VĚČNÉ ŠTĚSTÍ ČLOVĚKA MOUDRÉHO, III.


Krátké nahlédnutí do totalitní budoucnosti.


  George chvíli postával na okraji mostu. Nervózně se podíval kolem sebe a pak přeskočil zábradlí. Dopadl na svah a okamžitě vklouzl pod most. Tam už na něj čekala Elizabeth.
„Ahoj.“ pozdravil ji a ona kývla.
„Tak co je nového?“
„Udělali to.“ špitla okamžitě Elizabeth. George na ní zíral v neuvěření a když spatřil, že se ji do očí nahrnuly slzy, chtěl ji obejmout, nicméně mu to bylo trapné.
„Oni to udělali? Vážně…“ George snížil hlas, „… emigrovali?“
„Jen Jacob.“
„A co jeho rodiče?“ zeptal se chlapec, ačkoliv už předem věděl, co se asi stalo. Elizabeth neuhnula pohledem, což značilo souhlas. George se zhluboka nadechl.
„Island… Myslíš, že je to pravda?“
„Nevím.“ Nastalo dlouhé ticho; po mostě přejel náklaďák a chvíli nebylo slyšet nic jiného, než řev kol, jež si drhla svou cestu po asfaltu. Pak se znovu ozvaly helikoptéry a propaganda, která se od rána až do večera ozývala městem.
„Proč jsi nejela s ním?“
„Mám rodiče.“
„To Jacob měl taky.“ pronesl s až ironicky chladným tónem.
„Jacob je sobec!“ vykřikla. George, ač se cítil poněkud zahanbeně, nepřítomně pozoroval špinavou řeku, načež zkontroloval čas.
„Budu muset jít, za půl hodiny je večerka.“
„To už je sedm?“ Elizabeth se snažila působit věcně a klidně, ale její hlas byl zlomený. Mladík na odpověď kývl a pak se s dívkou rozloučil.
Vracel se domů se složenýma rukama, ale uvědomil si, že ho neustále sledují kamery a že tento postoj je podezřelý, tak je zase pustil podél těla a narovnal záda. K této póze byl vychováván už odmalička, avšak někdy se stane, že se jeho pozornost zahltí myšlenkami a on na chvíli ztratí sebeovládání, což je chyba; člověk musí být neustále v pozoru, neustále být v pořádku.
Otevřel dveře do šedého paneláku a ještě jednou se podíval na bílé, bezbarvé nebe. Když byl ještě malý, tak jeho děda jednou s uslzeným zrakem upnutým na nebe řekl, že nebe bývalo modré. Netrvalo dlouho a Georgův dědeček „zmizel“. Veškeré otázky na dědovu ztrátu zůstaly od jeho babičky i rodičů ignorované, stejně jako jeho otázky na nebe. Časem jeho vůle a zvědavost ochably a on si až nyní uvědomoval, jak nebezpečné byly jeho otázky.
Vešel do bytu a rovnou zamířil do svého pokoje. Jeho rodiče, geneticky predisponováni k manuálním pracím (jeho matka byla dělnice typu B a otec dělník typu A, tudíž v Georgově případě nebylo zapotřebí genetických úprav), seděli u televizoru a nevšimli si svého syna. Mezi dítětem a rodiči panoval chladný vztah – George se zdál na vyšším inteligenčním kvocientu než je norma u dělníků a kromě toho spadal v pracovních výsledcích k dělníkům typu C. Zato, což jeho rodiče netušili, byl schopen vyřešit i operace techniků typu B. Všichni tři měli podezření na mutaci (ty bývaly v době genetického inženýrství vzácné, ale vyskytovaly se), jenomže si to nemohli – nebo nechtěli – nechat lékařsky ověřit; mutace totiž znamenaly sociální propad, dokonce až pod uklízeče typu C, nehledě na to, z jaké kasty mutant pochází.
George šel rovnou do postele. Nevěděl přímo proč, ale byl vyčerpán. Zavřel oči a snažil se na nic nemyslet. Měl rád těch pár vteřin po probuzení, kdy člověk neví přesně, kde a kdo je – nepřijde mu to ani na mysl, zkrátka jen má pocit, že existuje. To měl George rád…
Nedařilo se mi usnout. Již dobrou hodinu zíral do stropu; nemohl se zbavit myšlenek na Jacoba, na jeho rodiče, které odsoudil k smrti a na Elizabeth, jež se kvůli němu nyní trápí. Přesto ke spolužákovi cítil hlubokou úctu, neboť vytratit se ze země je tah nejen neuvěřitelně riskantní, ale také velmi nejistý.
Napnul uši – zase to přicházelo. Ze zdí se ozýval noční šepot.
„Důvěřuji vládě. Jsem poctivý, poslušný občan. Netoleruji rebelii a abnormalitu. Nemám pochyby o světě, v němž žiji. Jsem šťastný. Vše je v pořádku. Důvěřuji vládě. Jsem poctivý, poslušný občan. Netoleruji rebelii a abnormálnost. Nemám pochyby o světě, v němž žiji. Jsem šťastný. Vše je v pořádku…“
Georgeovi se udělalo nevolno. Zavřel pevně oči a povzdechl si, načež si zakryl uši a poslouchal, jak mu v rukou proudí krev. Avšak ten milý, ženský hlas se mu už dávno vryl hluboko do paměti a on jej nyní slyšel ve svém podvědomí, jak mu s laskavým tónem našeptává lži.

„… Vše je v pořádku…“

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

V KLECI

Pohádkový realismus