Dialog s Platónem



Přibližně 2 roky stará školní práce.
,,Vyser se už na tu filozofii!" - TualKraplak

.. až splyne horizont


  Kdesi v Athénách se Platón projíždí na kočáru s dvěma koňmi – černým a bílým – dokud mu do cesty nevběhne muž a nezastaví spřežení. Platón sestoupí z kočáru a dá se s mužem do hovoru.

KATZ             Dobrý den, příteli, konečně jsem Vás zastihl! Jsem Katz a musím s Vámi naléhavě mluvit!

PLATÓN        Dobrý den i Vám, oč kráčí?

KATZ             Pakliže Vám to nebude vadit, rád bych s Vámi debatoval ohledně hlavních sloupů Vaší filozofie.

PLATÓN        To mě zajímá; jen mluvte, co máte na srdci?

KATZ             Vezměme si Vaši jeskyní, ano?

PLATÓN        Poslouchám.

KATZ             Zde sestavujete myšlenku toho – což se ostatně promítá i ve Vašem
trojúhelníku – že jako lidé žijeme v jakémsi bludu našich smyslů. To, co vidíme, není reálné, jedná se pouze o projekci jakýchsi ideálních stavů a forem, které existují nad rámec času a prostoru, jsou věčné a dokonalé. Jedná se o myšlenky schované za existencí. Tento svět idejí, jenž je našemu transcendentní, je jediný reálný, neboť je vnímám rozumem.

PLATÓN        Přesně tak.

KATZ             Vy tedy tvrdíte, že podstata existence již existuje před samotnou existencí?

PLATÓN        Nepochybně, ve světě idejí.

KATZ             Inu, dobrá. Jenomže neodvíjí se myšlenka, její ideální stav, právě od oné existence? Nedefinuje její dokonalou formu právě její nedokonalost? Pakliže bychom neměli židlí a koček, existovala by idea židle a kočky?

PLATÓN        Ideje tu jednoduše jsou. Jsou trvalým bytím – ideje jsou předobrazem existencí.

KATZ             Nevznikají tedy zároveň? Copak můžete říct, že myšlenka je věčná, i přesto že tu nebyl nikdo, kdo by ji držel v hlavě?

PLATÓN        Můj argument: demiurg. Bůh, věčná bytost, bytost bytí. Právě tato entita chová všechny ideje v sobě. Metexí jim dává vzniknout do světa jsoucna.

KATZ             S vírou nelze argumentovat, není to věc vědy. Ale předložím ještě jeden příklad. Vezměme si spisovatele. Spisovatel nosí v hlavě příběh, který hodlá sepsat. Existuje ten příběh i před tím, než jej sepíše?

PLATÓN        Ano, v jeho hlavě.

KATZ             A existoval ten příběh i před tím, než jej spisovatel vymyslel?

PLATÓN        Vím, kam tím míříte, ale to je slepá ulička. Demiurg i ideje jsou věčné.

KATZ             Nepochybně. Takže je nikdo nevymyslel, zkrátka tu byly společně s bohem?

PLATÓN        Přesně tak.

KATZ             Což pro lidstvo znamená otroctví demiurgovi.

PLATÓN        Rozveďte.

KATZ             Myšlenka demiurga ničí svobodnou vůli člověka, neboť vše, čeho je možné v životě dosáhnout a vytvořit, již existuje ve světě idejí, jenž je podvolen demiurgovi, což znamená, že i my samotní jsme jemu podvolení. Svět idejí – křesťané tomu později říkali nebe – zabíjí jsoucno, náš pozemský svět smyslů. Přejděme k Vašem třem úrovním erosu..

PLATÓN        Erotický pud: tělesná láska ke všem.

KATZ             Zde opět shazujete tělo pod ducha.

PLATÓN        Ano, neb tomu tak je. Duchovnost je čistota, ideál neposkvrněn lžemi a domněnkami… Dosáhnout duchovní velikosti je cílem lidské existence; jedná se o návrat ke světu idejí.

KATZ             Znamená to tedy odmítnutí všeho, co je nám světem jsoucna nabízeno? Není to barbarské a – nyní omluvte ten výraz – ignorantské, utíkat z přítomnosti do jakési vysněné, ideální budoucnosti, upínat se k naději na něco vyššího a ‚lepšího‘?

