Něco #1
 |
| dušepeří, krkořeny, pěnovous |
Tohle vyzní trochu jako blogový příspěvek, a on to tak trochu je.
Mám rozepsáno hodně věcí, ale nějak se nemůžu rozhýbat je dodělat. Jsem totiž vcelku... šťastný by bylo asi silné slovo, ale řekněme, klidný. Řekněme klidoduší, k dušmíru mám přece jen daleko.
Prostě jsem kompaktní samsebín. Hádám asi tak ještě na dva dny... haha. Ale to už bude asi to, co znamená být mladý. Nebo? Je to jedno.
Na nápady je sice období plodné, avšak s psaním samotným už je to trochu horší. Ale ruku v ruce s melancholií přijdou i múzy; vždy tomu tak je.
K něčemu se přiznám. Předevčírem jsem klečel ve svém pokoji a řval a tříštil jsem svoje oči o celý svět a poprvé ve svém celém životě jsem nemyslel na to, co přijde byť jen za vteřinu a nemyslel jsem ani na tenhle blog ani na dopisy ani na své přátele ani na svou rodinu ani na své míjníky, jsoutuníky, nebo bedřichy. V tom řevu jsem byl sám. Řval jsem jako Bedřich II. ... a to už asi něco znamená!
Pak jsem vstal, vzal si cidrové pivo a koukal z okna. Později jsem si udělal vodní dýmku a bílý čaj do černé, litinové konvičky s malými černými šálky (ty byly zadarmo, dostal jsem je od muže se sametovou duší). A seděl v pokoji na koberci a pil a kouřil. Jen tak.
Chraptil jsem po celý zbytek dne. Ale má duše byla zase čistá.
BOUŘE.
Tenhle článek vlastně nemá dočista žádný smysl. Chtěl jsem říct něco důležitého, něco moudrého, sdělit vám nějaké své poznatky ohledně života a tak, ale už se mi nechce. Je mi to fuk, sobecky si to nechám pro sebe. Il faut trochu méně filozofovat a trochu více žít. Umím francouzsky, vidíte? Učil jsem se to dva roky a dodnes umím jenom il faut a tous le jours. Lingvista jak nešťastná chlupatá noha. Nešťastná, chlupatá noha. Pan Karel Čapek měl vážně skvostnou fantazii.
Jsem unavený, půjdu si už asi lehnout. Krom toho ani nevím, jak vám to podat. Což je asi trochu průser, když jsem spisovatel. Pfff, haha.
V Hessově Síddhárthě se píše, že moudrost není sdělitelná, ta vyplývá pouze z osobních zkušeností. Dobře, vím, že říkat sám o sobě, že jsem moudrý, je narcisismus, ale snažte se mě pochopit.
Dospěl jsem k jistým věcem a pochopil je, ale ty věci jsou nesdělitelné a nemohu je předat dál. Já jsem já a Ty jsi Ty. To, co je mojí Moudrostí, může být klidně Tvou Hloupostí či spíše Samozřejmostí a naopak. Nikdo jste nezažil to, co jsem zažil já a já nezažil to, co jste zažili vy. Jsme tak jiní a cítíme tak hrozně moc jinak. Je to škoda, víc bychom si rozuměli. Na druhou stranu je to nádherné. Líbí se mi, jak se neustále snažíme se navzájem pochopit. Z té snahy vyvěrají ty nejhořčejší slzy a zároveň ty nejsladší úsměvy. Život je celoživotní snaha pochopit svět kolem sebe. Myslím ale, že důležitější je pochopit sám sebe. Škoda jenom, že vlastně vůbec nevím, co to znamená!
Možná to znamená prostě žít. To bych rád. Ale nemám dušepeří. Ačkoliv ani to už mi moc nevadí.
Zveřejním Nic #5, protože už je to asi měsíc či dva stará záležitost, a hnije mi to v konceptech, a asi je to škoda, nevím:
 |
| Letter Home - Radical Face |
Neexistuje pro mě věc momentálně přitažlivější, než jsou ženská ňadra. Mám nenasytnou chuť si na ně sáhnout, a to ne kvůli erotičnu, které na mě nepůsobí, nýbrž kvůli tomu, jak neuvěřitelně střežené prsa právě jsou. Dívky si je drží na svém hrudním koši (blízko u srdce) a skrývají je před celým světem. Jsou to tajemství, dvě tajemství těla, neexistuje nic kouzelnějšího, nic tajemnějšího a krásnějšího než dívčí ňadra.
Za těch přízračných vteřin neklidu se mé kosti mění v gumu a já jen stěží dokáži udržet svou páteř rovnou, nepadnout na svá odřená kolena a nenastavit krk katu času, jehož sekyra stíná hlavy všem chlapcům i dívkám, jejichž srdce jsou naplněna zoufáním i doufáním v kouzlo svého vlastního mládí.
Manifest
V poslední době mám těžké oči s vytahanými dolními víčky. Jsem oduchlý - tedy, mám ospalou duši. Myslím, že spánek je pochopitelný, pakliže má člověk sny, které já však postrádám. Neodcházím do žádných "lepších" světů, v nichž se mi plní všechny mé tužby. Neusínám se slzami v očích. Ne, není to tak, ačkoliv musím přiznat, že koukám v posledních pár dnech na svět s pokleslými víčky a padlým obočím. Ležím v posteli a poslouchám ospalou hudbu, celý můj život tak nějak zívá a čeká na chvilku, kdy si bude moct zdřímnout. Takový je teď můj život a já jsem příliš unavený na to, abych cokoliv změnil. Kvůli čemu však jsem unavený, nenapadá mě. Při nedávné jízdě domů, přemítaje nad tímto podivným, legračním stavem, v němž se nyní můj život nachází, jsem si vzpomněl na knižní postavičku Oblomov pana Gončarova. To je vlastně to, co nyní dělám; praktikuji oblomovštinu, oblomovštím. Rád bych si tu knihu přečetl.
Víte, v této zvláštní životní pasivitě doposud nalézám i jakéhosi klidu. Můj život byl, alespoň doposud, vcelku psychicky bouřlivý a vlastně doteď je. V této flegmatické nemoci nalézám dušemíru. Myslím, že vím, oč jde; sepsal jsem knihu a nyní odpočívám. Kdysi mi jeden z bedřichů řekl, že se necítí na svůj věk, že se cítí mladší, a já mu nyní přikyvuji; s tím rozdílem, že já se cítím mnohem, mnohem starší (jsem to ale Idiot). Jen když se zamiluji, tak nějak bláznivě omládnu. Ale to máme myslím všichni stejný, ne?
Tak nějak mžouravě plyne před mýma očima jakýsi pochybný život, sleduji s úsměvem jednu stepní vlčici, jak se vzpírá osudu a já ji nejsem schopen pomoci, poněvadž už vím, že já sám nejsem ničím takovým, jako "stepní vlk". Probudiv se do vypálené oázy svého Já jsem negoval sám sebe a nyní nejsem Nikdo.
Prosím, mám na Vás všechny jednu prosbu. Prosím, nikdy, nikdy nesuďte lidi, kteří prohráli život a zničili sami sebe. Protože víte, mnoho lidí chodí po mnohých cestách a mnozí z nich sejdou a ztratí se v lesích. Život je těžký, pro některé z nás. Pokud jste člověk s dušepeřím, jakože je Vás mnoho, máte mou eterniální úctu a bázeň, miluji Vás a necítím k Vám nic jiného, než lásku a závist. Vy jste skuteční lidé. Víte, myslel jsem si, že lidé budoucnosti a přítomnosti jsou dva druhy lidí, ale nyní o tom začínám mít své pochyby (nerad tu terminologii používám. Už ne. Pardon.). Ale vězte, že mezi Vámi je mnoho nás, nás umělců a filozofů, nás přepřemýšlejících spisovatelů a herců, tanečníků a bohémů, citlivých básníků a cynických hudebníků. A všichni tito lidé se snaží něčeho dosáhnout, snaží se dosáhnout výšin svých vlastních nebí a mnozí z nich nedolétnou nikdy k těm závratným výšinám. A i když se tak stane, je více než možné, že padlí i vyvolení nebudou rozpoznatelní; to budou vědět jen oni samotní.
Pravda je taková, že nejsme nic jiného než děti, co si hrají s perlami na dvorku.
Nyní jsem se rozepsal, příliš moc... Chci jen říct, že nesmíte mít strach dosáhnout v životě sebe samotných, i kdyby Vás to mělo stát všechno a všechny. Myslím, že to má smysl. Věřím, že ano.
Když nechcete, tak to nedělejte, nikdo Vás nesoudí. Vyhnete se tak možné destrukci i trápení.
A co vlastně znamená "dosáhnout svých výšin"?.. Vždyť víte. Ano, přesně tak.
Jsem mladík, nevím nic, ale myslím si mnohé.
<Zíííív> Omluvte mne, jdu si zdřímnout.
chtěl bych si zamknout oční víčka
já potají zavřu se ti do skříně
hů, hů, hů, usínám v tričku sýčka
prosím pošli mě do prdele, ale vlídně.
hů hů.
Komentáře
Okomentovat