Zaškův blog

Mladý muž se potýká s nesmrtelností.    23. říjen Píšu, jelikož ztrácím jakékoliv pojetí o realitě, tudíž potřebuji zapisovat, vrýt svět do papíru černým inkoustem, zhmotnit jej! Copak lze vysvětlit cokoliv? Cokoliv, co se děje? Abych však nepředbíhal. Myslím, že bude nejjednodušší to vyjádřit jednou větou: včera v noci mě rozmetal vlak. Přecházel jsem akorát druhou kolej – stačil ještě jeden krok a byl bych pryč – pak houkání a já ztuhl, a když do mě ten vlak vrazil, tak mi vyrval nohy z boků. Vzpomínám si, jak jsem ležel vedle kolejiště a cítil, ve chvíli, kdy začalo pršet, jak mi dopadají chladivé kapky vody na střeva. Trvalo strašně dlouho, než všechno ztmavlo. Ten pohled na mé nohy, co ležely nehybně snad deset metrů ode mne, byl příšerný. Vracel jsem se z Petrovy oslavy, pitky – na níž jsem ani nechtěl jít – zatraceně, všichni tam do mě lili rum a zelenou a chlast všech barev… zatraceně, soustřeď se! Ve snech je více než obyčejné, že člověku př...

Na pohřbu jsem byl dočista sám. Bylo léto – věčné, neboť se jednalo o jedinou roční dobu, kdy se dalo žít. Touživě roztoužené, sténavě stejné. „Existuje tolik krásy, o létě, až mám strach, že ji nejsem schopna všechnu pobrat,“ řekla dáma, s níž jsem se nedávno viděl. Vzpomněl jsem si na ní, když jsem se zahleděl na rozpité slunce. Léto bývalo věčné, ale teď už bude nutno očekávat podzim, nabalit se do vrstev a nechat si rozčesat vlasy severním větrem, mým nejbližším přítelem, s nímž protančíme celý svět, metr šedesát pět nad zemí. Na pohřbu jsem byl dočista sám. Zavřel jsem oči a hledal ve tmě den, kdy jsme se potkali. Vyhlížel v Haustově údolí ptáky, kteří padaly z korun do vesmíru a nic tomu neříkal. Když jsem mu pak podkopl nohy a skutálel jsem si ho domů, vše se zdálo být dočista v pořádku. Jakmile pookřál, hřál světem, jemuž hleděl do tváře. A já mu věštil v čajových lístcích velkou budoucnost, vrcholky hor a mraky. Ale teď jsem byl na...

Přibližně 2 roky stará školní práce. ,,Vyser se už na tu filozofii!" - TualKraplak .. až splyne horizont   Kdesi v Athénách se Platón projíždí na kočáru s dvěma koňmi – černým a bílým – dokud mu do cesty nevběhne muž a nezastaví spřežení. Platón sestoupí z kočáru a dá se s mužem do hovoru. KATZ             Dobrý den, příteli, konečně jsem Vás zastihl! Jsem Katz a musím s Vámi naléhavě mluvit! PLATÓN        Dobrý den i Vám, oč kráčí? KATZ             Pakliže Vám to nebude vadit, rád bych s Vámi debatoval ohledně hlavních sloupů Vaší filozofie. PLATÓN        To mě zajímá; jen mluvte, co máte na srdci? KATZ             Vezměme si Vaši jeskyní, ano? PLATÓN     ...