PLATÓN        Druhá úrovně erosu – zamilovanost: láska k jedné osobě.

KATZ             Jediné, co vytýkám, je její postavení…

PLATÓN        Třetí úroveň erosu – čistá láska: láska k duchovním hodnotám.

KATZ             Láska k duchovním hodnotám? Co to vůbec znamená? Dokáži akceptovat něco takového, jako je například láska k vlasti či láska k myšlence (ideologii), ale láska k duchovním hodnotám?...

PLATÓN        Copak není láska k duchovním hodnotám myšlenkou?

KATZ             Dejme tomu… Jenomže se nejedná o skutečnou lásku, láska je přeci něco, co se opětuje, co se cítí. Duchovní hodnoty jsou ctnosti, souvisí s etikou… Jak můžete něco takového ‚milovat‘? Změnil bych Vaše úrovně erosu.

PLATÓN        Povídejte.

KATZ             Zprvu: neexistují žádné úrovně. Všechny lásky jsou si rovny. Láska těla si je rovna s láskou duše. Za druhé: chybí Vám láska k sobě samému. Není možné kohokoliv milovat, pakliže nemilujete i sebe samotného. Bez lásky k sobě se láska k druhým mění v posedlost, v potřebu, člověk ztratí své já a nezbude tu po něm nic.

PLATÓN        Jste hédonista, není-liž pravda? Vyzdvihujete požitky a smyslové vjemy nad mysl a duchovno?

KATZ             Pakliže by mělo být možné navrátit se do jakéhosi světa ‚idejí‘, tak je to právě přes ony požitky.

PLATÓN        Rozveďte.

KATZ             Hodlám negovat jednu z Vašich tří ctností: umírněnost. Umírněnost kočíruje lidské prožívání, čímž osekává ducha o možnosti poznávání. Neb žijeme ve světě smyslů, je tím nejdůležitějším aspektem našeho života právě nabytí dostatečných zkušeností v této oblasti… Otočit se k duchovnu čelem a ke smyslům zády je eskapismus a zbabělost – čímž stavím protiargument vůči další Vaší ctnosti, statečnosti. Vaše ‚statečnost‘ (ve smyslu vytrvání na cestě ducha) je pro mne zbabělost, poněvadž se jedná o útěk před reálným světem, jenž máme před sebou, do intelektuální sféry filozofických analýz a hloubání nad nesmrtelností chrousta… Vězte, že odpojit se od Smyslna a žít asketický život poutníka, jenž ‚pěstuje‘ sám sebe (přičemž sám sebe ve skutečnosti tlumí a zadupává) v co nejdelší vzdálenosti od všech zážitků a požitků, je smrtí lidského jednotlivce, snad zánikem ještě silnějším než splynutí se společností…

PLATÓN        Vy tedy hlásáte: žijme život zpustlíkův, pln požitků a těla?

KATZ             Ne, to ne. Dovolte mi setnout hlavy Vašim koním.

PLATÓN        Jen do toho.

  Katz skutečně vytáhne mačetu a dvěma seknutími dekapituje oba koně.

KATZ             Koně nemají běžet vzhůru ani dolů, nýbrž vpřed. Velmi zjednodušeně jste rozdělil celé naše psýché na koně bílého, představujícího emoce a vůle, a koně černého, představujícího erotický chtíč a tělo. Já Vám říkám: koně jsou šedí a jsou jich stovky. Tělo není špatné a duše není nutně věcí ctnosti. I duše má své špatné stránky, špatné emoce. Osedlat si šedého koně a proklusat životem, probádat ho a poznat zplna jak smysly, tak rozumem je přeci logičtější než kompletně odvrátit od jedné stránky světa zrak a ponořit se jen do jedné. Představte si, že by Vám někdo nabídl chleba a vodu. Čemu dáte přednost?

PLATÓN        Záleží, zda-li mám žízeň, nebo hlad.

KATZ             Pochopitelně!

PLATÓN        Avšak tělo je velmi zrádné. Smysly nás můžou pozřít a vytvořit z nás požitkáře, jemuž nebude nic svaté. Potřeba ukojit své touhy postupně rozloží morálku a etiku, protože krátké, drobné slasti (moc a erotický pud) se stanou přednější než inteligence, vůle a ctnost.

