Zaškův blog

Vždy jsem měl rád velká slova, přišla mi jakoby vytesaná z písmen velkými umělci. Na konci všeho, především na konci dní, mě jímá vždy totéž. A ač dokážu, myslím, velmi zkušeně žít, i přesto nedokážu přesně pojmout to, co bych tak rád vyjádřil slovy - barvami - písněmi - fotografiemi... nelze to vyjádřit. Pravdu nalézám nakonec vždy v sobě a především přirozenost, ztracenou autenticitu, kterou ti nikdo nenahradí, žádné ideje, žádní milovaní, žádní přátelé - to všechno je dobré, to všechno blaží, ale na konci dne stejně usínáš sám (a ráno se probudíš zase s nimi, tak neboj). Zůstávám, ostatně, stále oduchlý. Ruce mám těžké a hlavu taky. A není nikdo, kdo by mi mohl ulehčit; většinu břemen stejně nosíme sami (neboť jejich tíha padá jen na naše ramena, ne na jejich. Spolehnout se však na oporu, absurdní a nelogickou z jejich strany, o tom to je). Jsou tu slova, která nejsem schopen napsat, jsou tu obrazy, které nejsem schopen namalovat, jsou tu písně, které nedokážu zahrát, a ...

Další tři povídky o lásce. Skotská tragédie | Muž chce uchovat svou ženu věčně krásnou | Šest srdcí a jedno navíc - to pravé SKOTSKÁ TRAGÉDIE Dýchám čistý vzduch. Rhona seděla na samotném okraji útesu – jen vteřinu ztráty rovnováhy daleko od pádu – ale já věděl, že neskočí, protože v té smrti by nikdy nenalezla klidu. „Conalle?“ „Jo, jo,“ přitakal jsem ji, aby věděla, že jsem nablízku. Stál jsem od ní nějakých deset stop a nečinně ji pozoroval. Bože, hluboce nenávidím tuto krajinu. Žijeme v jedné vesnici v údolí mezi osamocenými horami, je ve vnitrozemí, ale Rhona si přála ještě jednou vidět moře. Ani to mi nikdy nepřineslo klid. Rhonu uklidňovalo, ale já se z jeho bouřlivosti a skrývaného hněvu pod křišťálovými vlnami vždy cítil nesvůj. Ve vzduchu byla cítit sůl a prosytila se jím taková vlhkost, že se mi rosily slzy na vousech. Koukal jsem se na ženinu šíji, jak se po ní vlní v rytmu nespoutaného větru vlasy nezachycené drdo...

Založil jsem si tumblr, kam budu házet své kresby. Tento blog bude určen jen pro literární příspěvky. Možná to zruším a budu vkládat kresby zase sem, ale spíš ne, uvidím, jestli mě to chytne. http://veleticho.tumblr.com/ Díky za pozornost.

Vítr Ti fouká vlasy a říkáš si, jestli je něco víc, a já Ti odpovím: ne, není, tohle je to jediné, co tu je, nic víc nepotřebujeme. A jindy, kdy máš strach, ve tmě svého pokoje či v rohu večírku, se ptáš zase, jestli je něco víc, a i pak Ti řeknu, že ne, není. Ale jednou Tě to bolí a podruhé těší, jednou Tě to sváže a podruhé osvobodí. Tak si vyber, jaký život chceš vést, a hlavně nezapomeň milovat.

Nakladatelství Petr Štengl  mi vydalo knihu ROZHNĚVANÉ MALÉ DĚTI Generační výpověď nulté generace. Dospívání je nesnesitelné. Jeden den ležíte v trávě na golfovém hřišti, kolem vás se povalují ženská vajíčka a na nebi poletují velryby a krakatice, a druhý den pozorujete plastikami znetvořená batolata na výstavách, jak jsou osahávána ve jménu krásy a slávy. Studium na Škole Života, kde se děti mají údajně naučit efektivně žít, se zdá být marnou přípravou na hrůzy dospěláckého světa - kdo by čekal, že s vousy a ňadry přijdou i polobozi, krkořeny a mozklípkani? Kniha je ke koupi za 160,- Kč přes www.petrstengl.cz nebo za 200,- Kč přes Kosmas  či v kamenných prodejnách knihkupectví Kosmas .

Život je jen nepřetržitým popíráním toho, za koho se považuješ. Who Feels Like Me, Who Wants Like Me, Who Doubts Any Good Will Come Of This - Celer   Jakýsi bezvýchodný pocit...   Být svobodný znamená zavřít oči a mít prázdnou hlavu.   Stáli jsme na verandě béžového bungalovu. Za skleněnými dveřmi do domu se rýsovaly matná světýlka svíček a slabá jazzová melodie podbarvovala poklidné konverzace hostů. My dva však stáli na verandě, dýchali čirý dubnový vzduch a vteřiny všude kolem nás se vázaly jedna na druhou, utvářely smyčku, z níž bych si jednou rád uvázal kravatu a roztančil se, až bude nejhůř...   Na okapy dopadaly poslední kapky toho večera. Do vzduchu se vracela vůně raného jara a já stál na okraji té zábavy odehrávající se v domě. Zeptejte se mě na moje jméno a já se obávám, že nedokážu odpovědět, z nějakého tajemného, vnitřního důvodu, který mi ani není moc znám.   Dejme tomu, přitakal bych vesmíru, zatímco bych lehce pozdvihl...