Zaškův blog

dušepeří, krkořeny, pěnovous   Tohle vyzní trochu jako blogový příspěvek, a on to tak trochu je.   Mám rozepsáno hodně věcí, ale nějak se nemůžu rozhýbat je dodělat. Jsem totiž vcelku... šťastný by bylo asi silné slovo, ale řekněme, klidný. Řekněme klidoduší, k dušmíru mám přece jen daleko.   Prostě jsem kompaktní samsebín. Hádám asi tak ještě na dva dny... haha. Ale to už bude asi to, co znamená být mladý. Nebo? Je to jedno.    Na nápady je sice období plodné, avšak s psaním samotným už je to trochu horší. Ale ruku v ruce s melancholií přijdou i múzy; vždy tomu tak je.   K něčemu se přiznám. Předevčírem jsem klečel ve svém pokoji a řval a tříštil jsem svoje oči o celý svět a poprvé ve svém celém životě jsem nemyslel na to, co přijde byť jen za vteřinu a nemyslel jsem ani na tenhle blog ani na dopisy ani na své přátele ani na svou rodinu ani na své míjníky, jsoutuníky, nebo bedřichy. V tom řevu jsem byl sám. Řval jsem jako Bedřich II. ... a ...

Save Me  - S   Jenom jsem v tom mostě stál. Ve vodě pode mnou se docela nedávno utopil potrat v kostýmku klauna. To ráno zářil pod hladinou svou čerstvostí jako měsíc mezi hvězdami; já se rozhlédl, abych - ačkoliv se za to stydím - se přesvědčil, že nikdo není poblíž. Zhluboka jsem se nadechl a ve směru toku řeky jsem vykřikl z plných plic: ,,NEMÁM NIC." neboť mé ruce skutečně byly prázdné.   Přicházeje domů jsem si všiml kačera. Kačera na naší zahradě, před plotem sousedů, kterým patřil. Chvíli jsem na něj koukal a snažil se pochopit situaci. Musel jsem jej přehodit přes plot, ke kterému mezitím přiběhly veškeré husy a slepice a další nemotorní hospodářští ptáci jako na nějaké představení.   Dokáže si někdo představit melancholického cynika Zaška, jak pobíhá po zahradě, snaže se chytit kačera a říká mu: "No tak se zastav, chci tě přehodit, co to děláš, chceš se zabít, nebo co? Kam to jdeš, no tak to přeskoč, na co čumíš?"   K popukání.   Ze sr...

Dusty Road (So Kind) - DeYarmond Edison   Hezcí Muži a hezké Ženy. A pak spousta holek a kluků, desetiletejch i stoletejch..   Mladý vousatý muž s nosem ve tvaru kotvy, který nosil v jedné ruce notebook a v druhé si držel u těla krabici (na banány?) přistoupil ve vlaku k ženě a zeptal se, jestli si může přisednout. Žena neodpovídala, tak se se zmateným úsměvem rozhlédl kolem a zeptal se znovu, nahlas. Lidé se otočili (čumilové).   ,,Vy na mě koukáte, jako bych byl revizor!" řekl muž. Žena něco na odpověď zabrumlala. Lidem málem vypadly oči z důlků. I já se na něj pořádně podíval skrze mezeru v opěrátkách. Mladík se posadil, místo vlasů měl vrabčí hnízdo - trčely nahoru, zkrátka vypadal jako blázen. Měl hnědou mikinu, vypadala jako z flísu. A hrozně malé oči, hnědé, myslím. Výsměšné, drzé, pablovské. Byl to všeláskař.   ,,Copa to studujete dobrýho?" zeptal se. Ve chvíli, kdy už všichni ostatní odvrátili zrak, tak já jej s užaslým úsměvem nadále pozoroval. ...

  Nejintimnějším slovem není slovo,  nýbrž ticho.   Jel jsem tramvají se slečnou, která mě neznala, což mi udělalo radost. ,,NELZE TĚ PŘEČÍST."   4 SLOUPY ČLOVĚKA:   1. Dýchej za sebe   2. Tvoř pro sebe   3.  Věř v sebe   4.  Miluj ze sebe   Potkal jsem jednu dívku ze své minulosti a bylo mi to jedno.   Viděl jsem spoustu krásných žen i mužů, každý z nich měl kolem sebe auru svého vlastního života, svého vlastní já, nikdo z nich nebyl kompromista, možná to byli pozéři, ale byli krásní, krásně v sebe věřili, věřili, že být SÁM SEBOU má smysl - dělá mi to radost.   Spatřil jsem dívku a nevěděl jsem, jestli ji znám nebo ne. Neřekl jsem nic. Každopádně jsem ji znal.   ,,Budeš dělat přijímačky i tam?"   ,,Asi ne." řekl jsem po kratší odmlce, načež se ozval potlesk mnoha duší.   Byl jsem v čajovně. Už zase vím, proč to tam mám tak rád. Sedávám u výlohy a koukám se ven zpoza zamlženéh...

  Rád bych ráno vstal a nedělal celý den nic, oddělil noc od rána a vytvořil tak jednoduše jeden dlouhý den, na nic nenavazující a ničím nepokračující. Jo, to by se mi líbilo.   Rád bych měl ráno pocit, poté, co se probudím a vzpomenu si, kdo jsem, že vstávat každý den v 6:20, jít na autobus v 6:52 a dorazit do školy před 7:55 má smysl.   Jednou mi učitelka řekla, že život je o tom, skousnout a dělat to, co se po Tobě požaduje, neboť takový život zkrátka je.   (Jenomže nikdo mi nikdy neřekl, že život je třeba taky o tom, dělat to, co člověk chce.)   Nedávno mi jedna má přítelkyně řekla to samé a mě to mrzí, poněvadž je to tedy asi pravda.   Rád bych zase vysedával po čajovnách a rád bych si tam zase četl a rád bych všechny ty čajovny už jednou provždy opustil a už se nikdy čaje ani nedotkl. Ale jak mohu, když nosím u sebe neustále Velečaj?   Rád bych se zase častěji zastavoval a dotýkal se věcí kolem sebe. Rád bych probořil tu krustu tvoř...