KATZ             Myslím, že je to nanejvýš pochopitelné, už jen proto, že žijeme ve světě smyslů. Na druhou stranu je také možné ztratit sám sebe ve světě myšlenek. Po Vás přijde jakýsi Diogenes, který stráví celý svůj život v sudu. Namísto toho, aby vytěžil z života, z toho světa, do něhož se narodil, tak jej přímo nestoudně odmítl a žil jako nějaký potulný vořech, neprospěšný ani sobě, ani nikomu jinému. A co tím dokázal? Nic. Stejně jako požitkáři; ti si alespoň užili.

PLATÓN        Ten muž je mi rozhodně milejší než hédonisté.

KATZ           Nepřestává mě fascinovat potřeba starořeckých filozofů shazovat tělo. Tělo je to jediné, co máme! Vše ostatní je tu navíc. Duše? V tomto světe nejsoucí. Bůh? V tomto světě nejsoucí. Antičtí filozofové, jako jste Vy, jsou velcí snílci; upínají se, podobně jako všichni věřící, k oné ideje budoucnosti, ke smyslu, k velké Jednotě. Tento svět ve Vás probouzí jen chaos, přijde Vám roztříštěný a tudíž se jej snažíte až barbarsky zjednodušit a dát mu nějaký smysl; spojit celý svět do absolutní, jednotné pravdy. Myšlenka toho, že by svět vznikl z prachsprosté náhody, je pro Vás těžký, příliš těžký, tudíž jste si vytvořil ideální svět, kde vše dává smysl a vše má svůj důvod a příčinu. Vaše filozofie je hra se skleněnými perlami; namísto toho, aby jste bádal v člověku a hledal to, čím se můžeme stát a čím můžeme tento svět povznést na, Vašimi slovy, tzv. svět idejí, tak od něj utíkáte; utíkáte od těla a od smyslů, neboť je nejste schopen ovládnout. Filozofa žijícího v exilu v realitě a snícího někde ve svých myšlenkách, toho není možno brát vážně.

PLATÓN        Ale vždyť to je to, čím my filozofové jsme. My odhalujeme jádro věcí, jejich podstatu. Nemůžete mi nyní říkat, že je to špatné. Copak zatracujete vědění?

KATZ             Opakuji: Vaše filozofie je hra s perlami, zbytečná hra se slovíčky a myšlenkami, prázdná, plytká, v ničem nás neobohacující, naopak jen svazující. Podobně je tomu i u jednoho z Vašich žáků a později velkých kritiků, Aristotela. Nemohu mu upřít jeho zásluhy za založení logiky jako takové, ale některé z jeho metafyzických spisů… I on rozebírá jsoucno na smyšlené pojmy, hraje si se slovíčky a přemýšlí jako intelektuál. Musím říct, že to je to, co mě na filozofii vždy tak odrazovalo… její vzdálenost a izolace od reality. Příčina příčin? Příčina jsoucna? Takovéto pojmy jsou nanejvýše směšné, neb nám nepřinášejí užitku. Víte, skutečně si myslím, že jediným smyslem filozofie by mělo být, naučit nás žít lépe a dovolit nám pochopit sebe samé a náš život. Filozofie by měla vytvořit několik myšlenkových proudů, s nimiž by byl člověk schopen se ztotožnit. Samozřejmě! Jsou lidé, kteří si dospějí k životní filozofii sami, ale pak je tu obrovský počet lidí, kteří toho nejsou schopni, protože jednoduše filozofy nejsou. Pro ně byste měli filozofovat. Měli byste pomoci lidem najít sami sebe v tomto zmatečném světě, namísto čehož vy filozofové provádíte intelektuální masturbace a vytváříte zbytečné, nad-reálné pojmy jako je kvintesence, anamnésis, methexa a nad-reálné světy. Je mi z vás, antických filozofů, smutno, neb jste mohli zušlechtit lidskou rasu a společnost a vy jste si jen hráli s třpytícími se kuličkami jako banda kluků…

PLATÓN        Jste stoupencem Aristotela?

