VĚČNÉ ŠTĚSTÍ ČLOVĚKA MOUDRÉHO, II.

Pesimistická vize budoucnosti založená na současnosti.

Dvě dívky postávaly na stanici metra v podzemí a nechávaly si své vlasy vlát ve větru. Ta vyšší z nich, vybledlá blondýnka, která na sobě měla akvamarínové šortky s fosforeskujícím páskem a volnou blůzu s fotkou popové ikony, pokukovala po zářivých billboardech s reklamami vyvěšených téměř po všech stěnách a sloupech. Druhé děvče, černoška, která divoce ťukala gelovým nehtem po touchpadu svého smartphonu a jejíž suché, růžové vlasy ji neustále padaly do očí, si své kamarádky nevšímala a jen tu a tam lehce vytáhla svou minisukni nebo si znovu nandala spadlé ramínko od matně průhledného tílka s černým pruhem přes bradavky ňader. Náhle se rozezněly sirény a všechny televizory s reklamami rudě zazářily. Zděšení lidé se zastavili a pohlédli na nejbližší obrazovku, na níž se objevovala tatáž sličná žena (blondýnka s plnými, rudými rty) a ohlašovala nové zprávy.

„Upozorňujeme šťastné občany Svobodné Křesťansko-Demokratické Federace, že byl spáchán atentát na fotbalovém superpoháru. Muslimští Slované vypustili v tribunách na deseti místech smrtící plyn, který způsobil dávivé vyzvracení orgánů a šílené halucinace. Jeden ze svědků nám potvrdil, že viděl ženu, jak vykousla kus masa z krku svého vlastního dítěte,“ davem v metru projel vzruch, „tímto vyhlašuje náš prezident proti Muslimsko-Slovanskému Svazu Nové Svaté Říše válečný stav. Také prohlašuje, že v Království Velké Germánie byla znovu nastolena demokracie, čímž jsme vyhráli.“ nyní na všech menších obrazovkách vlála vlajka federace a obraz ženy si uchoval jen ta největší, „Bůh ochraňuj demokracii!“ všichni lidé přiložili levou dlaň na srdce a pravou ruku s vytyčeným ukazováčkem a prostředníčkem pozvedli s úsměvem k největšímu televizoru, nacházejícímu se naproti nástupišti, hned za kolejemi.

„Tyčo já děla ty svině islámský těj ničit naši svobodu.“ řekla růžovovláska a zvedla na okamžik zrak od telefonu. Na celém obličeji měla hustý, paštikový růžový povlak.

„Já slela Slavové byli samostát?“ odpověděla blondýnka bez zaujetí a pozorovala reklamu na dokument o příšerných životních podmínkách ve Velké Germánii, což se ji ale vůbec nelíbilo, a tak otočila pohled na jiný televizor, kde se zrovna přehrávala upoutávka na nový díl reality-show, v níž se lidé dobrovolně nechávali nakazit nemocí a ten, kdo přežil jako poslední, dostal výhru deseti milionů dolarů.

„Nevim, vše teror. Čum, Tyrone slal.“ Dívka okamžitě ukázala kamarádce svůj smartphone, na němž se vyjímal něčí penis a popisek „4 u i fkn <3u btch“. Její kamarádka si s uznáním olízla rty – černoška se spokojeně na fotku znovu podívala a uculila se.

Blondýnka se chtěla znovu vrátit k nějaké z blikajících reklam, ale kupodivu se ji zrak zastavil na něčem úplně jiném; opačném. Byla to starší dáma v nevýrazném, béžovém kostýmku, který téměř nic neodhaloval, což byla přesně ta věc, jež dívku tak šokovala. Když spočinula zrakem na punčochách, které se nosily naposledy před deseti lety a to ještě ke všemu ironicky a musely být síťkované, nemohla se ubránit jakémusi znechucení a lehkému pootevření úst v úžasu, že si někdo dovolil v něčem takovém vyjít mezi lidi.

Dáma se zastavila před propastí s kolejemi a dívka zatajila dech. Vytáhla z kapsy smartphone a připravila ho. Byla si téměř jistá, že seniorka čeká na vlak a skočí pod něj. Zdálo se, že si paní nikdo jiný nevšiml – nemínila upozorňovat ani svou kamarádku, protože chtěla mít exkluzivní záběry, které ji vynesou spoustu sdílení, komentářů, vysokou oblíbenost a možná i místo na světové zdi nejoblíbenějších příspěvků na její oblíbené sociální síti!

Z tunelu se začalo ozývat divoké burácení vlakových vagónů. Dívka sevřela mobil o něco pevněji v rukou a skousla spodní ret. Dáma zavřela oči a lehce se naklonila. Ano, byl čas zemřít.

V tom okamžiku byly všechny blondýnčiny smysly ozářeny – vichr ji rozevlál vlasy a vnikl pod blůzu, aby ji polechtal na prsou; ruku měla položenou na hrudi a cítila divoké bušení svého srdce; řev industriálních peřejí odumírajících v korytu temného metra ji ohlušil; a zářícími reflektory oslepené oči jen stěží dokázaly rozeznat obrys oné stařenky – a vše, společně s dívčiným dechem, se zastavilo.

Nicméně, když vlak zastavil, žena stále stála na místě. Děvče překvapeně zíralo a chtělo i vykřiknout, dokud si neuvědomila, že nemá důvod. Tedy, důvod by měla, ale cožpak by byl akceptován? Zdálo se však, že žena její argument vyslechla – otočila na ni krátce zrak se ztrhanou tváří, jako by znala její myšlenkové pochody. Pak nastoupila do vagónu.

„Kam?“ zeptala se její kamarádka. Blondýnka se jen krátce podívala na číslo odjíždějícího vlaku a nevraživě uhnula pohledem.

„Tů.“

„Kde fór, dopi*i?“ Černoška se podívala kolem, jen aby dala najevo, že vnímá svět vůkol a její blonďatá přítelkyně se opět nechávala unášet do blikajících světů plných štěstí a roztomilé zábavy. Znovu se, aniž by si to uvědomovala, dostávala do transu permanentní duševní pohody. To, co ji z transu vytrhlo, byl příšerný výbuch, který se prohnal tunelem metra.

Dívka tehdy poprvé pochybila o světě, v němž žije; naštěstí tento znepokojující signál mikročip v jejím mozku zachytil a vyslal varovnou zprávu do příslušných agentur, které se o dívčino uvažování hodlaly postarat vyšším přísunem tlumících chemikálií do vodovodního systému jejího domu a zvýšeným počtem podprahových zpráv v televizoru, mobilu i tabletu. Pro jistotu bude pozorněji sledována kamerami. Každopádně, za pár dní by měla být zase v pořádku.