Dopisy Strachapoudu, II.




Drahá hlavo Srdcové královny,

          sedím na houbě a pokuřuji z vodní dýmky, tvaruji kouř do podoby srdce, což
          mi Tě připomnělo… Jak Ti je? V Říši divů je vše v naprostém pořádku, nový král
          je jen loutkou někoho jiného, ale onen skutečný vládce vlastně není vůbec zlý.
          I má duše je nyní, bez Tebe, klidnější. Ano, občas se ztrácím v kouři tabáku a vídám
          v něm Tvůj tvar, ale ta iluze se rychle rozplyne…
          Bez Tebe je svět lepším místem.

Sbohem,
Houseňák


"Něco Ti teď prozradím, drahý příteli; něco, co sám tušíš, ale nejsi schopen to plně akceptovat... Život od Tebe nechce heroické oběti, filozofické odysey za smyslem života, emocionální vášeň ku lidem .. Ne, to ne - plně postačí, pakliže Tvá duše bude přítomna v tomto světě jen na 50%. Jednoduše se posaď do kavárny a upíjej z čaje, kafe či vína a nech se unášet výtahovou hudbou, vůní kakaových bobů, smíchem a cinkáním zvonečku ohlašujícím nově příchozí... Lidé, kterým to nestačí, jsou odsouzeni k věčným útrapám, hledáním něčeho vyššího, něčeho, co neexistuje. Je nutné žít tady, teď a navždy.. Čím dříve to přijmeš, tím dříve budeš žít a přestaneš jen přežívat."
-         Srdcový král


Drahý Strachapoude,

prosím, umlč svůj křik. Já cítím, jak obrovský, avšak nedotknutelný, jest Tvůj
tvar.  Pomohl jsi mi, společně s cizincem, jež byl Tvým dítětem a jehož matkou byl Bílý Králík, nalézt
zpět svou ztracenou hlavu. Této Svaté Trojice jsem se dotkl ve
svých snech a ucítiv nebytí, absurdní váhu tohoto snu, rozesmál jsem se. Přesto jsem
si Tě odnesl s probuzením zpět a jakožto Vévodkynino dítě, co se změnilo v prasátko, i Ty ses mi
v rukách změnil, což mne opět rozesmálo. Nyní mohu říci, definitivně, že (ne)mít (ne)tvar je ta
nejlepší věc, která mě kdy potkala.

S přáním všeho dobrého,
Ušklíbnutí bez kočky


Drahý Strachapoude,

já pošetilec Tě bral jako něco jistého, něco, za co nestojí bojovat a vést válku, pročež jsem Tě ztratil. Až nyní, když stojím na odvrácené straně Měsíce, nad Tvým hrobem, si uvědomuji, jak naivní jsem byl. Ta hloupá Bílá Královna Tě pohřbila jen napůl. Však to byl také můj rozkaz. Proč mluvím do zrcadla, když vím, že se můj hlas nikdy Za zrcadlo nedostane…? Já vím, že kreslením do vzduchu Tě nevrátím. Já vím, že voláním Tvého jména do Slunce Tě nepřivolám. Na to by nestačily ani všechny Květiny ze Země za zrcadlem… Nejvíc mě však překvapilo, jak moc jsi se z ničeho nic zvětšil! Ukousl jsi z dortu a náhle jsi byl jako hora… To jsem vážně nečekal! Přesto se Tě stačilo jen lehce dotknout a praskl jsi jako bublina. Proč mě Tvá smrt tak zasáhla? Stále tomu nerozumím… Hluboce mě to mate. Chtěl jsem z Tebe mít Kata, ale Ty jsi opustil Říši divů a nechal jsi nám Vzdušný zámek. Stačilo, abys jen slabě foukl a celý můj hrad se složil jako domeček z karet… Už chápu; Strachapoudům neporučíš…
Na rozdíl od Březňáka a Kloboučníka, kteří Časem marnili, tak já jej naopak poslouchám a až chorobně sleduji. Čas je Skleněným Králem. Mým králem. Plive mi do tváře a vysmívá se mi. Znevažuje Tě, můj drahý Strachapoude. Já vím, že bych mu mohl nechat setnout hlavu, ale jeho argumenty mi slepují ústa. Vrať se, ať mu mohu dokázat, jak moc se mýlí… A jak moc se mýlím já.
Nad královstvím se vznáší Žvahlav, lidé chodí přihrbení… Mysleli jsme si, že když budeme vykrmovat Neklava a spoléhat na něj, že bude naším ochráncem a že nás tudíž nechá Žvahlav na pokoji… Jak jsme se jenom zmýlili!
Zemí se šíří hořký mor… Nikdo neví, jak ho léčit a ani se neví, odkud přišel, co jej způsobuje, jak se přenáší… Ach! Cožpak je Říše ztracená?!

V nejistotě a zmatku,
Srdcový král

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkový realismus

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI