Dopisy Strachapoudu, IV.




Drahý Strachapoude,

slyším Tě mezi zdmi. Slyším Tvé naléhání, Tvé steny, Tvůj smích. Ve stěnách se tvoří praskliny, z nichž vytéká černá žluč, která rozežírá malé děti na pouhopouhé sny, lehce se vznášející nad zemí jako bludičky… Koliko rodičů již takto ztratilo své potomky – a pověz, Ty, Ty velevěčný – co jim máme říct?
Šeptáš mi o mnohém. Zpoza rohů mi slibuješ nové světy, jejichž vůni mám údajně cítit každé ráno, jakmile se probudím. Avšak věz, že jedinou vůni, kterou cítím, je zápach mého potu, jímž se probouzím zmáčený po každé noci protkanou nočními můrami.
Chodbami hradu proplouvá stesk nebohých sluhů bez pána, neb jejich ruce nemají se o koho starat. Ty postupně uhnívají a jejich maso odpadává z kostí. Ulice královského města jsou liduprázdné, jen potulní vlci jimi bloudí a přehrabují se v odpadcích.
Nutno říct, že ode dne, kdy z Velké divohořské propasti povstal Zachariel a tato rána v říši se zacelila, již mnohé se změnilo. Lidé se již nelekají svých odrazů v zrcadlech – už do zrcadel ani nehledí, neboť ví, kým jsou. Zdá se, že jsou uvědomělí a pochopili, že mít krále neznamená mít jistotu, nýbrž jen výpomoc. Obyvatelstvo Za Propastí si vyvinulo svou vlastní kulturu a ačkoliv zpočátku komunikace mezi Divohořani a Zapropastěnci poněkud drhla, časem opět našli cestu k sobě a nyní žijí v míru.
Ke konci se dá říci, že ona jizva na mapě nám přinesla jen a jen dobro. Snad jen cukrové doly nám navždy budou připomínat, že kdysi tu bylo něco více. Avšak i stropy těch jeskyní se jednou propadnou a na trůnu povstane nový král a všechny ty vzpomínky budou jen legendami v Kronice Auréliovců.
… Možná je právě to ale tím, z čeho mám takový strach.

S přátelským pozdravem,
Mlž Mlžňák


Drahý Strachapoude,

z Křišťálového paláce v horách se ozývá smutný zpěv a v podhradí se konají oslavy. Modrá mlha, tak typická pro Divohoří, se rozplynula a odhalila nové lavičky, na nichž sedí kostlivci v roztomilých oblečcích. Do naší říše se vrátily kolonie barvčel, jejichž duhový pyl vrací květinám jejich barvy. Nikdo si však už nevzpomíná na to, jaké barvy mívaly před tím, než onemocněly modrokvětím, tudíž tu máme červené slunečnice a azurové pampelišky.
A všechny děti, kterým vypadaly zuby, se zase smějí.

