Epos o Zacharielu, I.

I přistoupil Zachariel k hořící šalvěji,

jež na sebe házela hlínu,

on řka: „Nyní vodu na Tebe vliji.“

vytáhl měch od svého klínu.

„Zanech toho, nehas zápal!

Raději mne zemí uhas.“

Zachariel to však nechápal,

inu zeptal se, šlo o její vaz.

„K čemu voda, tělo mrtvé!

Z hlíny zase povstanu.“

„Chceš žít skrze děti tvé?

Jejich jídlo, tělo jako manu?“

Šalvěj v popel padla,

bez odpovědi se ztratila

Zacharielova nová modla,

co cestu mu krátila.

---

Poutníku zatarasil cestu medvěd,

ten, co tančil o půlnoci,

říkal, že viděl již celý svět,

„Ukáži Ti, budu-li moci.“

Zachariel odmítl nabídku,

vybídl tudíž zvíře k okamžitému ústupu.

Ten však načal svou výtku:

„Copak nechceš nahlédnout na životní mapu?“

„Nekráčím dle druhých

nekráčím podle jejich cest.

Kráčím jen po cest svých,

vše ostatní je pro mne lest.

Pakliže chceš, pojď se mnou.

Poraďme si, zabavme se.

neudělejme z toho věc marnou,

všichni totiž vpřed ženeme se.“

---

Zachariel u cesty propast spatřil,

z níž ozýval se smích.

Taktéž z ní libou vůni zavětřil,

a poznal, že je to líh.

„Přistup, cizinče! Zde ráj!“

pravil ženský hlas.

„Jáma plna lásky, věčný máj!“

Tma pohltila jas.

„Jak mohu jít tam, kam nevidím?

Mráz po zádech, není to lest?!“

„Nevidíš? Avšak já na Tebe hledím!

Tu je krásně, muži jak pěst!

Co teprve naše ženy;

ty ověnčeny božími jmény.“

„Kam asi tak může cesta do nitra vést?

Nikam jinam, než-li do pekel.“

„Poznat sám sebe? To jen plody může nést!“

Copak jsi své vlastní tělo proklel?!“

„Sám sebe poznávám skrze druhé,

ne skrze Vámi vzývané požitky.“

„To jest tak nudné a ubohé,

tvé záchvěvy chtíče cítím jak mžitky!“

Zachariel odstoupil od díry,

naposledy promluvil.

„Zdálo se mi, z tvé víry,

že bůh tě zvolil.

Nyní poznal jsem, tak zklamán,

jak prázdné to vše je,

tvůj duch, natřikrát zlámán,

lítost do krve se mi lije.“

---

Poutníkův život se v horách ztratil,

pomalu upadal do tmy nekonečné,

jeho naděje v zítřek mu osud zhatil,

již pohlcovaly ho sny věčné.

Pak se probudil u ohně zářícího,

spatřil muže též, mastičkáře snad,

spatřil toho muže, ještě spícího,

neslyšně vrněl a dýchal, jak had.

Zachariel poděkoval spícímu,

políbil ho na čelo lehce,

pokynul také tělu sílícímu,

ač se mu stále nechce.

---

Liška, co ležela ve zlatavém obilném poli,

se zapletla našemu poutníku pod nohy,

od očí ji padaly krůpěje vody a soli,

přičemž vzývala své zavrhlé bohy.

„Co se děje, zvíře nebohé?“

optal se Zachariel opatrně,

poněvadž již tak vyděsil mnohé,

jeho ruka do duší pádila strmě.

„Ach, ach, ztracena jsem!

Polem zmateně bloudím, nemám stání!

Nechci se stát potulným psem!

Kde pole končí a zdali vůbec, nemám zdání!“

„Proč naříkáš, co liška tady hledá?

Sem nepatříš, jsi tvor divoký!

Proč běduješ, proč jsi tak bledá?

Nejsi slepá; jsi tvor dvouoký!“

Tudíž vzal lišku do náruče,

a ukázal ji horizont, kde les stál,

zapálil ji a sobě louče,

načež je vítr od sebe navždy odvál.