KATZ             Ba ne, nejsem! Vezměme si jeho etické spisy. Říká, že ideální je střední cesta, že cílem života je blaženost dosažená průměrným, šedým životem. To je skutečně něco, co mě dokázalo rozčílit ještě více, než jsou Vaše útěky do světa idejí, neboť zde nás Aristoteles přímo nabádá k tomu, abychom žili pohodlný, průměrný život! Žádné heroismy, žádné silné city, žádné ctnosti a nectnosti, žádný asketismus ani požitkářství, nic! Podle něho máme být obyčejní a dosáhnout pohodlné blaženosti.

PLATÓN        Jak si protiřečíte! Ještě před chvílí jste asketismus zatracoval.

KATZ             To jste mě špatně pochopil! Já jej nezatracuji, naopak jej obdivuji v tom smyslu, že je člověk schopen natolik se vymanit z průměru a žít tak, jak chtěl. To, že už to nevnímám jako správné rozhodnutí, to už je věc jiná.

PLATÓN        Ale vždyť heroismy, silné city, ctnosti a nectnosti…. To vše je, alespoň podle Vás, také ‚nad-reálné‘, nebo snad ne?

KATZ             Ano, je.

PLATÓN        Tak proč to dovolujete?

KATZ           Protože život bez divadelního náhledu na svět je prázdný. Proto je zapotřebí filozofů, myslitelů a umělců. Život je neuvěřitelně plytký, můj příteli, není v něm nic. Nikdo není schopen žít v surové realitě. Proto lidé věří lidem, jako jste Vy, proto lidé věří v Boha, proto lidé studují matematiku, proto lidé čtou, proto lidé navštěvují divadla, proto lidé tvoří. Protože mají naději a té se nikdy nezbaví, neboť by to znamenalo přestat být lidmi a stát se něčím jiným. Zajímalo by mne, zda-li se nám to jednou podaří a začneme žít v přítomnosti. Rád bych, aby lidé nežili zahleděni do budoucnosti.
Šťastní jsou lidé budoucnosti, šťastní jsou lidé víry, doufající celý svůj život v naději a v naději se k této naději upínající. Upínají se k abstraktnu, k nereálnu, k ničemu. Myslí si, že ta zářivá věc v dálkách je rodina, je moc, je štěstí; přitom je to smrt. Pospíchají za smrtí a ve své nevědomé blaženosti se i ve vteřině smrti, při překročení srázu, dívají na horizont a vidí tam fata morgánu Onoho světa, finálního štěstí, absolutna, smyslu života. Nepřestanou se dívat, ne, nepřestanou, nikdy.
Pak jsme tu my; filozofové a umělci, lidé minulosti. Snažíme se porozumět našim činům a zhodnotit naše myšlenky, snažíme se pochopit, proč jsme dnes tam, kde jsme, abychom se mohli stále více a více přibližovat svému vysněnému cílu bytí; abychom tak mohli chodit po kýžených cestách. Filozofové a umělci obohacují život o smysl, který jinak postrádá.
Lidé přítomnosti neexistují. To budou teprve lidé! Nesvázáni ničím jiným, než dneškem, schopni vytěžit z každého dne vše, co jen jde. Nikdy se nebudou trápit absurditou, jelikož ji budou brát jako součást života. Naopak pro ně bude vysvobozením, poněvadž díky ní budou schopni stavět nad-reálné bez závazků a bez jakýchkoliv pohnutek či vážnosti. Budou to lidé, kteří proplují životem lehce, neboť svět, život a člověka samotného, lapené v absurditě, není možno brát vážně.

PLATÓN        A co idea dobra? Na tu reagovat nebudete?

KATZ             Vaše nejvyšší idea, ano. Pouhopouhý předpoklad. Mohl bych vytvořit ideu zla a obě by si byly rovné. Spravedlnost je lidským výmyslem, stejně jako zlo a dobro. Jelikož nevěřím v boha, který by tyto dvě hodnoty definoval před člověkem, jsou pro mne nejsoucí a smyšlené.
                        Děkuji za debatu, nashledanou!

PLATÓN        Také děkuji, sbohem.











Komentáře

  1. a vy jste si jen hráli s třpytícími se kuličkami jako banda kluků…
    ach, můj milovaný *****

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Renáta u moře (re:goista, II.)

Pohádkový realismus

V KLECI