Zaškův blog

3 povídky o lásce. Kolik šancí a kolik naděje to dá, milovat? | O věčné lásce | Prequel k Egoistovi OSUDOVÁ LÁSKA IDY MEDKOVÉ Poprvé jsem ho spatřila v kavárně Zlatohlavec na rohu dvou ulic, skrze výlohu. Seděl za oknem, v ruce arabskou kávu (ta čerň vesmíru!) a lehce do ní foukal. Myslím, že jsem na něj předlouze koukala, poněvadž se po chvilce na mě pobaveně usmál. S tím krátkým úsměvem přišel i přesilný pocit déjá vu, z něhož se mi téměř zamotala hlava. Promnula jsem si dlaní tvář a když zvedla znovu zrak, byl pryč. „Jsi v pořádku?“ řka svým chraplavým hlasem stál přímo proti mně – vyšel ven. To, že mi tykal, mě trochu zklamalo. „Ano, děkuju.“ „Musíš být opatrná a neztratit hlavu. Silné vůně mají na některé lidi silný účinek, jen co je pravda.“ zasmál se, znovu, a vrátil se do kavárny. Zůstala jsem stát před kavárnou sama, lehce rozčarovaná. Byla jsem na vůně velmi citlivá, ano, to je pravda, nebyla jsem s to vystát vůni hyacintů ...

dušepeří, krkořeny, pěnovous   Tohle vyzní trochu jako blogový příspěvek, a on to tak trochu je.   Mám rozepsáno hodně věcí, ale nějak se nemůžu rozhýbat je dodělat. Jsem totiž vcelku... šťastný by bylo asi silné slovo, ale řekněme, klidný. Řekněme klidoduší, k dušmíru mám přece jen daleko.   Prostě jsem kompaktní samsebín. Hádám asi tak ještě na dva dny... haha. Ale to už bude asi to, co znamená být mladý. Nebo? Je to jedno.    Na nápady je sice období plodné, avšak s psaním samotným už je to trochu horší. Ale ruku v ruce s melancholií přijdou i múzy; vždy tomu tak je.   K něčemu se přiznám. Předevčírem jsem klečel ve svém pokoji a řval a tříštil jsem svoje oči o celý svět a poprvé ve svém celém životě jsem nemyslel na to, co přijde byť jen za vteřinu a nemyslel jsem ani na tenhle blog ani na dopisy ani na své přátele ani na svou rodinu ani na své míjníky, jsoutuníky, nebo bedřichy. V tom řevu jsem byl sám. Řval jsem jako Bedřich II. ... a ...

Krátké nahlédnutí do totalitní budoucnosti.   George chvíli postával na okraji mostu. Nervózně se podíval kolem sebe a pak přeskočil zábradlí. Dopadl na svah a okamžitě vklouzl pod most. Tam už na něj čekala Elizabeth. „Ahoj.“ pozdravil ji a ona kývla. „Tak co je nového?“ „Udělali to.“ špitla okamžitě Elizabeth. George na ní zíral v neuvěření a když spatřil, že se ji do očí nahrnuly slzy, chtěl ji obejmout, nicméně mu to bylo trapné. „Oni to udělali? Vážně…“ George snížil hlas, „… emigrovali?“ „Jen Jacob.“ „A co jeho rodiče?“ zeptal se chlapec, ačkoliv už předem věděl, co se asi stalo. Elizabeth neuhnula pohledem, což značilo souhlas. George se zhluboka nadechl. „Island… Myslíš, že je to pravda?“ „Nevím.“ Nastalo dlouhé ticho; po mostě přejel náklaďák a chvíli nebylo slyšet nic jiného, než řev kol, jež si drhla svou cestu po asfaltu. Pak se znovu ozvaly helikoptéry a propaganda, která se od rána až do večera ozývala městem. „Proč jsi nejela s n...

Daniel's Blues  - Strand Of Oaks   V poslední době nudím sám sebe. Jsem sebou nejen znuděný, ale také otrávený. Nebaví mě trhat si stromy z krku (jejichž plody pojídají jsoutuníci), nebaví mě ta černá mlha těkající mi od panenek očí, v níž hledám tvary vysněné, nebaví mě vymyšlené vzpomínky, v nichž hledám vzory, dle nichž bych mohl lépe žít.      O víkendu byl Zašek Někde. Už když seděl v autobuse vedle svého teta/své strýcy a uviděl v obrazovkách novou spomínku ( směrem dolů ), promnul si oči. Autobus zeschrödingoval; byl zničehonic prázdný a plný zároveň.   V posledních několika dnech jsem si fotil věci velepříjemné na dotek. Takže: Mám semínko tohoto stromu, ale nechci si ho zasadit, nevím proč. Přitom ta kůra je tak báječná. Občas se zastavuji a pokládám na ni ruku, ačkoliv jsou všechny tyto stromy v centru města. No jo, blázen. Zasadím si je do květináče, který umístím k otevřenému oknu a budu pozorovat, jak se zlehounka...

Drahý Strachapoude, slyším Tě mezi zdmi. Slyším Tvé naléhání, Tvé steny, Tvůj smích. Ve stěnách se tvoří praskliny, z nichž vytéká černá žluč, která rozežírá malé děti na pouhopouhé sny, lehce se vznášející nad zemí jako bludičky… Koliko rodičů již takto ztratilo své potomky – a pověz, Ty, Ty velevěčný – co jim máme říct? Šeptáš mi o mnohém. Zpoza rohů mi slibuješ nové světy, jejichž vůni mám údajně cítit každé ráno, jakmile se probudím. Avšak věz, že jedinou vůni, kterou cítím, je zápach mého potu, jímž se probouzím zmáčený po každé noci protkanou nočními můrami. Chodbami hradu proplouvá stesk nebohých sluhů bez pána, neb jejich ruce nemají se o koho starat. Ty postupně uhnívají a jejich maso odpadává z kostí. Ulice královského města jsou liduprázdné, jen potulní vlci jimi bloudí a přehrabují se v odpadcích. Nutno říct, že ode dne, kdy z Velké divohořské propasti povstal Zachariel a tato rána v říši se zacelila, již mnohé se změnilo. Lidé se j...

Pesimistická vize budoucnosti založená na současnosti. Dvě dívky postávaly na stanici metra v podzemí a nechávaly si své vlasy vlát ve větru. Ta vyšší z nich, vybledlá blondýnka, která na sobě měla akvamarínové šortky s fosforeskujícím páskem a volnou blůzu s fotkou popové ikony, pokukovala po zářivých billboardech s reklamami vyvěšených téměř po všech stěnách a sloupech. Druhé děvče, černoška, která divoce ťukala gelovým nehtem po touchpadu svého smartphonu a jejíž suché, růžové vlasy ji neustále padaly do očí, si své kamarádky nevšímala a jen tu a tam lehce vytáhla svou minisukni nebo si znovu nandala spadlé ramínko od matně průhledného tílka s černým pruhem přes bradavky ňader. Náhle se rozezněly sirény a všechny televizory s reklamami rudě zazářily. Zděšení lidé se zastavili a pohlédli na nejbližší obrazovku, na níž se objevovala tatáž sličná žena (blondýnka s plnými, rudými rty) a ohlašovala nové zprávy. „Upozorňujeme šťastné občany ...