Zaškův blog

Drahý Strachapoude, slyším Tě mezi zdmi. Slyším Tvé naléhání, Tvé steny, Tvůj smích. Ve stěnách se tvoří praskliny, z nichž vytéká černá žluč, která rozežírá malé děti na pouhopouhé sny, lehce se vznášející nad zemí jako bludičky… Koliko rodičů již takto ztratilo své potomky – a pověz, Ty, Ty velevěčný – co jim máme říct? Šeptáš mi o mnohém. Zpoza rohů mi slibuješ nové světy, jejichž vůni mám údajně cítit každé ráno, jakmile se probudím. Avšak věz, že jedinou vůni, kterou cítím, je zápach mého potu, jímž se probouzím zmáčený po každé noci protkanou nočními můrami. Chodbami hradu proplouvá stesk nebohých sluhů bez pána, neb jejich ruce nemají se o koho starat. Ty postupně uhnívají a jejich maso odpadává z kostí. Ulice královského města jsou liduprázdné, jen potulní vlci jimi bloudí a přehrabují se v odpadcích. Nutno říct, že ode dne, kdy z Velké divohořské propasti povstal Zachariel a tato rána v říši se zacelila, již mnohé se změnilo. Lidé se j...

Drahý Strachapoude, vím, že jsi mýtickým stvořením a psát Ti je stejné jako házet dopisy do ohně, avšak potřebuji se vypsat. Divohoří už dávno není pod pevnou rukou Pikové královny Aurélie, ačkoliv její přízrak stále bloudí Křišťálovým palácem. Vládcem říše jsou nyní Auréliovci a nynějším králem, což asi víš, je jeden z Tvých vzdálených potomků, Bedřichů. Země je vlastně v rozkvětu, ale hořký mor se zatím vymýtit nepodařilo, ačkoliv se traduje, že cukr (ten z datamasalských dolů na severu země) působí preventivně vůči tomuto smrtelnému onemocnění. Nevím, co je na tom pravdy; v říši již nepřebývám, žiji v exilu. Ano, je tomu tak, byl jsem vyhnán Srdcovým králem… Ten sám o sobě začal trpět jakousi demencí, neboť (ačkoliv jsou jeho pravomoci omezené) v jeden den vyhlásil zákaz všech festivalů, karnevalů a dokonce i nošení masek. Zvláštní, že, Strachapoude? Jeho Výsost Bedřich se k tomu ještě nevyjádřila. Taktéž se k nám v době, kd...

Drahá hlavo Srdcové královny,           sedím na houbě a pokuřuji z vodní dýmky, tvaruji kouř do podoby srdce, což           mi Tě připomnělo… Jak Ti je? V Říši divů je vše v naprostém pořádku, nový král           je jen loutkou někoho jiného, ale onen skutečný vládce vlastně není vůbec zlý.           I má duše je nyní, bez Tebe, klidnější. Ano, občas se ztrácím v kouři tabáku a vídám           v něm Tvůj tvar, ale ta iluze se rychle rozplyne…           Bez Tebe je svět lepším místem. Sbohem, Houseňák "Něco Ti teď prozradím, drahý příteli; něco, co sám tušíš, ale nejsi schopen to plně akceptovat... Život od Tebe nechce heroické oběti, filozofické odysey za smyslem...

Drahý Strachapoude, milovali jsme se ve stínu našich těl, vzpomínáš si? Hrála nám tam hudba, ta z našich snů. Ach, proč zavřeli Alenku do blázince? Proč nyní Žvahlav vládne Říši divů? Proč nikdo v Zemi za zrcadlem nepovstane? Snad proto, že ten svět je iluzí? Jen proto? S nadějí, Tvá Piková královna Drahý Strachapoude, Mrzí mě, že z čiré zoufalosti upínám své naděje v naději k naději. Přestože můj rozum řve jako šílený, mé city tak toužebně chtějí poznat duši někoho jiného, chtějí boha, chtějí kult. Citům nejde rozumět, ty lze jen cítit… Tak moc chci a nevím co chci. CHCI BÝT ZKRÁTKA NĚKÝM VIDĚN. To jest to, co cítím. Milovat, vroucně, nevím proč. Mé prsty křehnou, mění se ve skleněné tyče a každým ťuknutím tlačítka na klávesnici se v nich zjevují další a další prasklinky… Jsem tak neuvěřitelně zklamán lidmi, tím, jak jsou obyčejní; tím, jak jsou definováni šedým nákresem, průměrným maloměšťáctvím, jež vzniklo jakožto aritmeti...