Rozpačití mladí lidé





Remek nastupuje na Vitologickou univerzitu, kde na Fakultě lásky hodlá studovat, jak správně a efektivně milovat. Na kampusu se mu odhaluje široká škála mladistvé mnohotvářnosti; deprimovaní ironikové, znudění hipsteři, naivní liberálové, zhýralé feministky. Každý je tu unikátní a tím pádem je tu každý naprosto stejný - všem blikají červené oči v neutuchající touze sdílet a lajkovat... 
V polomrtvých posluchárnách však potkává i dávné přízraky z nedávna, které mu připomenou sdílenou minulost, před níž tak zbaběle utekl k nesmrtelnosti. A tak zatímco povstává nové, antikacistické hnutí a na planetu Zemi pomalu padá souhvězdí Osedlané medvědice, Remek, Malvína a Lišek dostávají druhou šanci žít svůj život, jinak, lépe, snad...









Populární příspěvky z tohoto blogu

þœ

Obrázek
  z tvých hor  je mi do breku a slunce naposledy vydechlo mi v náručí * loučíš se se mnou jako osika a jediné, nač myslím, je, že musí existovat poslední list na podzimním stromě * a z větru chce se mi plakat... přivál mi dávné dny bez cejchu čísel (domov tam, kam fouká) * vločky padají jako by klouzaly po fasádách pomaloučku a tlusťoučce jako vykrmená perská koťátka * dokážeš si představit tiché kroky po písčité cestě k moři mezi trsy trav a tam rakytník brána duny počká pár desítek let. Víc ne. A já to stihnu přísahám, že jsem                                 na cestě
Další informace

Spisovately deníky 2

Obrázek
       Myslím, že název Vznášeje se na hladině zálivu prostřeleného srdce  se mi líbí, takže zůstaňme u toho, ač pro zkratku budu asi stále mluvit o Hudsonově zálivu . Je to moje „Hledání ztraceného času“? Protože se opravdu snažím oživit jisté pocity či spíše způsob prožívání a vnímání, které se mi ztratily v čase, potažmo během dospívání. Takže jak bylo řečeno již někdy a někde (snad samotným Proustem): „můj domov již není místo, nýbrž způsob nazírání“... k nimž je ale nemožné se vrátit, neboť je odvál čas. Snaha o rekonstrukci je odsouzena k marnosti, a přesto, přesto se o to pokoušet. O co tady vlastně jde, když pitváme a analyzujeme svoji mytologii - je to snaha se vrátit, nebo snaha vykročit vpřed?     V návaznosti na tohle je asi potřeba mluvit o osobní mytologii, která se manifestuje v tvorbě vytvářením subjektivních symbolů či motivů s osobním významem. Jaký má smysl donekonečna psát o Aurélii/Renátě, o modrých tulipánech a liliích, o moři a v...
Další informace

29/30

Obrázek
  Tento článek jsem začal psát, když mi bylo devětadvacet. Přemýšlím o významu přechodových rituálů, zda je opravdu podstatné oddělit umělé období od dalšího umělého období, které vzniklo proto, že máme deset prstů. Necítím při té myšlence nic hlubšího, netrápí mě přerod z jedné desítkové soustavy do druhé, avšak ten konec - jako každý - by měl být nějaký. A tak, pro klid duše, zapaluji svíčku v mušličce, která mi leží na stole už bůhvíjakdlouho. A přesto se vkrádá do každičkého rituálu konce absurdní idiocie; protože pokud za třicet let života je nějaká pravda, kterou jsem poznal (a není jich mnoho, jen pár trpkých trnek po kapsách), tak je to ta, že není konce,  aniž bych měl teď na mysli nějakou směšnou myšlenku nesmrtelnosti, naopak pouze přerodu, bolestivého nekonce, neurčitosti změny a proměnlivosti nestálého. Vzpomínám si na někoho, koho jsem miloval, a pak to skončilo... a ta bolest, kdysi tak palčivá a srdcetříštící, otupěla v nostalgický úsměv. Nemá smysl si hrát na ...
Další informace