Dopisy Strachapoudu, III.




Drahý Strachapoude,

vím, že jsi mýtickým stvořením a psát Ti je stejné jako házet dopisy do ohně, avšak potřebuji se vypsat. Divohoří už dávno není pod pevnou rukou Pikové královny Aurélie, ačkoliv její přízrak stále bloudí Křišťálovým palácem. Vládcem říše jsou nyní Auréliovci a nynějším králem, což asi víš, je jeden z Tvých vzdálených potomků, Bedřichů. Země je vlastně v rozkvětu, ale hořký mor se zatím vymýtit nepodařilo, ačkoliv se traduje, že cukr (ten z datamasalských dolů na severu země) působí preventivně vůči tomuto smrtelnému onemocnění. Nevím, co je na tom pravdy; v říši již nepřebývám, žiji v exilu. Ano, je tomu tak, byl jsem vyhnán Srdcovým králem…
Ten sám o sobě začal trpět jakousi demencí, neboť (ačkoliv jsou jeho pravomoci omezené) v jeden den vyhlásil zákaz všech festivalů, karnevalů a dokonce i nošení masek. Zvláštní, že, Strachapoude? Jeho Výsost Bedřich se k tomu ještě nevyjádřila.
Taktéž se k nám v době, kdy jsem ještě působil na královském dvoře, dostávaly znepokojivé klevety o návštěvách krále v Říši Divů. Říkalo se, že chodíval na kacířské čajové dýchánky o páté ráno (!!). Tyto informace mám od Březňáka a Kloboučníka, kteří jsou  poloprezidenty oficiálního théistického sdružení v Říši Divů a Zemi za Zrcadlem, takže jaképak copak, vím to až příliš dobře. Vždyť já sám jsem je proklel věčnou pětihodinou!
Nutno dodat, že umírám. Šel jsem Norijským pohořím (směrem na Křišťálový palác), oblastí častého výskytu stepních vlků a pakliže toto podotýkám, asi Ti dochází, co se přihodilo.. Smečka těchto žravých bestií mě napadla a vážně pokousala. Podařilo se mi uniknout a nyní přebývám v nějaké opuštěné jeskyni, společně s mrtvolou nějakého muže; mastičkáře snad. Je tu klid a bezpečí. Zápach také, ale puch hniloby je pravděpodobně to, co odhání zvědavce a vetřelce.
Z posledních sil Ti posílám tento dopis po Neklavovi, mému poslednímu a jedinému příteli… Jak paradoxní, že jím je tvor, jehož lidé vždy považovali za monstrum.

Sbohem,
Skleněný král

P.S.: Jsem vinen svou vlastí smrtí; bál jsem se projít králičí norou.


Drahý Strachapoude,

píši Ti z hradu, nebo alespoň z toho, co z něj zbylo. Divohořím otřáslo šílené zemětřesení a celá říše je nyní rozdělena nesmírnou propastí na dvě části. Země pukla a z ní povstali rytíři s hodinami místo obličejů a brněními z masa. Nastěhovali se lidem do domů a uhnízdila svá těla do zdí, mezi nimiž jejich srdce tepou s děsivou pravidelností. Celou zemí se tudíž ozývá jednotný tlukot, který jakoby něco předpovídal.
Království je zase bez krále, neboť ten se ztratil v horách, v nichž se po zemětřesení objevily praskliny, skrze něž na světlo slunce vykvetly obrovské květiny zpívající do rytmu tepu tisícera srdcí. Zpívají rekviem pro říši a všichni jsme si toho vědomi, ačkoliv se snažíme žít, aniž bychom na to mysleli; copak je možné žít s váhou smrti na mysli?
Hořký mor se už nepočítá jako nemoc, nýbrž jako součást existence.

V zoufalství,
Zhrohlav


Drahý Strachapoude,

jako Alenka probudivše se ze svých návštěv do Říše Divů a Zemi za Zrcadlem, i já nyní kráčím po stropě s šachovými figurkami po kapsách. Řekni si a já vytáhnu kteroukoliv – je libo Černou Královnu? Bílého Krále? No jen prav, není nic, co bych nedokázal!
A přesto dávím hlen s hořkou pachutí, neboť jsou to jen figurky, bezcenné cetky vytesané z mramoru. Jaký smysl má hrát šachy, když není protivníka? Nyní, s absolutní mocí, netoužím po ničem jiném, než ony postavičky roztříštit o skálu či hodit do moře, nechť si s nimi hraje ve své melancholii Falešná Želva a na chvíli se zbavila svého věčného, patetického trápení. Jsem si totiž jist, že by ji to stačilo.
Pronásleduje mě ta zpropadená, čínská kočka Šklíba. Má pitvořivý, posměšný pohled, avšak je nemožné ji strefit a zabít; je průhledná.
Přestáváme rozumět lidem Za Propastí. Přesto nás s nimi spojuje krev a historie, jak bychom tedy na ně mohli kdy zapomenout? Ale žádný z mostů z peří nevydržel.
Z hlubin jámy vychází rudá polární záře měnící se nad královstvím v mraky, z nichž sněží cukrové vločky. Děti z nich zprvu stavěly sněhuláky, ale nyní se musíme vypořádat s cukrovými vichřicemi a vánicemi. A ten cukr, když taje, tak je hustý - jako sirup.
Začaly rekonstrukce. Ale lidé umírají, z ničeho nic.

V naději v lepší zítřek,
 Flísový Princ

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

Pohádkový realismus

V KLECI