říkal zedník, jelikož to znamená, že zdi jsou živé a nemají v sobě nákazu; nikdy jsem neviděl svou matku tak nadšenou z toho, že nám v horním rohu obýváku vykvetla plíseň), domem se neustále ozýval ruch, jenž mi vyvolával migrénu. Nejhorší byly však ony proměny teplot – jak bylo řečeno, dům byl vlhký a chladný v jedné místnosti (také částečně díky tomu, že byla zima a my netopili) ale v té druhé, kde nemoc rozežírala stěny v plné síle, vypouštěly nádory do ovzduší takové teplo, že se člověk zpotil, když u cihlové boule čnící ze stěny postával delší dobu.

Další mé hoře vycházely z příšerné metamorfózy, jíž prošel náš dům. Já byl pateticky zvyklý na jistý stav, v němž se náš domov nacházel, byl jsem zvyklý na jeho podobu a okamžitě jsem vycítil sebemenší změnu či odchylku od normálu. Jenomže nyní se náš dům vteřinu od vteřiny obměňoval, bujely v něm nádory a řval tříštěnými cihlami. Melanomy vystrkovaly své tlusté rudé pařáty nejprve jen ze stěn, avšak posléze se nemoc rozšířila i do stropu a podlahy. V domě nebylo – krom mého pokoje, kde stěny připomínaly vodní hladinu – sebemenší rovné plochy. Místa, z nichž nevystupovaly rakovinné výstupky, byla přinejmenším zvlněná, vyboulená či popraskaná. Otec nestíhal ničit nádory a vybourávat stěny; brzo tloukla do vypálené hlíny i matka, bratr, když se vrátil z práce, později i několik zedníků, které jsme si najali. Stalo se jednoho dne, že nebylo vůbec možné vejít do koupelny, neboť byla celá prorostlá cihlovými nádory, od stěny ke stěně, od stropu k podlaze. Celé to vypovídalo o přesném opaku průběhu nemoci; ne, stav domu se nezlepšoval, naopak se úděsnou rychlostí a mírou zhoršoval a můj pokoj byl jen výsměch snaze mé rodiny. Ty nerudné, jízlivé pohledy směřovaly nejprve do mého pokoje, postupem času se však přenášely i na mne, což bylo dalším důvodem, proč jsem nevycházel ze své místnosti. Jak čas plynul, začali rodiče přehlížet nejen můj pokoj, ale také mne samotného. Chápal jsem to, však, pročež jsem své rodině nic nevytýkal. Chápal jsem, že můj pokoj jim byl trnem v oku a že byli příšerně vyčerpaní a zoufalí, neb každým dnem plamen jejich naděje na vyléčení skomíral a pohasínal více a více. Léčba domu mi přitěžovala, rodina počínala být ku mne nepříjemná a odtažitá, avšak já jsem nechtěl být své rodině na obtíž. Jak bych, proboha, si jen mohl dovolit přijít za matkou a říct jí, že se mi z toho vlhka dělá nevolno a můj kašel mi drásá plíce na kusy, zatímco se topím v hlenu? Jak bych jen mohl přijít za otcem a prosit jej, nechť vypne, alespoň na pět minut, sbíječku, aby ticho uklidnilo mou třeštící hlavu; jak jsem s nostalgií vzpomínal na to dusivé neticho, co vládlo v domě ještě před měsícem! A jak bych asi jen tak mohl prosit Zbyňka, aby zajel do města a koupil mé léky, když bylo zapotřebí vydávat jeho těžce vydělané peníze za mnohem důležitější prostředky? Domov měl přednost, neboť od jeho zdraví se odvíjelo štěstí celé mé rodiny.

Avšak ty nitky, ty železné nitky, ty zrezly.

Agónie

Ležel jsem v prázdném pokoji, v němž nebylo ničeho, krom mé postele uprostřed místnosti, jedné nahé žárovky nad ní, uschlé kapradiny v rohu, jež zde byla zbytečná, ale matka ji sem onehdy pro jistotu vrátila zpět, a mne, samozřejmě, mne, ležícího pod peřinou v horečkách. Pod postelí leželo pár prázdných PET-lahví, jogurt a talířek s krajícem chleba pomazaného margarínem.

Uběhly tři měsíce od zahájení léčby. Od té doby jsem zhubl třicet kilo. Kašel mi roztrhal plíce, kvůli čemuž nyní vykašlávám, společně se zkrvaveným hlenem, kousky průdušek. Hnojím s nimi mrtvou kapradinu, jelikož je nemám kam vyhodit. Svět se mi točí, jediné místo stojící na místě je postel. Nemohu se hýbat; klouby mi prořezává bolest při sebemenším jejich ohybu. Migréna mi bije do lebky jako otcova sbíječka. Jsem jen v trenýrkách, neboť se mi pyžamo nepříjemně lepilo k tělu, jak moc jsem se potil. Ačkoliv sám hořím v horečce, pokoj samotný je až mrazivým. Nemohu jíst – chléb mi již zplesnivěl – sousto jsem nepozřel už téměř týden, vše totiž vyzvracím. Pil jsem vodu, ale ta mnou jen procházela; pevnou stolici jsem ze sebe nedostal přibližně od předminulého týdne, nejprve jsem měl průjem, později ze mne vycházela téměř čistá voda, tak čistá, že by se dala klidně znovu pít, což jsem i dělal, neboť jsem se bolestí nemohl hnout z matrace. Nejprve jsem tu vodu zvracel ze zhnusení, pak jsem se tomu naučil a pil jsem ji asi den či dva, od včerejška ji zvracím ale znovu, tentokrát však z neschopnosti ji v sobě udržet.

  Myslím, že se stav domu zlepšuje. Domem se již neozývají hlasy zedníků a nepracuje se již přes noc – také ubyla doba, po níž je zapnutá sbíječka.

Mám radost. Zvládli jsme to. Ale jsem hodně vyčerpaný – ještě si odpočinu, jen na chvíli, na chvíli zavřu oči, abych nabral sil, načež vyjdu z pokoje a zajdu za Zbyňkem, maminkou a tatínkem do obýváku a pogratuluji jim, že to zvládli. Snad bych je mohl i obejmout. Ano, to udělám.

Ale předtím – klíží se mi víčka, sic nezívám – předtím na chvíli, vážně jen na chviličku, zavřu oči.