                                   S pozdravy,
Modrý Tulipán


Drahý Strachapoude,

tichřice, v níž se nešířila slova ani zvuky, se přehnala přes říši. Lidé na sebe mluvili, křičeli, smáli se a brečeli, avšak nebylo slyšet nic, jen ticho –  nesmírné, nekonečné, galaktické ticho. Všechna hudba v sálech utichla a všechen naříkavý pláč z nemocnic byl umlčen.
A tehdy se lidé na sebe začali dívat. Hleděli na tváře druhých a, s vyrýsovanými tvářemi mnohastera příběhů před nimi nastavenými jejich očím jako knihy, lapali v úžasu po dechu. Muži unášeni krásou hleděli na sluneční paprsky, které česaly vlasy žen a ony ženy se poprvé po dlouhé době zahleděly do očí mužů, aby v nich spatřily divokou nespoutanost dávných hrdinů, o nichž jim bylo vyprávěno v jejich dětstvích. Lidé se dotýkali svých tváří a posléze i tváří naprostých cizinců; chytili je na ulici za ruku a pozastavili, aby je mohli pohladit po obličeji a usmát se na ně. V duhovkách jim byla černým inkoustem panenek vepsána všechna slova, která chtěli sdílet. To ostatní, to zbytečné, to navíc, to vše zůstalo nevyřčené a umlčené tichem.
Tudíž i nyní, když se tichřice rozplynula a jen slabý mořský větřík proplouvá ulicemi podhradí, lidé se na svět dívají bez hlesu; se zavřenými rty v úsměvu pozorují život kolem sebe – všechna ta těla, co dobrovolně oněměla.
Na horizontu zatím povstala diamantová armáda, jejímž cílem je dobytí hradu. Blíží se rychle, příliš rychle a lidé nemají tuchy o blížící se pohromě. Zachariel, osedlav si Tlachapouda, rozletěl se s touto hrozivou zprávou na hrad, aniž by věděl, že je trůn prázdný. Ortel byl vynesen: všichni zemřou pod diamantovými meči válečníků, s očima upnutými k jejich drsným tvářím.

Sbohem,
Tralala Tralalí


Drahý Strachapoude,

píši Ti v nenadálé hrůze, jež se mě drží jako stepní vlk – přehání mi mráz po zádech sem a tam, neustále dokola – křehnou mi ruce, již ani necítím prsty u nohou.
Spatřil jsem oslepující pravdu. Po cukrových dolech hory Ohňoř, v níž byly uvězněny všichni naši králové, už není ani památky. Jistě, jeden by mohl říct, že se zkrátka jen propadl strop, ale tak tomu není – jeskyně pozbyly i vchodů! Nikdy tam nic nebylo. Věčně planoucí hranice na vrcholu hory přestala žhnout, pouhopouze doutná již jen kvůli vytrvalým dešťům, které vykapávají ze země a padají do vesmíru.
A hořký mor slaví svůj velký návrat! Neb se zdá, že ho lidé mají v sobě už jednou provždy – jednou za čas se projeví a pak zase odejde, jako nevídaný návštěvník klepe na dveře pokojů a vnucuje se k čajovým dýchánkům, ten nezvaný host našich životů. Flísový Princ vyslal po království černé holubice, které za sebou táhnou závoj z plísně, jenž porůstá vše, co kdy bylo vystavěno z cukru. Neukazujme si však na něj; jeho bratři, Medvídítě, Zrezlý Vévoda a Žaludový Spodek dělají to samé, jen používají jiných prostředků. A tak celou říši zakryla hniloba. Sláva všem mužům! Sláva všem mužům! Třikrát sláva všem mužům.
Je čas vypíchnout všem dětem oči a osedlat svá nepokojná srdce, která se vzpírají jako divocí koni. Vypalte jim znamení a svažte je, svažte je, ta nepokojná, neklidná srdce… Copak se nikdy nepoučí, ta divoká stáda, jimž v žilách tepe krev nekřtěňátek a jejichž oči v sobě mají nezničitelnou, ocelovou touhu?
Ne, nepoučí. Chovatelé divohořských koní si totiž všimli jedné podivné, prapodivné věci – vypálit znamení na boky, svázat, osedlat, ochočit si divokého oře klidně můžete. Ale jejich hříbata, ta jsou divoká a s horoucí pomocí svých rodičů utečou při první příležitosti.
Lidem vlhnou duše a s mokrými dušemi se tak dobře plave. V nejtmavších hlubinách čajových oceánů nás čeká nová budoucnost. Všechny nestvůry tam žijí pospolu, v nikdy neodhalené kráse, která nikdy nezřela světlo světa. Jen srdce bláhových při každém, a tak vzácném, zabušení, vydají lehkou luminiscenční červenou záři a snesou se zpět k hladině a nadále k nebesům. A tam svítí jako hvězdy. Sláva jim, odvážlivcům!

S přáním klidu a míru,
Verliba




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkový realismus

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI