Nic #6


Život je jen nepřetržitým popíráním toho, za koho se považuješ.

Who Feels Like Me, Who Wants Like Me, Who Doubts Any Good Will Come Of This - Celer

  Jakýsi bezvýchodný pocit...
  Být svobodný znamená zavřít oči a mít prázdnou hlavu.
  Stáli jsme na verandě béžového bungalovu. Za skleněnými dveřmi do domu se rýsovaly matná světýlka svíček a slabá jazzová melodie podbarvovala poklidné konverzace hostů. My dva však stáli na verandě, dýchali čirý dubnový vzduch a vteřiny všude kolem nás se vázaly jedna na druhou, utvářely smyčku, z níž bych si jednou rád uvázal kravatu a roztančil se, až bude nejhůř...

  Na okapy dopadaly poslední kapky toho večera. Do vzduchu se vracela vůně raného jara a já stál na okraji té zábavy odehrávající se v domě. Zeptejte se mě na moje jméno a já se obávám, že nedokážu odpovědět, z nějakého tajemného, vnitřního důvodu, který mi ani není moc znám.
  Dejme tomu, přitakal bych vesmíru, zatímco bych lehce pozdvihl flaškou cidru ke hvězdám.
  Přál bych si, aby tenhle bungalov voněl tak, jak se mi zdálo ve snech.  Všichni mí démoni a všichni mí kostlivci ve skříních a všichni bubáci pod postelí se rozutekly do světa, protože i oni musí nalézt svůj domov.

Můj domov není místo, nýbrž chvíle.

  Chvíle, citumžiky – závany toho, co jednou může být, kdyby věci bývaly jiné. Dejte mi důvod, a já ho roztříštím o zem.
  Chtěl bych se jmenovat spousty jmen. Chtěl bych se jmenovat tak, že by se mi rty třásly při pouhém pomyšlení vyslovit to jméno.
  Co je tohle, tenhle béžový bungalov s krásnou zahradou – je krásná. Bože, tak krásná, vydechl jsem. Sundal jsem si boty, stáhl ponožky (ty zastrčil do bot) a bosýma nohama vykročil na orosený, studivý trávník.
  Jestli tohle není sen, co to je?
  Položil jsem se do středu zahrady, cidr na prsou.  Hvězdy blikaly na noční obloze a mne se na jazyk vydrala tato slova improvizované písně:

Kdo vás vytkl obloze,
Kdo se vás dotkl, že se chvějete?
Nemrkej, zavři oči,
Ať já je mohu otevřít, naplno.

  „Dat was mooi.“ Belgičanky, skvostné belgičanky s malým ,,b.  Skláněla se nade mnou v černých šatech nad kolena. Přizval jsem ji, nechť si ulehne vedle mne. Rozhlédla se po okolí, usmála se a pak vcelku nemotorně skutečně klesla za mnou.
  „Waarom, mijn liefste, waarom?“
  „Waarom wat?“
  Usmál jsem se. Můj domov je někde hodně daleko, na kilometry gest a roky pohledů.
  Mám domobol, ale co naplat, když můj domov není místo?
  Pohladila mě po tváři a usmála se. Z jedné hvězdné oblohy do druhé; v jejích očích zářila ta nejtajemnější světla světlušek nad všemi opuštěnými jezery v těch nejhlubších lesích.
  Ach, bylas tak krásná!
  Nejhlubší lítost pociťuji jen tehdy, kdy zapomenu na to, že miluji.
  Rozběhnout se do noci a šeptat, jako již tolikrát:

Haůste, Haůste, odkud foukáš?
Haůste, Haůste, odkud vaneš?

  Nebyly tu limbály, nebyly tu večírky, nebylo tu ničeho, krom tlumené melodie hudby, kterou nedokáži pojmenovat – klidná a nostalgická, vzdáleně.  Ozývala se ze salonu v bungalovu, skrze skleněnou tabuli dveří se ještě matně rýsoval svit několika svíček.
  Na čem tu vlastně záleží, než na bosých nohou pokropených krůpějemi slz? Teď vyjít do studené hlíny za zahradou a nikdy se neodhlédnout; to chceš?
  Pokud je tu něco jako dospělost, troufal bych si odhadnout, že je to „světemsmíření“, a tudíž i „dušmír“ – podívat se z okna domu s takovým nostalgickým pocitem a zastřenýma očima.
  Slabý poryv nočního větru, který ti rozvlní tričko na zádech, když se opíráš o balkón a říkáš si, že tohle je ono, tohleto nic, vůbec, ale vůbec nic.  
  
  Ty citumžiky... Proč jsou to jediné, co je skutečné? Proč jsem právě teď prošel kolem televize, zaslechl nějakou jazzovou melodii a vybavil se mi v hlavě obraz, který popisují předchozí odstavce?
  Proč není nic skutečné, jen to, co si vysním? A co je béžový bungalov s malou, tmavozelenou zahradou s vysokým dřevěným plotem kolem dokola? Není snad totéž, co béžlutý baráček Bjólfura Belgísona - jen jinde, s někým?
  Co to je, ta nostalgie?

  Ne, není to nostalgie. Nostalgie je radosmutek po věcích minulých. Já radosmutním po věcech nejsoucích, či snad budoucích.
  Ale bedřišením bych to taky nenazval; to se váže na lidi. Teda, na chlapy. Na krásný, vymyšlený, nereálný, naprosto boží chlapy!
  Tak co, Zašku? Dáš tomu jméno? To děláš rád. Rád si vymýšlíš jména pro věci, lidi... Mám dokonce slovníček nonsensových výrazů, které jsem si vymyslel.
  Ach, to citumžení... patetický, sentimentální, banální. Svatá trojice přídavných jmen.
  Snad citumžením by se to dalo nazvat, byť jsou samotné citumžiky taky věcí minulou, jsou to záchvěvy něčeho, co sis vymyslil, něčeho, co tu ale dost možná bylo či mohlo být... a snad i jednou zase bude.
  Pochopitelně...! Citoužení. Cit + touha. Logické, ne?

  A co je tohle, tenhle patos? Proč je to nejupřímnější, co ze mne vychází?
  
  Přijde si nejskutečnější po výbuších a v tichu nejhlubších nocí. Přál bych si, aby celý můj život nebyl nic jiného, než post-explozivní, poklidná noc.

  Asi jsem nalezl opět svou tvář, studí na dotek, ale asi jsem to zase já... ztratil jsem ji kdesi v horách, co se bortily pod vahou té oslepující hvězdy, co se na ně řítila odněkud z vesmíru.
  Ale teď ji zase mám, tu svou tvář, studivou, chladnou, jako vítr od severního moře.
  Tam odejdu, nikam jinam.

  A asi zlomím ještě tisíce srdcí, protože jinudy cesta prostě nevede. Se vší pokorou vůči té krvi, kterou proliji.

  Zavřít oči a navzdory tomu, co sis myslel, že jsi, vykročit. Protože když oči otevřeš, spatříš, že se svět skládá jen a jen ze zrcadel a nejhorší na tom všem je, že ten člověk, kterého v nich vidíš, nemá s člověkem nic společného.
  Doprdele, zařvat DOPRDELE do větru na útesech! Křičet a kopat a řvát a vztekat se v nákupních centrech u paprik, v kavárně, na chodník se svalit a dupat jako malý děcko.

  Aurélie si tě odvádí kousek po kousku každé ráno, dokud neležím v posteli úplně sám.

  A co je tohle, tahle upřímnost? Je tím, co mi pohne celými solárními systémy, nebo mě katapultuje vstříc černým dírám ve tvých očích?

  Doprdele, doprdele...










  
  
  

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkový realismus

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI