Nic #2





  Nejintimnějším slovem není slovo, 
nýbrž ticho.


  Jel jsem tramvají se slečnou, která mě neznala, což mi udělalo radost. ,,NELZE TĚ PŘEČÍST."

  4 SLOUPY ČLOVĚKA:
  1. Dýchej za sebe
  2. Tvoř pro sebe
  3. Věř v sebe
  4. Miluj ze sebe

  Potkal jsem jednu dívku ze své minulosti a bylo mi to jedno.
  Viděl jsem spoustu krásných žen i mužů, každý z nich měl kolem sebe auru svého vlastního života, svého vlastní já, nikdo z nich nebyl kompromista, možná to byli pozéři, ale byli krásní, krásně v sebe věřili, věřili, že být SÁM SEBOU má smysl - dělá mi to radost.
  Spatřil jsem dívku a nevěděl jsem, jestli ji znám nebo ne. Neřekl jsem nic. Každopádně jsem ji znal.

  ,,Budeš dělat přijímačky i tam?"
  ,,Asi ne." řekl jsem po kratší odmlce, načež se ozval potlesk mnoha duší.

  Byl jsem v čajovně. Už zase vím, proč to tam mám tak rád. Sedávám u výlohy a koukám se ven zpoza zamlženého okna. Je tam jeden velmi poklidný muž, který mě uklidňuje - toho mám snad nejraději. Čtu Hru se skleněnými perlami, nejsem si jistý, jestli se mi líbí, nebo ne.
  Když člověk sedí dostatečně dlouho na jednom místě a dovolí Nečasu, aby ho pohltil, tak svět získá uklidňující, sametový nádech kýženého Veleticha. Svět venku zanikne, kolemvedoucí konverzace se ztlumí v šum kočičího předení, nechť může vůně a hmat nastoupit jako hlavní požitkáři. Mysl je čistá, vyrovnaná, poklidná; vkapávají do ní myšlenky a stékají do duše.
  A KLUB SE VYPRÁZDNÍ..

  Do Kroniky rodu Auréliovců není co psát, což je možná dobře?

  Tu a tam mě naprosto nepřipraveného přepadne neodůvodněný záchvat dušemíru. Třeba nyní jsem jen tak seděl a přemýšlel nad tím, že bych si šel udělat čaj a náhle mě to zasáhlo - veškeré mé duše se uspořádaly do podoby harmonické, do sebe zapadající mozaiky; zbaven červotočů lítosti jsem pocítil všechny větve vystupující z mé páteře jako jeden mohutný kmen, o něhož se opírám o své vzpomínky a jsem tak schopen docílit rovnováhy a stability v nynějšku; kontury mého tvaru se rozplynuly do éteru a já jsem opět nekonečný jako vesmír. Nic, absolutně nic nemá váhy, tudíž mě nic netíží.
  Tyto stavy jsou téměř snové a trvají velmi krátce. Ale mívám je, výjimečně.

  Píši povídky, eseje, kreslím... blíží se má budoucnost a já z ní nemám strach.

  Viděl jsem muže s očima, z nichž se mi podlomila kolena.

  Dostal jsem dopisy, dva.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pohádkový realismus

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI